Patron naší literární soutěže „Tak už mě nakousni" Milan Hrabal v rozhovoru o tom, jak začínal s poezií

Patron naší literární soutěže „Tak už mě nakousni" Milan Hrabal v rozhovoru o tom, jak začínal s poezií

Milan Hrabal-foto-Jitka N. Srbová - ořezMagazín Kultura 21 vyhlásil letní básnickou soutěž. Nebojte se si zaveršovat a své příspěvky nám ještě stále můžete zasílat na adresu Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript Velmi se na ně těšíme! Patronem této naší soutěže je básník Milan Hrabal, kterému jsme položili pár otázek, jak vlastně se svou tvorbou začínal.

 

 Kdy jsi napsal svou úplně první básničku a jaké emoce s ní máš spojené? Když si zpětně pročítáš počátky své tvorby, jak na ni nahlížíš? Kritickým okem, nebo s nostalgickým úsměvem?

Nebyla to básnička, ale „povídka“ a napsal jsem ji ve třetí třídě, nedlouho poté, kdy umřel můj děda kostelník. Jmenovala se Žalmy a byla napsána tužkou dvojkou na papírcích formátu cca A6 svázaných štupovací nití. Dodnes si pamatuji pocit hrdosti, když jsem ten výtvor všem ukazoval.
Někdy v šesté třídě jsme s kamarádem Pavlem napsali veršovaný „epos“ o místních postavičkách. Náramně jsme si to užívali – jeden verš já, jeden Pavel, který dokonce vytvořil seznam rýmů, aby nám šla „práce“ od ruky. Protože to byla rýmovačka frivolní, a ještě k tomu o konkrétních lidech, vymysleli jsme vlastní jazyk odvozený od žvatlání mé neteřinky. Jednou jsem rukopis někde nechal ležet a vysloužil jsem si za to dílo od táty pohlavek. Náš mimi-jazyk asi nebylo složité rozšifrovat. Kupodivu ty texty nezabavil, ani mě nenutil veršovaný dialog s mým živoucím alter ego ukončit. Zřejmě ho zajímalo, kam naše fantazírování dovedeme, ale už se k tomu nikdy nevrátil.
Zanedlouho se kamarád odstěhoval a já začal psát nedokončené dobrodružné příběhy inspirované knihami, které jsem právě četl nebo slyšel v rádiu. Kupříkladu Byli jsme tři, Athos d´Emory, Hoši od Řeky Rezavého rysa nebo Konec slávy s podtitulem Přímé pokračování Tarase Bulby. Vždy na nových odřezcích papíru, které občas přinesl táta z tiskárny. Psal jsem pod vlastním jménem, i pod „pseudonymy“ Stanislaw Lem, Alberto Rodriguez, Jaroslav Foglar apod.
Básničky jsem začal znovu psát až na střední škole. Inspirovaly mě k tomu spolužačky, které četly poezii, a hlavně sbírka Miloslava Topinky Utopír. Nad tehdejšími pokusy, které sebemrskačsky schovávám, lomím rukama a doufám, že se odhodlám je včas zlikvidovat, než je někdo nepovolaný objeví a znectí mě.

A co milostná poezie? Co pro tebe znamená intimní psaní? Myslíš, že právě tyhle verše inspirované touhou či určené přímo pro někoho konkrétního mohou ven mezi široké čtenářské vrstvy? S jakými pocity vypouštíš své básně do světa? Dá se vůbec milostná poezie psát podle nějakých pravidel?

Mám pocit, že psaní je vždycky intimní. Často na sebe v básních vyzrazujeme něco, co bychom při běžném rozhovoru neřekli. Jistěže milostná poezie je daleko intimnější! Už proto, že je navíc určena osobě, na které nám hodně záleží. Jde tedy o to, jak takovou báseň napíšu a komu ji chci dát ke čtení. Pečlivě zvažuji, které básně „pustím do světa“ a často se stává, že některé si nakonec nechám jen pro sebe. Čím jsem starší, tím víc otálím se zveřejňováním. Takže dominantním pocitem při mém rozhodování je pochybnost. A jestli jsou nějaká pravidla? Jedině snad přesvědčení, že právě takovou báseň musím napsat, abych upokojil nějaký vnitřní neklid, nebo naopak umocnil pocit radosti. Případně abych udělal radost někomu jinému.

Co bys poradil začínajícím autorům básniček? Přece jen jde o něco velmi subjektivního, sugestivního a emočně zabarveného. A nedá se psát na povel.

Aby sbírali nápady a inspiraci kam se vrtnou, ale psali jen z vnitřního přetlaku, z potřeby něco nebo k něčemu se vyjádřit formou básně. Sednout si jen tak s úmyslem: dnes chci napsat báseň, většinou nevede k ničemu dobrému. A měli by něco vědět o jazyku a o formě. Třeba to, že báseň psaná volným veršem má také pravidla. Tajemství poezie je uloženo přímo v jazyce, v němž je psána. To mi učarovalo. Vedle psaní vlastních textů jsem se učil i na překladech. Můj první „překlad“ vznikl tak, že jsem porovnal jednu báseň Francoise Villona v českém podání Otokara Fischera s verzí Jarmily Loukotkové a udělal podle nich kompilát po svém. Byla to dobrá škola.

