Češtinářka měla pro moje básničky velké pochopení, říká Jaromír Šlosar

Češtinářka měla pro moje básničky velké pochopení, říká Jaromír Šlosar

jaromir slosar2Básník a dramaturg České televize Jaromír Šlosar miluje Beskydy. Právě on je tím správným člověkem, který přijal ochrannou ruku nad naší soutěží Povídky z lesa. Popovídala jsem si s ním o jeho začátcích, básnické tvorbě, zajímavé práci i o tom, co rád čte. Nezapomeňte, že uzávěrka naší literární soutěže je už koncem ledna! Pokud se zúčastníte a umístíte, čeká vás nejen osobní mail Jaromíra Šlosara, ale také zveřejnění vaší povídky v našem magazínu a knižní odměna. S výhercem připravíme i rozhovor! 

Jaromíre, kdy jste začal psát a co patřilo mezi vaše první dílka?

Když pominu to, jak jsem si v dětství hrál na spisovatele, tak první „skutečné“ básničky začaly vznikat poměrně pozdě, někdy ve 2. ročníku na gymnáziu; dlouho jsem byl totiž děcko. Začal jsem psát pod vlivem „prokletých básníků“. V dospívání mě „měšťáci“ provokovali a naivně jsem útočil i na lovce, který zabíjí zvířata. Ovlivňovali mě i impresionisti, třeba náš Sova. Gramatika mi sice nešla, nicméně naše češtinářka měla pro moje básničky velké pochopení. Říkám, nebýt profesorky Sobotkové, asi bych dneska nepsal.

Kterou knihu vám jako první vydalo nějaké nakladatelství a co tomu předcházelo?

V knížce mně první básničky vyšly v roce 1987 v dodnes respektovaném almanachu Mladé fronty „Zelené peří“. Tenkrát tam měl verše třeba Lubor Kasal nebo Svatava Antošová. Všechny moje básničky byly tehdy inspirované prací v dětském domově. Působil jsem tam do roku 1984. Pak jsem pracoval v ostravském studiu Českého rozhlasu. Při jednom natáčení se spisovatelkou Helenou Lisickou v Olomouci jsem se zmínil o tom, co jsem dělal, a že mě to dovedlo až k básničkám. Řekla mi, ať jí něco pošlu na ukázku. To, že pak moje verše poslala do Mladé fronty, byla její iniciativa.

Ve stejném roce, 1987, vyšly básničky z dětského domova pod názvem „V chráněném území“ i jako bibliofilský tisk. To téma, moje vyprávění o domově a možná i jeho zpracování zkrátka bralo za srdce. Rozhodně to nebylo něco za něco, když jsem natáčel s bibliofilem Leopoldem Čadou a on se rozhodl, že moje básničky v Kroužku bibliofilů Vítkovic vydá. Nebylo to sice klasické nakladatelství, ale na druhé straně mi mohlo lichotit, že ve stejné edici Leopold Čada vydával i autory, kteří byli po roce 1968 v nemilosti.

Skutečná knížka mně vyšla na samém konci 20. století v ostravském nakladatelství ATHOS. Jmenuje se „Setonův průvodce Beskydami“. Za vydání přírodních črt z mých toulek horami s kamarádem Jendou může kolegyně, dnes redaktorka zahraniční redakce Radiožurnálu, Helena Berková. Ze svého trampského „cancáku“ jsem o jedněch prázdninách v druhé polovině 90. let pro „Ostravu“ udělal rozhlasové pásmo. Příběhy četl herec Luděk Eliáš. Po schvalovacím poslechu mně Helena řekla, že bych je mohl vydat v knížce. Do té doby mě to vůbec nenapadalo, no, ale semínko bylo zaseto.

Vaše práce v České televizi a rozhlase…, jak jste se k ní vůbec dostal?

V první polovině 80. let jsem už verše pilně publikoval. V časopisech, ale taky v Českém rozhlase, například v cyklu „Jazz a poezie“. Docela se dařilo a já si naivně myslel, že teprve jako redaktor uskutečním svůj sen o sbírce veršů. Byl jsem členem Literárního klubu při pobočce Svazu českých spisovatelů. Citlivé téma dětského domova oslovovalo citlivé lidi; takoví byli i mezi literáty a redaktory. Chtěli tyhle děti poznat, a tak jezdili k nám do dětského domova na Ostravici. Nakonec věděli i o mých snech. A když mně nabídli práci redaktora v Českém rozhlase, zradil jsem děti z dětského domova, ztratil zdroj inspirace a „odešel za štěstím“.

