Že i něžné pohlaví umí jít za svým hlava nehlava, a třeba i za hranici zákona, o tom vypráví kniha šestnácti krimipovídek Evy Houserové, která právě vychází v nakladatelství JaS.
Hrdinkami, či spíše antihrdinkami vašich povídek jsou ženy ocitající se v mezních situacích, které neumí řešit jinak než zločinem. Takových žen přibývá?
Ano, je to dobou, která v nás svou rychlostí a požitkářstvím živí chamtivost a zvyšuje agresivitu. Ztrácíme smysl pro umění kompromisu, jdeme si tvrdě za svým, čímž trpí partnerské i rodinné vztahy. I když – po pravdě - ty modelové situace, do nichž se dostávají moje hlavní postavy, dříve existovaly taky. Jen lidem tak často nerupaly nervy a měli víc zábran. Dnes si jdeme víc po krku.
Ve svých příbězích se orientujete především na bod zlomu, kdy se ženy okolnostmi dotlačené do kouta vzepřou a začnou jednat, většinou zavrženíhodným způsobem. Kde jste náměty čerpala?
Celý život pracuji v ženských médiích, a to pak máte nastřádáno. Jak z dopisů čtenářek, z osobních rozhovorů, z reportáží. Všechny moje příběhy mají reálný podklad, to co v nich líčím, se někdy skutečně někomu stalo. Zatímco dřív se ale se svými problémy ženy více trápily vnitřně, dnes je častěji řeší, a to s větší dávkou pomstychtivosti.
Říká se, že zoufalé ženy dělají zoufalé činy. Litují pak, čeho se dopustily?
Některé ano, ale budete se divit, víc je těch druhých. Když jsem dělala reportáž v ženské věznici v Pardubicích, jedna vražedkyně svého manžela mi řekla, že svého činu nelituje. Udělala by to prý znovu. A mimochodem nebyla sama. Pokud nejde o psychotičky, u nichž je vzorec chování jiný, odsouzené ženy většinou přijmou trest jako vykoupení za svůj hřích. V tomto směru jsou pokornější než muži, nevzpěčují se spravedlnosti.
Jsou zákruty ženské duše klikatější než u mužů?
To by vám museli potvrdit psychologové. Ale podle mých zkušeností s mnoha zpovídanými ženami jsem přesvědčena, že dokážeme být zákeřnější než muži. Jsme dokonalé manipulátorky a skvělé amatérské herečky. Muži většinou nemají šanci nás prokouknout. To je dáno geny odjakživa – jako ochranitelky rodinných krbů jsme se musely naučit vysoké diplomacii. A umíme ji využívat i při přípravě zločinu.
Proč jste do názvu knihy použila vosu?
Těch mých šestnáct zastavení v ženském světě a ženské mysli, je šestnáct příkladů, které přesně a srozumitelně napoví, jak nedráždit vosu, nechceme-li schytat žihadlo. A také je to o tom, že ruka zákona je někdy krátká. Žijí mezi námi ženy, které spáchaly zločin, a nikdo o tom neví. Pak už je to jen na božích mlýnech…
| < Předchozí | Další > |
|---|
Monika Kopřivová vytváří podnětné a neokoukané dárky pro celou rodinu. Začalo to právě před devíti lety, když dostala od svého téměř devadesátiletého dědečka sepsané paměti vydané v malonákladu. To jí vnuklo myšlenku, že by j...
Dokumentární film Můj neznámý vojín je režijním debutem Anny Kryvenko, Ukrajinky, která ve svých 23 letech odjela studovat do Prahy a žije v ní dodnes. Domů, na Ukrajinu, se pravidelně vrací. Při jedné z takových návštěv narazila Anna na fotoalbu...
Taroty z jemnějšího úhlu pohledu. Nové styly výkladů, nově pojaté cesty tarotového bádání a hlavně perfektně probraná jedna karta za druhou. Andělské tarotové karty od Doreen Virtue a Radleigha Valentina ...
A proč kampaň? 
Že jsem musela jít na nejočekávanější film letošního roku, na nový americký film „Temný rytíř povstal“, předem mě mrazilo v zádech. Moc tyto akční sci-fi pohádky nemusím. Zejména když vznikly na základě archivních komiksů. Ale nakone...