Užitečné je také mít svého básnického guru, který dokáže rozeznat, co se povedlo a co by nepřežilo prvního čtenáře, a současně umí poradit tak, aby autorův talent neomezoval. Kdysi mi jeden redaktor upravil básničku do tisku bez mého vědomí, a já dlouho nevěděl, jestli se mám zlobit nebo se poučit. Nakonec jsem z toho vytěžil to druhé. Mým prvním guru byl básník Vlastimil Maršíček. Jeho vlídná nesmlouvavost mi v počátcích hodně pomohla.
Někdy se podaří rovnou napsat báseň, která dokáže oslovit více lidí, jindy je prospěšné nezdařený shluk slov rozehnat a počkat na lepší múzu. Takže: nebát se škrtat a vyhazovat. Slova, po jejichž vyškrtnutí se báseň nezhroutí, byla zbytečná a není jich škoda. Přijdou vhod. Někdy příště.

Milan Hrabal-foto-Jitka  N. Srbová - ořez širší

Milan Hrabal (*1954)

  • vystudoval ekonomii v České Lípě
  • pracoval jako ekonom, vedoucí odboru školství a kultury Městského úřadu Varnsdorf a naposledy v hudebním oddělení městské knihovny ve Varnsdorfu
  • 1990 - 2003 působil jako redaktor literárního časopisu Psí víno
  • je členem PEN klubu, Společnosti přátel Lužice, Sdružení Q a čestným členem Zwjazku serbskich wuměłcow
  • píše poezii a prózu, překládá, zejména z lužické srbštiny
  • za své překlady získal několik ocenění
  • vydal 11 sbírek poezie, sbírku povídek a knížku pro děti
  • je editorem několika desítek publikací
  • jeho básně a povídky byly přeloženy do několika jazyků
  • žije ve Varnsdorfu, je ženatý a má tři děti a osm vnoučat

 

Foto: Jitka N. Srbová


 

Přihlášení



Soutěže

Umělkyně světových parametrů mají kromě talentu vždy něco navíc

Mám rád umělce, ale nejvíc asi ty, kteří něco umějí, a přitom si na nic nehrají. Vypadá to jako protimluv, ale možná mi rozumíte. A pak mám rád umělkyně, které – ačkoliv jsou talentované, inteligentní a krásné – mají ještě něco navíc. Kromě talentu, půvabu a kouzla osobnosti disponují schopností zaujmout ve více směrech.

Herečka Bára Lukešová v rozhovoru o svém otci a pražské výstavě jeho filmové tvorby

Výběr z realizovaných i nerealizovaných návrhů filmového architekta Rudolfa Lukeše (1923 – 1976) přinese výstava v galerii Lucerna. Očekávaná expozice nazvaná „Rudolf Lukeš – Filmové návrhy“ bude otevřena od 5. října a potrvá do 9. listopadu. O připravované výstavě je i rozhovor s dcerou tohoto filmového kumštýře, divadelní, filmovou a televizní herečkou Bárou Lukešovou.

Rozhovor

Michal Malátný: „Nejsem od přírody zrovna optimista, ale po narození dcerky jsem si tak nějak srovnal život.“

michal malatny chinaskiSkupina Chinaski si léto užívala plnými doušky, a to především na festivalech. Mají však za sebou i dovolenou, můžeme je slyšet ve znělce k novému seriálu Ententýky a příští rok se snad dočkáme i další...

Hledat

Videorecenze knih

Příhody telátka potěší malé poplety i rodiče

Ve vydavatelství Radioservis vyšla audiokniha Příhody telátka poplety určená pro malé děti, ale určitě pobaví a potěší i dospělé.
Radiotéka

Čtěte také...

Seriál k měsíci čtenářů: Knihovny pro K21, Kamenický Šenov

brezen-mesic-ctenaru 200Regály plné knih, u počítače dáma či pán, který obřadně přebírá vracené knížky a zapisuje nově vypůjčené. Místnost specificky vonící – tak voní jenom tištěné publikace, stojící jako vojáci v řadách. V sále tichý šum, jak...


Literatura

Robert Crais a jeho Podezřelý – skvělá krimi i sonda do psí duše

podezrely perexScott James se svou parťačkou Stephanií se připletl do přestřelky naprostou náhodou. Vlastně hledali při noční službě jednu vyhlášenou jídelnu, nenašli ji, a pak v temné uličce, kde vlastně vůbec neměli být, se mezi sklady rozpoutalo vraž...

Divadlo

Elita národa včera, dnes a zítra
ElityDoba se mění, ale lidé zůstávají stejní. Tento sociální jev má svou kladnou i zápornou stránku. Jestliže se ale v postkomunistických zemích objevují na vysokých společenských pozicích osoby spjaté s nechvalnou činností pro minulý režim, je tento úkaz silně...

Film

Febiofest zakončilo dojemné drama Pořád jsem to já

febio plakat 200V pátek 17. dubna byly slavnostně ukončeny Regionální ozvěny mezinárodního filmového festivalu Praha – Febiofest a tím i celý 22. ročník této oslavy filmu. U této příležitosti byl promítán také Oscarem ověnčený film s názvem Pořád jsem j...