Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Magazín Kultura 21 vyhlásil letní básnickou soutěž. Nebojte se si zaveršovat a své příspěvky nám ještě stále můžete zasílat na adresu Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript Velmi se na ně těšíme! Patronem této naší soutěže je básník Milan Hrabal, kterému jsme položili pár otázek, jak vlastně se svou tvorbou začínal.

 Kdy jsi napsal svou úplně první básničku a jaké emoce s ní máš spojené? Když si zpětně pročítáš počátky své tvorby, jak na ni nahlížíš? Kritickým okem, nebo s nostalgickým úsměvem?

Nebyla to básnička, ale „povídka“ a napsal jsem ji ve třetí třídě, nedlouho poté, kdy umřel můj děda kostelník. Jmenovala se Žalmy a byla napsána tužkou dvojkou na papírcích formátu cca A6 svázaných štupovací nití. Dodnes si pamatuji pocit hrdosti, když jsem ten výtvor všem ukazoval.
Někdy v šesté třídě jsme s kamarádem Pavlem napsali veršovaný „epos“ o místních postavičkách. Náramně jsme si to užívali – jeden verš já, jeden Pavel, který dokonce vytvořil seznam rýmů, aby nám šla „práce“ od ruky. Protože to byla rýmovačka frivolní, a ještě k tomu o konkrétních lidech, vymysleli jsme vlastní jazyk odvozený od žvatlání mé neteřinky. Jednou jsem rukopis někde nechal ležet a vysloužil jsem si za to dílo od táty pohlavek. Náš mimi-jazyk asi nebylo složité rozšifrovat. Kupodivu ty texty nezabavil, ani mě nenutil veršovaný dialog s mým živoucím alter ego ukončit. Zřejmě ho zajímalo, kam naše fantazírování dovedeme, ale už se k tomu nikdy nevrátil.
Zanedlouho se kamarád odstěhoval a já začal psát nedokončené dobrodružné příběhy inspirované knihami, které jsem právě četl nebo slyšel v rádiu. Kupříkladu Byli jsme tři, Athos d´Emory, Hoši od Řeky Rezavého rysa nebo Konec slávy s podtitulem Přímé pokračování Tarase Bulby. Vždy na nových odřezcích papíru, které občas přinesl táta z tiskárny. Psal jsem pod vlastním jménem, i pod „pseudonymy“ Stanislaw Lem, Alberto Rodriguez, Jaroslav Foglar apod.
Básničky jsem začal znovu psát až na střední škole. Inspirovaly mě k tomu spolužačky, které četly poezii, a hlavně sbírka Miloslava Topinky Utopír. Nad tehdejšími pokusy, které sebemrskačsky schovávám, lomím rukama a doufám, že se odhodlám je včas zlikvidovat, než je někdo nepovolaný objeví a znectí mě.

A co milostná poezie? Co pro tebe znamená intimní psaní? Myslíš, že právě tyhle verše inspirované touhou či určené přímo pro někoho konkrétního mohou ven mezi široké čtenářské vrstvy? S jakými pocity vypouštíš své básně do světa? Dá se vůbec milostná poezie psát podle nějakých pravidel?

Mám pocit, že psaní je vždycky intimní. Často na sebe v básních vyzrazujeme něco, co bychom při běžném rozhovoru neřekli. Jistěže milostná poezie je daleko intimnější! Už proto, že je navíc určena osobě, na které nám hodně záleží. Jde tedy o to, jak takovou báseň napíšu a komu ji chci dát ke čtení. Pečlivě zvažuji, které básně „pustím do světa“ a často se stává, že některé si nakonec nechám jen pro sebe. Čím jsem starší, tím víc otálím se zveřejňováním. Takže dominantním pocitem při mém rozhodování je pochybnost. A jestli jsou nějaká pravidla? Jedině snad přesvědčení, že právě takovou báseň musím napsat, abych upokojil nějaký vnitřní neklid, nebo naopak umocnil pocit radosti. Případně abych udělal radost někomu jinému.

Co bys poradil začínajícím autorům básniček? Přece jen jde o něco velmi subjektivního, sugestivního a emočně zabarveného. A nedá se psát na povel.

Aby sbírali nápady a inspiraci kam se vrtnou, ale psali jen z vnitřního přetlaku, z potřeby něco nebo k něčemu se vyjádřit formou básně. Sednout si jen tak s úmyslem: dnes chci napsat báseň, většinou nevede k ničemu dobrému. A měli by něco vědět o jazyku a o formě. Třeba to, že báseň psaná volným veršem má také pravidla. Tajemství poezie je uloženo přímo v jazyce, v němž je psána. To mi učarovalo. Vedle psaní vlastních textů jsem se učil i na překladech. Můj první „překlad“ vznikl tak, že jsem porovnal jednu báseň Francoise Villona v českém podání Otokara Fischera s verzí Jarmily Loukotkové a udělal podle nich kompilát po svém. Byla to dobrá škola.

Užitečné je také mít svého básnického guru, který dokáže rozeznat, co se povedlo a co by nepřežilo prvního čtenáře, a současně umí poradit tak, aby autorův talent neomezoval. Kdysi mi jeden redaktor upravil básničku do tisku bez mého vědomí, a já dlouho nevěděl, jestli se mám zlobit nebo se poučit. Nakonec jsem z toho vytěžil to druhé. Mým prvním guru byl básník Vlastimil Maršíček. Jeho vlídná nesmlouvavost mi v počátcích hodně pomohla.
Někdy se podaří rovnou napsat báseň, která dokáže oslovit více lidí, jindy je prospěšné nezdařený shluk slov rozehnat a počkat na lepší múzu. Takže: nebát se škrtat a vyhazovat. Slova, po jejichž vyškrtnutí se báseň nezhroutí, byla zbytečná a není jich škoda. Přijdou vhod. Někdy příště.

Milan Hrabal (*1954)

• vystudoval ekonomii v České Lípě
• pracoval jako ekonom, vedoucí odboru školství a kultury Městského úřadu Varnsdorf a naposledy v hudebním oddělení městské knihovny ve Varnsdorfu
• 1990 - 2003 působil jako redaktor literárního časopisu Psí víno
• je členem PEN klubu, Společnosti přátel Lužice, Sdružení Q a čestným členem Zwjazku serbskich wuměłcow
• píše poezii a prózu, překládá, zejména z lužické srbštiny
• za své překlady získal několik ocenění
• vydal 11 sbírek poezie, sbírku povídek a knížku pro děti
• je editorem několika desítek publikací
• jeho básně a povídky byly přeloženy do několika jazyků
• žije ve Varnsdorfu, je ženatý a má tři děti a osm vnoučat

Foto: Jitka N. Srbová