Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Od dětství ráda četla a brzy začala psát první básničky a povídky. Snila o tom, že jednou napíše román. To se jí také splnilo, když v roce 2024 vydala román Vrátit se. O rok později detektivku Studánka s vyšetřovatelem Petrem Brázdou, který je hrdinou také další detektivky Skřivánek, která vyšla v roce 2026 a na třetím díle série, nazvaném Kostelíček, jak sama autorka Veronika Skalecká přiznává, právě pracuje. A nadále je velkou čtenářkou. „Čtu ráda téměř všechno. Hlavně když má kniha dobrý příběh, nebo je zajímavě napsaná.“

Pocházíte z Pardubic, kterým jste zůstala věrná a pokládáte se za jejich patriotku. Jak sama přiznáváte, vždycky jste tíhla ke psaní. Věnovala jste se psaní již v dětství nebo to přišlo později?

V podstatě od dětství. Už od prvního stupně základní školy jsem hodně a ráda četla, milovala jsem příběhy. To psaní s tím pak přišlo přirozeně, ruku v ruce. Začala jsem krátkými básničkami, povídkami a tak dále. Spoustu věcí mám doteď „v šuplíku“.

A právě zájem o psaní vás přivedl ke studiu žurnalistiky. Nejdříve jste na pardubické univerzitě vystudovala historicko-literární studia a ve studiu pokračovala na UK v Praze (obor žurnalistika), která jste ukončila doktorátem. Během studií vás zaujalo období normalizace 70. a 80. léta v Československu. A tomuto tématu jste se věnovala v odborné publikaci Pardubice v období normalizace (2017), která vychází z vaší disertační práce. „Odborná knížka byla logickým vyústěním postgraduálního studia.“ Proč jste si vybrala právě toto období našich novodobých dějin?

V době, kdy jsem si téma zvolila, bylo tohle období minulého režimu stále to nejméně probádané. Po roce 1989, kdy se uplynulých čtyřicet let komunistického režimu mohlo začít zkoumat, totiž historiky přirozeně nejvíc zajímala 50. léta, kdy probíhaly největší represe, pak období 60. let a uvolňování režimu. Ta „nehybná“ 70. a 80. léta, kdy se zdánlivě nic nedělo, zůstávala v pozadí zájmu historiků, nejméně probádané pak byly právě regiony. Většina výzkumů tehdy byla spíš pragocentrická. Proto jsem si vybrala Pardubice, odkud pocházím, protože se tu tomuto tématu dosud nikdo nevěnoval. Obecně mě pak zajímá historie komunistického režimu, jeho represí, aktivit disentu, vlivu režimu na kulturní oblast… Ostatně tenhle můj zájem se promítl i do mého historického románu Vrátit se, který se odehrává v Pardubicích v roce 1968.

Práci žurnalistky jste si vyzkoušela např. v deníku Právo, kde jste pro přílohu Salon dělala rozhovory s českými autory. Koho jste vyzpovídala a na koho z nich ráda vzpomínáte?

Vzpomínám ráda na většinu autorů, se kterými jsem se díky této práci setkala. Osobnosti pro rozhovory jsem si mohla sama vybírat, takže jsem přirozeně volila ty, se kterými jsem se chtěla potkat, jejichž tvorbu jsem měla ráda. Někteří z nich už bohužel nežijí, například Ivan Klíma, básník a hudebník Pavel Zajíček nebo Petruška Šustrová. Mezi další zajímavé osobnosti, kteří mi poskytli rozhovor, patří třeba Jáchym Topol, Eva Kantůrková, někdejší vrchní pražský rabín Karol Sidon, z těch mladších autorů Petra Soukupová nebo Vratislav Maňák. Tahle práce byla skvělou a zajímavou zkušeností.

Stále tu byl váš sen, napsat beletristickou knihu. Ten se vám splnil v roce 2024, když jste vydala román Vrátit se. O rok později jste vydala detektivku Studánka s vyšetřovatelem Petrem Brázdou, který je také hrdinou další detektivky Skřivánek, která vyšla v roce 2026. A bude další pokračování s tímto literárním hrdinou?

Bude. Třetí díl detektivní série s Petrem Brázdou se jmenuje Kostelíček. Název opět odkazuje na oblast v Pardubicích. Kostelíček se přezdívá místnímu kostelu Panny Marie Sedmibolestné a jeho okolí. Tentokrát navíc pozadí zločinu bude sahat až do 50. let 20. století, takže tu bude i něco z toho minulého režimu. Na detektivce pracuju, předpokládám, že vyjde ještě letos před Vánocemi, případně na začátku roku 2027.

