Kultura21.cz

Že i něžné pohlaví umí jít za svým hlava nehlava, a třeba i za hranici zákona, o tom vypráví kniha šestnácti krimipovídek Evy Houserové, která právě vychází v nakladatelství JaS.

Hrdinkami, či spíše antihrdinkami vašich povídek jsou ženy ocitající se v mezních situacích, které neumí řešit jinak než zločinem. Takových žen přibývá?

Ano, je to dobou, která v nás svou rychlostí a požitkářstvím živí chamtivost a zvyšuje agresivitu. Ztrácíme smysl pro umění kompromisu, jdeme si tvrdě za svým, čímž trpí partnerské i rodinné vztahy. I když – po pravdě -  ty modelové situace, do nichž se dostávají moje hlavní postavy, dříve existovaly taky. Jen lidem tak často nerupaly nervy a měli víc zábran. Dnes si jdeme víc po krku.

Ve svých příbězích se orientujete především na bod zlomu, kdy se ženy okolnostmi dotlačené do kouta vzepřou a začnou jednat, většinou zavrženíhodným způsobem. Kde jste náměty čerpala?

Celý život pracuji v ženských médiích, a to pak máte nastřádáno. Jak z dopisů čtenářek, z osobních rozhovorů, z reportáží. Všechny moje příběhy mají reálný podklad, to co v nich líčím, se někdy skutečně někomu stalo. Zatímco dřív se ale se svými problémy ženy více trápily vnitřně, dnes je častěji řeší, a to s větší dávkou pomstychtivosti.

Říká se, že zoufalé ženy dělají zoufalé činy. Litují pak, čeho se dopustily?

Některé ano, ale budete se divit, víc je těch druhých. Když jsem dělala reportáž v ženské věznici v Pardubicích, jedna vražedkyně svého manžela mi řekla, že svého činu nelituje. Udělala by to prý znovu. A mimochodem nebyla sama. Pokud nejde o psychotičky, u nichž je vzorec chování jiný, odsouzené ženy většinou přijmou trest jako vykoupení za svůj hřích. V tomto směru jsou pokornější než muži, nevzpěčují se spravedlnosti.

Jsou zákruty ženské duše klikatější než u mužů?

To by vám museli potvrdit psychologové. Ale podle mých zkušeností s mnoha zpovídanými ženami jsem přesvědčena, že dokážeme být zákeřnější než muži. Jsme dokonalé manipulátorky a skvělé amatérské herečky. Muži většinou nemají šanci nás prokouknout. To je dáno geny odjakživa – jako ochranitelky rodinných krbů jsme se musely naučit vysoké diplomacii. A umíme ji využívat i při přípravě zločinu.

Proč jste do názvu knihy použila vosu?

Těch mých šestnáct zastavení v ženském světě a ženské mysli, je šestnáct příkladů, které přesně a srozumitelně napoví, jak nedráždit vosu, nechceme-li schytat žihadlo. A také je to o tom, že ruka zákona je někdy krátká. Žijí mezi námi ženy, které spáchaly zločin, a nikdo o tom neví. Pak už je to jen na božích mlýnech…

www.jasknihy.cz