Kultura21.cz

Narodila jste se sice v Brně, ale vyrůstala na moravské vesnici v Křenovicích u Slavkova a věnovala jste se folkloru. Jak na čas svého dětství vzpomínáte?

Asi jako většina lidí – hezky nostalgicky. Uvědomuji si, že ten čas absolutní svobody, kdy jsem po škole splnila pár povinnosti a pak až do večera zmizela s kamarády ven, bez mobilu, je nenávratně pryč. Dnes už děti pořád kontrolujeme. Lezli jsme po stromech a někdy i kam jsme neměli, stavěli bunkry, jezdili jsme na kole…samozřejmě mnohem dál, než jsme měli povoleno. Jsem ráda, že jsem mohla prožít dětství tímhle způsobem. Folkloru jsem se věnovala přes 10 let – nejdřív v dětském tanečním souboru Křenováček, který při základní škole vedla paní učitelka Alena Přetáková. Dala tomu celý život, tím souborem prošlo několik generací a někteří jsme pak plynule přecházeli do dospělého souboru. Tady jsem vlastně nasbírala první zkušenosti s živým vystupováním po celé republice.

Našla jste se v divadle, které vás přitahovalo od dětství. A jak jste jednou řekla: „Snad všechny mé babičky a moji dědečkové působili v ochotnickém divadle, maminka zpívala s kapelou, což mě určitě ovlivnilo.“ Čím vás divadlo tak zaujalo, že jste se mu sama začala ochotnicky věnovat? A čím vás zaujal historický šerm?

Ochotnické herectví má v naší rodině opravdu tradici - počínaje pradědečkem z máminy strany - řídícím učitelem, který i režíroval, pak jeho dcera, moje babička, na tu všichni vzpomínali jako na komediální herečku a milou paní učitelku… vlastně i ta pedagogika s námi jde - já už 10 let učím herectví třeba na konzervatoři. A nesmím zapomenout ani na babičku s dědečkem právě z Křenovic, ti také hráli… a my jsme pak tajně lezli k babičce na půdu, kde měla staré divadelní kostýmy… Chodila jsem se dívat na zkoušky a fascinovalo mě, jak se ti lidé, které jsem jako malá znala, na jevišti proměňovali. A pak mě bavila ta atmosféra premiéry, kdy to konečně vše zafungovalo ve světlech, kostýmech a s hudbou, tehdy to pro mě byla magie. A na šermu mě vlastně zase bavilo to „divadlo”, protože v létě jsme vystupovali na hradech…a začala jsem s tím prostě proto, že tu skupinu historického šermu založili v Křenovicích kamarádi, se kterými mi bylo dobře.

Přesto jste nejdříve vystudovala gymnázium a během tohoto období jste zatoužila být herečkou a třeba jednou hrát v brněnském Divadle Husa na provázku. A tak jste zkusila štěstí na brněnské JAMU, i když jste nejdříve nastoupila na studium muzikálu a po roce přešla na činohru, kde byl vašim pedagogem Josef Karlík, který se stal pro vás velkou inspirací. Jak vás profesně ovlivnil?

Já měla i na tom gymplu štěstí na divadlo, moji spolužáci napsali hru „Chaloupka” - s nadsázkou to byl takový cimrmanovský humor - a pak jsme ji několikrát hráli a kousek dokonce i na konkurzu do Zlínského divadla, kam jsem šla na rok, když jsem se poprvé nedostala na JAMU. A pan profesor Karlík… prostě divadlo miloval a snažil se nám předat všechny své zkušenosti a aktivní přístup k jevištní tvorbě – někdy dost nekompromisně. Učil nás hledat přesnou podobu existence postavy na jevišti, konkrétní a pravdivé jednání. Vždycky na nás křičel: „Jednej!” Protože herectví není o naučeném textu, ale právě o tom jednání mezi replikami. A neustále hledal nové formy jak učit… Myslím, že pro mě byl vzorem hlavně v tom nasazení, s jakým k herectví přistupoval.

Další výraznou osobností byl režisér Karel Kachyňa, který vás obsadil do role židovské dívky Hany Karadžičové ve filmu Hanele, o kterém jste jednou řekla: „Byl to velikán a mně bylo ctí, že jsem měla možnost s ním pracovat. Byl vynikající učitel a pro mě bylo natáčení s ním navázáním na to, co mě z divadelní práce naučil na JAMU profesor Josef Karlík.“ A co další osobnosti, s nimiž jste spolupracovala, na které ráda vzpomínáte?