Jak se vám psal průvodce Procházky Pardubicemi, který vyšel v roce 2025?

Psaní téhle knihy bylo složitější. Zatímco k próze můžu sednout v podstatě kdykoliv a kdekoliv, po večerech, na dovolené, když čekám na kroužku na děti, tak psaní Procházek Pardubicemi vyžadovalo mnohem systematičtější práci a studium velkého množství literatury, návštěvu archivů, k tomu zajištění fotografií k jednotlivým kapitolám, zkrátka shromažďování materiálů, které bylo poměrně časově náročné. Musela jsem vymyslet témata jednotlivých procházek tak, aby byly pro čtenáře zajímavé. Ale výsledná kniha a celý její design se mi moc líbí a jsem ráda, že jsem na tuhle nabídku od nakladatelství Nastole kývla.

Sama jste maminkou. Zkusila jste napsat také něco pro malé čtenáře?

Zatím nezkoušela, ale svým dětem jsem to slíbila. Knížka, kterou nesu už pár let v hlavě, se měla jmenovat O veverce Dorotce, myšce Máje a medvídkovi Matýskovi, což jsou jména mých dětí. Ale jak rychle rostou a já se stále k psaní nedostala, nevím, jestli už za chvíli nebudou na příběh o lesních zvířátkách velcí. Popravdě, autory, kteří dokážou napsat dobrou dětskou knihu, obdivuji. Děti jsou podle mě nároční čtenáři, jen tak vám něco neodpustí. Pokud chceme, aby děti rády četly, musí je ty příběhy opravdu bavit.

Vyzkoušela jste si také pedagogickou činnost a učila jste na UK v Praze a na Technické univerzitě v Ostravě. Co jste učila a jaká to byla pro vás zkušenost?

Učila jsem předměty, které se týkaly historie médií. Ráda vzpomínám na seminář, který jsem připravila na Fakultě sociálních věd UK, a to Vybrané propagandistické kampaně komunistického režimu v Československu. Během něj jsem studentům pouštěla i různá dobová propagandistická videa z archivu Československé televize. Popravdě doufám, že se k výuce v budoucnu ještě dostanu, moc mě to bavilo a doktorát jsem dělala právě proto, abych se mohla věnovat výzkumu a výuce.

A co ráda čtěte vy? Máte oblíbený žánr nebo literárního hrdinu?

Čtu ráda téměř všechno. Hlavně když má kniha dobrý příběh, nebo je zajímavě napsaná. V posledních letech sbírám tipy na čtení především na Instagramu, v tomhle ohledu je tato sociální síť dobrým sluhou. Ráda mám samozřejmě detektivní romány, většinou jimi ale prokládám další žánry, číst jen detektivky by mě nebavilo. Hodně a ráda čtu české autory. V posledním roce jsem zkusila i fantasy, což je žánr, ke kterému zas tak moc netíhnu. Přečetla jsem Krev pro rusalku od Kristýny Sněgoňové a byla jsem nadšená, takže dám asi šanci i tomuto žánru. Mám jinak obecně ráda české autorky společenské prózy, historické romány Kateřiny Tučkové, ale třeba také tvorbu Kateřiny Surmanové, jejíž romány jsou na české literární poměry nesmírně originální, jak tematicky, tak stylově. Oblíbených literárních hrdinů mám hodně, mezi ty nejoblíbenější patří určitě Jana Eyrová a Jean Valjean z Bídníků.

A co volný čas a koníčky, máte na ně čas? Dočetla jsem se, že máte ráda historii, literaturu, hudbu a cestování.

Chodím do práce a mám tři malé děti (dvě předškolního a jedno školního věku), takže toho volného času bohužel moc není, proto se, když je volná chvilka, snažím hlavně psát. Psaní je můj největší koníček, vydávání knih je splněným snem. Každý večer pak čtu. Ráda zajdu na koncert, ostatně můj muž je muzikant. Cestovat teď můžeme jen s dětmi, ale než jsme je měli, procestovali jsme s mužem několik zemí, třeba Nový Zéland, část USA nebo Mexika, svatbu jsme měli na Havaji. Na tohle ráda vzpomínám, ale nevadí mi, že teď už se na takovou cestu vydat nemůžeme. Ta životní cesta s dětmi je mnohem zajímavější.

Info na: www.veronikaskalecka.cz

Foto: archiv Veroniky Skalecké