Kultura21.cz

Divadlu a zpěvu se věnuje od dětství. Na svém kontě má řadu různorodých rolí jak v muzikálu, tak v činohře. Od roku 2015 je Nina Horáková v angažmá MDP a divadlo je pro ni základem herecké práce. Hodně se věnuje dabingu, který ji velice baví a jak přiznává, neumí si představit svůj pracovní den bez něj. A je vítězkou prvního ročníku Roztančené divadlo aneb Když herci tančí.

Narodila jste se v Olomouci, ale vyrůstala v Ptení, kde jste se již v šesti letech poprvé objevila v Ptenském dětském divadle. Během studií na gymnáziu v Prostějově jste byla členkou dramatického kroužku a hrála v prostějovském amatérském divadle Point a také jste se věnovala zpěvu. Co vás ještě bavilo?

Všechny tyto aktivity byly časově tak náročné, že už vlastně ani na další nebyl čas. Nějakou dobu jsem ještě chodila na hodiny příčné flétny, díky kterým jsem si osvojila i nějaké ty základy hudební nauky, ale dramaťák a zpěv byly vždycky stěžejní. No, a protože jsem holka z vesnice, milovala jsem už jako dítě přírodu, takže zbylý čas jsem trávila převážně venku.

Již během studií herectví na DAMU jste hostovala v Divadle Na Fidlovačce (My Fair Lady, Hvězdy na Vrbě, Šumař na střeše, Babička). Po škole jste byla v angažmá v Městském divadle v Mladé Boleslavi, kde jste byla např. Eržikou v Baladě pro banditu, Ondinou nebo Oonou v Chaplinovi a od roku 2015 jste v angažmá MDP (Geniální přítelkyně, Zítra swing bude zníti všude, Yerma, Lazarus), kde hrajete různorodé role, za což jste, jak jste jednou řekla, vděčná. Nejste zaškatulkována do jednoho typu rolí. V čem vás mohou diváci na scéně vidět? V čem byste si ráda zahrála?

Jak jste řekla, ty role jsou různorodé. Momentálně mám na repertoáru jedenáct inscenací. Od vážných rolí, přes komedie, pohádku až po muzikál. Mezi moje srdcovky určitě patří inscenace Yerma, Lazarus a v současné době naše nejnovější Geniální přítelkyně (podle románu Eleny Ferrante), kde mě čekal nelehký úkol ztvárnit postavu, která v inscenaci začíná jako šestiletá holčička a končí jako šedesátiletá dáma.

V čem bych si ráda zahrála? O tom jsem nikdy nepřemýšlela, nemám „vysněnou roli“, vždycky mě nejvíc baví dát do každé role, která přijde (ať už velká nebo méně zásadní) to nejlepší, co v danou chvíli dokážu a učit se stále nové a nové věci, nechat se inspirovat kolegy, dávat si neustále překážky a hlavně neustrnout. Pořád je na čem pracovat a posouvat se dál.

Čím je pro vás divadlo? Je podle vás, jak se říká, gruntem herecké práce?

Pro mě určitě. Myslím si, že to klasické jevištní vzdělání a zvládnutí techniky je naprostý základ a nutnost. Já osobně si nedokážu představit, že bych jednoho dne vůbec divadlo nedělala a věnovala se například jen filmu nebo dabingu. Ostatně od spousty hereckých kolegů, kteří „pouze“ točí a nějakou delší dobu nestáli na jevišti, často slýchám, že jim chybí živé hraní, to nezaměnitelné kouzlo, ta krása v tom, že se to děje právě teď a tady, adrenalin a především ten přímý kontakt s diváky, od kterých okamžitě dostáváte zpětnou vazbu a v neposlední řadě i tu sladkou odměnu v podobě vřelého potlesku, kvůli kterému - přiznejme si to - tohle všechno podstupujeme (mimo jiné).

V Divadle Kalich, kde jste již hrála v muzikálech Pomáda a Vlasy, hostujete v muzikálu Biograf láska, který napsala spisovatelka Uljana Donátová a je plný hitů zpěvačky Hanky Zagorové. Měla jste možnost se s Hankou Zagorovou někdy setkat, a jak se vám zpívají její nádherné písničky?

S paní Hankou jsem se bohužel nikdy osobně nesetkala. Ale z vyprávění lidí z její blízkosti a ostatně i od tisíců fanoušků, kteří jsou jí tak věrní, je naprosto zřejmé, že paní Zagorová byla neobyčejná osobnost, srdečná, upřímná, oddaná divákům.

Její písničky v muzikálu Biograf láska zpívám s velkou pokorou. Spousta z nich má tak velmi silné a hluboké texty, což je pro jeviště vděčné, nosné pro příběh. Dá se hrát s výrazem a emocemi.