Ke konci 90. let konzervativní studio Českého rozhlasu v Ostravě začalo koketovat s tzv. proudovým vysíláním. Nechtěl jsem se s tím smířit a také moje role vedoucího literární redakce ztratila smysl. O tom, že se i ve vysílání věnuju přírodě, se vědělo. A tehdy mě programový náměstek ostravského studia České televize oslovil s tím, jestli bych spolu s Jaroslavem Műllerem, tvůrcem legendárních Lovů beze zbraní v 60. letech, nevrátil oblíbený cyklus na obrazovky. To už byl jen krůček k tomu, abych z jakéhosi trucu odešel z rozhlasu a využil nabídky pracovat jako dramaturg v televizi.

jaromir slosar4

Jaká témata vás ve vaší práci nejvíce oslovovala?

Práci ve sdělovacích prostředcích jsem se věnoval se stejným nadšením jako dětem z dětského domova. Děcka, dneska dobře padesátníci, na to stále vzpomínají. Dokonce v loňském roce měli u nás doma dva malé srazy. Snad to nebude znít namyšleně, ale dá se říct, že do všeho jsem se dával celý. Kdybych však měl ze své rozhlasové práce vyzdvihnout jedinou, byly by to „Studánky“, cyklus obrázků soudobé lidové výtvarné kultury. Až jsem tehdy zalitoval, že jsem nevystudoval etnografii. Byl jsem sice absolventem výtvarky, ale tohle bylo něco jiného. Navíc se lidová kultura prolínala s mými toulkami v Beskydách. V 80. letech všechno rychle mizelo. Ani nevím, jestli ještě dneska žijí vyšívačky zuberské výšivky nebo jestli někdo paličkuje hlučínskou krajku? Měl jsem to štěstí, že jsem ve Sklenově navštěvoval poslední preclíkářku, která ještě v „pekarščaku“ pekla vánoční zvykoslovné pečivo z preclíkového těsta. Na Kysucích jsem zaznamenával pověrečné povídky a vyprávění ze života, na Ostravici natáčel s pamětníky místních hamrů a hamerníků. Všechno už zmizelo. A kolik mi toho dávala posezení se skvělým etnografem a především člověkem, ředitelem rožnovského skanzenu, doktorem Štikou!

Lidová kultura a život mimo centra civilizace mě přitahovaly, když jsem coby televizní dramaturg a redaktor připravoval cyklus Náš venkov. Nádherná byla také práce na televizních cyklech o česko-slovenských národních parcích a parcích z vnější strany československé hranice „Návraty k divočině“ a „Divočina bez hranic“. Všechno by to bylo na dlouhé vyprávění. Už od vymýšlení názvu – „Návraty k divočině“… Nebo velký dokument o Petru Bezručovi „Petr Bezruč bez záruky“. Žil jsem jím ještě dalších deset, patnáct roků. Jak práce v rozhlase, tak práce v televizi mě především obohatily setkáním se zajímavými lidmi v zajímavém prostředí a setkáním s krajinami, které bych jinak nepoznal.

Píše se vám lépe poezie nebo próza? Jak se vám psala knížka o rysovi?

Možná proto, že nejsem skutečný prozaik, tak řeknu, že líp se mi píše próza. Zdá se mi, že čím kratší báseň, tím často delší čekání na ni. Chce vnuknutí, nápad, mnohdy náhodu. Je to úplně jiné myšlení. Možná bych báseň „vyseděl“, ale o něco snadněji přichází, když jdu třeba s naším psem lesem. Hodinu, dvě hodiny jdu, někdy nepřiletí nic, jindy něco zahlédnu a je z toho básnický obraz, metafora, jednoduše a ne přesně řečeno. Když jsem psal básnickou skladbu o Beskydách a seděl jsem v pracovně, poezie stejně přilétala odjinud, odněkud, nevím odkud. Spisovatel a esejista Ernesto Sabato naznačuje, že poezie je darem od ďábla. Jak na to přišel, nevím…

Když jsem psal zimní příběh dvou kamarádů z hor, ve kterých žijí velké šelmy, novelu „Rys za 200 litrů“, psal jsem o svém klukovském snu. Několik týdnů jsem den co den byl ve své pracovně šestnáctiletým klukem a s o něco mladším Jendou prožíval dobrodružství, která jsme vždycky chtěli prožít. Těšil jsem se na každý den psaní. Možná už to dneska kluky tolik nezajímá, píše se pro ně jinak a o jiných dobrodružstvích. Teď si uvědomuju, že tohle jsem vlastně napsal pro sebe a Jendu a pro kluky naší generace, kteří tak jako my utíkali do přírody a do hor. Ale možná pár takových je i dneska.

Jaromir slosar

Kde čerpáte náměty pro tvůrčí psaní?

Stručně řečeno, dnes náměty pro své psaní skoro bezvýhradně čerpám v přírodě. Provokuje mě sice jeden pověrečný příběh s reálným podtextem; tak pověrečné povídky vznikaly. Týká se víl, ale realita vede do roku 1848 na moravsko-slovenské pomezí. Zatím stále váhám…

Jaký žánr máte nejraději, co se vám lépe píše, co nejraději čtete…?