Bylo vážně skvělé mít na začátku kariéry tyhle dva poctivce a maximalisty. S Kachyňou neexistovalo nebýt 100% připravený, nechápala jsem, kolik toho vydrží, když jsme točili v exteriéru a byla zima, pršelo… Hanele točil v 74 letech. Měl přesnou představu o tom jak má obraz vypadat a dostal vás do ní. A měla jsem i dál obrovské štěstí – v Činoherním klubu třeba na Ladislava Smočka… další legenda a režisér, který skvěle pracuje s herci a vede vás k absolutní autentičnosti. Nebo můj spolužák, režisér Martin Čičvák, který vás nakazí svoji energii, imaginaci a přesvědčí, že všechno je možné. A taky už deset let hostuju v několika představeních v Dejvickém divadle a tady mě baví jejich semknutost, bezpečná tvůrčí atmosféra a vzájemná výměna připomínek, postřehů…Ivan Trojan, Martin Myšička… mohla bych jmenovat všechny. 

Své první divadelní angažmá jste získala v libereckém Divadle F. X. Šaldy (Čarodějky ze Salemu, Tartuff), kde jste byla tři roky a právě zde vás objevil ředitel pražského Činoherního klubu Vladimír Procházka, kterého jste zaujala coby Rosalinda ve hře Jak se vám líbí a nabídl vám v roce 2000 pohostinské vystupování v roli Soni v Lesoduchovi a od roku 2001 jste v Činoherním klubu v angažmá. Od té doby jste zde vytvořila řadu rolí – např. Fatima (Návrat do pouště), Elianta (Misantrop), Lukrécie (Impresário ze Smyrny), Mette (Rodinná slavnost), Dora Strangová (Equus) a v současnosti hrajete v inscenacích Konsent (Gale/Laura) a Tramvaj do stanice Touha (Eunice). Na kterou ze svých rolí ráda vzpomínáte? Čím je pro vás divadlo?

Tak ta první je určitě Rosalinda v Liberci – bavila mě spolupráce s Martinem Glaserem, bavila mě ta role a navíc, jak už jste zmínila, mě asi i posunula dál v mém profesním životě. V Činoherním klubu pro mě takovou rolí byla Lukrécie – první zkušenost s Ladislavem Smočkem, s jeho způsobem práce a s tehdejším jádrem hvězdného hereckého souboru Činoheráku – velká škola. A moc ráda vzpomínám na dvě role u Martina Čičváka – Mette (Rodinná slavnost) a Doru (Equus) – u těch her mě vždycky mrazilo.

Čím je pro mě divadlo? Nejdřív to byl asi dětský sen - stát na těch prknech, pak dospívající sen – být slavná… a dnes po těch letech je prostě částí mého života, způsobem sebevyjádření. Často se přistihnu při myšlence – jak bych tohle hrála, jak by tohle vypadalo na divadle, jak by se dala udělat tahle scéna? Divadlo je magie – možnost tvořit, možnost proměny a zrodu, možnost se k něčemu vyjádřit, možnost v lidech něco probudit. Divadlo je ale i sociální bublina lidí s podobným uvažováním… pořád platí, že ho musíte dělat z lásky, protože je to prostě tak podfinancovaná oblast, že pro peníze by to nešel dělat nikdo.

Působíte i na jiných scénách a hostujete v Dejvickém divadle (Elegance molekuly, Nitero), ProART Company (Píseň pro Viktorku). V Divadle pod Palmovkou hrajete roli Janigeny v divadelní adaptaci knihy Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně. Jak se vám tato role hraje?

Za možnost hrát v Žítkovských bohyních jsem Michalu Langovi moc vděčná. Román jsem četla několikrát, to téma je pro mě silné, živé, fascinující… A zřejmě nejen pro mě. Bohyně hrajeme Pod Palmovkou už šest let, máme za sebou více než 100 repríz a pořád je plno. Janigena není lehká role – má toho osudem naloženo hodně – život na Kopanicích je sám o sobě těžký, věčná dřina. Vyrůstala u pěstounů, vlastní rodiče nikdy nepoznala, muž je alkoholik a lesbický vztah s Dorou je pro ni, jako silně věřícího člověka, velký hřích… Pod tím vším doutná energie „bohyně“ o které neví a se kterou neumí, stejně jako Dora, pracovat. Prostě nebezpečný koktejl, který vyústí v tragédii. Ale já mám velké emoce ráda, na začátku si vždycky najdu její „postoj“ – držení těla, ten zatížený pohled na svět a na ten těžký závěr představení se vlastně těším. Důležité je ale pak z té role dobře „vystoupit“.