Za titulní roli ve stejnojmenné inscenaci María de Buenos Aires jste byla nominována na Cenu Thálie, a předvedla jste také své taneční a pěvecké schopnosti a zatančila si argentinské tango a zapívala ve španělštině. Na inscenaci se jako režisérka a choreografka podílela Lenka Vagnerová. Jak vás obohatila spolupráce s touto uznávanou choreografkou?

María de Buenos Aires pro mě bylo zatím jedno z nejzásadnějších zkoušení. Lenka Vagnerová je energická bytost, plná originálních nápadů, profesionální, přísná, precizní. Její zaujetí pro věc je doslova nakažlivé. V jejím tanečním souboru zaměstnává jedny z nejlepších tanečníků u nás, mladé inspirativní lidi, se kterými jsme měli to štěstí spolupracovat. Pro mě to byla velká zodpovědnost, žasla jsem nad tím, jakým drilem musí tanečníci denně procházet, a věděla jsem, že můj výkon se musí alespoň trochu přiblížit tomu jejich. Cítila jsem od nich velkou podporu a bavilo mě, jak drželi pospolu a pracovali jako tým.

V roce 2016 jste se stala vítězkou prvního ročníku Roztančené divadlo aneb Když herci tančí. Co vás tato soutěž dala? Jaká to byla zkušenost?

Tenkrát to pro mě byl jeden z prvních větších tanečních úkolů. Do té doby jsem sice měla zkušenosti s pohybovým divadlem Veselé skoky, se kterým jsem několik sezón účinkovala, ale přece jen standardní tanec je něco jiného, ať už v držení těla nebo v koordinaci s partnerem. Ten večer před porotou jsem měla neuvěřitelnou trému, uvědomila jsem si totiž, že jsem tam sama za sebe, ne za nějakou nazkoušenou roli, za kterou se mohu schovat. Ale měla jsem možnost zatančit si sambu, která je dost energická, hravá a divácky oblíbená. Mohli jsme se pořádně odvázat.

Hodně se věnujete dabingu a za roli Astrid ve filmu Zrodila se Astrid jste byla nominována na Cenu Františka Filipovského (2020). Jak jste se dostala k dabingu a jaké postavy ráda dabujete?

V rámci studia na pražské DAMU jsme absolvovali takový mini kurz dabingu, kde jsem měla možnost si k němu poprvé přičichnout. Samozřejmě mě ale nejvíc naučila až praxe. Měla jsem štěstí, že jsem ještě během studií začala dabovat menší role. Nejdřív to pro mě byl neskutečný stres, dnes už si neumím představit svůj pracovní den bez dabingu. Těch filmů, pořadů a seriálů je v dnešní době, kdy existují kromě TV vysílání i desítky internetových platforem takové množství, že se opravdu dabéři nenudí. Asi nedokážu říct, co mě baví nejvíce, ale určitě mě vždycky potěší nějaký pěkný film, který se dabuje do kin. Ta práce je preciznější, na natáčení je více času a klade se větší důraz na herecký výraz. A když se výsledek aspoň trochu přiblíží originálu, je to odměna.

Dočetla jsem se, že zpíváte v kapele a jste také textařkou. Co vás přivedlo k psaní textů k písním? A co skládání hudby, neláká vás to?

Na skládání hudby bych si nikdy netroufla. Na to musí být člověk opravdu políben od boha, to je trochu jiná násobilka. Odmalička jsem zpívala na jevišti a v dalších projektech samé převzaté písně. Reprodukovala jsem něco, co už kdysi někdo nazpíval. Toužila jsem po originalitě, chtěla jsem si vyzkoušet, jaké by bylo interpretovat v písni moje vlastní myšlenky. Chtěla jsem, aby texty nebyly triviální, prvoplánové, aby měly špetku humoru. Překvapilo mě, jak je náročné, přijít před lidi a říct - tak tohle je z mé hlavy. Když jsem se u prvních pokusů setkala s úspěchem a podporou, odvážila jsem se pokračovat dál. Musím ale dodat, že to beru spíš jako svůj koníček, který dělám ve volném čase pro radost. Času v poslední době moc není a momentálně s kapelou nevystupujeme, ale třeba se k tomu někdy v budoucnu vrátím.

Jste hodně pracovně vytížená. Umíte odpočívat? Jak ráda trávíte chvíle volna?

Myslím si, že odpočívat už jsem se naučila. Ono si totiž o to tělo vždycky samo řekne. Přeci jen je to můj pracovní nástroj a starost o něj už dnes beru jako povinnost. No a jak jsem zmiňovala na začátku - příroda je pro mě takový všelék. Potom je pro mě důležitý pohyb, kvalitní spánek, sauna, masáž, občas moře, čas s nejbližšími a ke štěstí víc nepotřebuji.

Foto: Monika Navrátilová