Před kamerou se pohybujete od svých studentských let. Výrazné role jste měla, kromě již zmíněného filmu Hanele, později např. V TV filmu Past, v seriálech Helena, Vesničan, filmu Intimity nebo seriálu Božena, kde jste hrála Viktorku. Jak se cítíte před kamerou?

Před kamerou je to pro mě asi těžší než na jevišti, protože navzdory slibnému startu, jsem před ní nestrávila tolik času. Je to jiný způsob práce. Divadlo je kontinuální, společný proces, prožíváte ho v daném okamžiku společně s divákem. Natáčení je mnohem víc o individuální přípravě, na place je pak spousta technických detailů, které vám nepomáhají, a nakonec se musíte maximálně koncentrovat, abyste na „ostrou“ odvedla ten svůj dílek. A divákovi se to poskládá až ve střižně. Takže před kamerou jsem pořád ještě někdy ve stresu, abych vše uhlídala, ale baví mě ta barevnost našeho povolání.

Již řadu let se také věnujete pedagogické činnosti, herectví jste učila na VOŠH a na Konzervatoři Jaroslava Ježka. V současné době učíte na oddělení Muzikálu na Mezinárodní konzervatoři Praha. Práce se studenty vás velice baví a neustále inspiruje. Sledujete své bývalé žáky? Zahrála jste se s některými?

Práce se studenty mě skutečně velmi obohacuje a vlastně posouvá i moje herectví. Když hledám způsoby, jak je navést k autenticitě, nebo se je snažím zbavit bloků, aby mohli být na jevišti svobodní a nebáli se projevit, občas si uvědomím, čemu jsem třeba na začátku své práce nerozuměla a někdy jako bych zpětně pochopila režisérskou připomínku…
U některých bývalých studentů mám povědomí, co dělají, setkáváme se… a někteří mi zmizeli z dohledu. S několika jsem se i potkala na jevišti a byla to taková skoro mateřská pýcha. Ale to je výjimečné, protože v současnosti je tolik hereckých škol, které ročně opouští desítky absolventů a je pro ně velmi těžké najít uplatnění.

Dočetla jsem se o vás, že ráda cestujete, chodíte po horách a věnujete se horolezectví. Jak jste se k němu dostala?

Vtipné, že se na to ptáte… K horolezectví jsem se dostala přes vaření. Na JAMU jsem se potkala s fotografem Pavlem Nesvadbou, který spoluorganizoval horolezecké kurzy, a já jsem zase měla zkušenosti s vařením na skautských táborech, tak jsme se domluvili, že jim na tu letní horoškolu pojedu na týden vařit… No a je z toho celoživotní záliba, spousta přátelství a úžasných zážitků… Při lezení si nádherně pročistíte hlavu…Já tedy nelezu nijak vysoké obtížnosti, ale i tak jsem na skále maximálně soustředěná na další krok, je to takové to „tady a teď“. A navíc jste celý den v přírodě. Režisér Petr Zelenka mě zase přitáhl k ferratám, s jeho partou jsme prochodili půlku Dolomit… A hory, ferraty a teď už i lezení má v oblibě i můj partner, takže kdykoliv je to možné, někam vyrazíme.

Lada Jelínková:

• Narodila se 18. 11. 1974 v Brně. Vystudovala herectví na JAMU v Brně. Byla v angažmá v Divadle F. X. Šaldy v Liberci (1998 – 2001), v Činoherním klubu (2001 – 2023) a hostuje na dalších scénách – Dejvické divadlo, Divadlo pod Palmovkou. (Hrála také v Divadle na Fidlovačce a v Národním divadle).
• Působí jako pedagožka – v letech 2013 – 2022 učila herectví na VOŠH v Praze, v letech 2018 – 2022 učila na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze a v současné době učí na oddělení Muzikálu na Mezinárodní konzervatoři Praha.
• Film a TV – Hanele, Intimity, Indián, Křesadlo, Vyprávěj, Dokonalý svět, Helena, Rapl, Vesničan, Specialisté, Dabing street, Past, Devadesátky, Božena …
• Má syna Jana.