V posledních letech jsem se zhlédl v haiku, ale zároveň i v tradiční rýmované české poezii. Čtenář ji má stále rád. Proč by u nás nemohlo být haiku, které by se rýmovalo…? Japonští básníci haiku rým v haiku zavrhovali. Proč ne, když je celé trojverší obrazem. Ale často český autor haiku vydává banalitu za poezii. Uvedu příklad, co mě teď napadá: „V poledním slunci / nad lesem letěl jestřáb / směrem na západ“. – To je pouhá informace ve formě haiku, ale ne poezie. Nebo se pouštím do rýmovaných čtyřverší. Baví mě to. Tak aby tam bylo všechno, myšlenka, nápad i rým. Aspoň se o to snažím.

Říkal jsem, že nejsem skutečný prozaik, proto je mi nejbližší žánr cestopisné črty nebo črty z přírody, reportáž, ve které je můj dojem, pocit, to, co vidím očima výtvarníka a pak se to stejně tak snažím popsat slovy. S tím úmyslem si už vedu dojmový deník z přírody, jak mi před padesáti lety radil klasik přírodní prózy Jaromír Tomeček.
Co čtu…? Snazší by bylo odpovědět, co nečtu. Obtížné je pro mě, asi tak jako pro každého, dobře si z nabídky knížek vybrat. Jak se v tom mám vyznat…? Pokaždé se knihkupce ptám, jestli vyšlo něco nového od Paola Cognettiho. Ten mě vždycky spolehlivě vtáhne do hor. Nejen jako spisovatel, ale především lidsky je mi blízký Milan Kundera. Podle mě Nobelovu cenu měl dostat už kdysi dávno za „Žert“. Ale třeba i jeho „Majitelé klíčů“ jsou mimořádní. Poslední, co jsem od něj četl, bylo „Nevědění“. Je skvělé. A už chápu, proč se k nám z Francie nechce vrátit. Čas od času se mi zasteskne po verších Jana Skácela. To pak sáhnu do knihovny a vracím se léta zpátky. Zrovna včera jsem si připomněl, že letos v únoru by se dožil sta roků! Zkrátka potěší mě každá dobrá literatura, teď třeba „Porodní bába od fjordu“ Edvarda Hoema.

Co byste přál čtenářům magazínu Kultura 21 a účastníkům soutěže…?

Internetový magazín Kultura 21 je svěží, moderní, supluje to, co tu v tištěné podobě schází. Nebo neschází…? Vzpomínám si, jak jsem se kdysi dávno těšil na každé nové číslo Ostravského kulturního měsíčníku. Je tu sice, myslím na Ostravsku, Protimluv, ale ten není pro každého. Kulturu 21 si může otevřít každý, koho dění v kultuře jen trochu zajímá, a vlastně zadarmo. Přitom Kultura 21 není povrchní a podbízivá. Jen ať ještě více dává příležitost novým talentovaným autorům!

Jsem zvědavý na „příběhy z lesa“. Každý, kdo o přírodě píše, ji má rád. Pak je jedno, jestli se do ní vydá s Jackem Londonem, Thoreauem, Setonem, Wohllebenem, Szpukem nebo s Jaromírem Tomečkem, jako já kdysi dávno. Hlavně se v přírodě musí chovat jako na čekané, nikam nespěchat, všechno ostatní by měl pustit z hlavy a příroda se mu za jeho trpělivost a zájem vždycky odmění.

jaromir slosar1

Foto archív


 

Soutěže

Za časů ušatých čepic…

Jo, jo, to bývaly časy. Venku nasněžilo, mráz lezl za nehty, děti sáňkovaly a koulovaly se, oblečení samý sníh a boty promáčené, dobře bylo. Prý tehdy světem chodil medvědář, který na poutích a jarmarcích předváděl svého medvěda.
Jonathan Livingston

Krása vsakující se do míst, kde žijeme...

Začala bych duchem místa. Odkazem mých předků. Nalezením svých silných míst. A začala kolem sebe tvořit krásu, která se podle autorky bude vsakovat do místa, na kterém žijeme. Zamyslela jsem se. Znáte ty lidi, kteří umí udělat domov kdekoliv? U kterých je vám krásně, protože z ničeho udělali mnoho? Tak tady bych si byla jistá, že tito lidé vědí, kam náleží.
GRADA
Banner

Videorecenze knih

Rozhovor

Hudba je moje životní vášeň

kristina 200

Mladičká studentka psychologie Kristýna Lištiaková je sympatickou písničkářskou s oduševnělými texty a nádherou barvou hlasu. Zpívá o spříznění duší a lásce, která se nedá na míru ušít…

...

Hledat

Sylva Lauerová: V románu Hodina zmijí své pokušení hrát si se čtenáři posouvám až k hranici dokonalosti

Fanoušci spisovatelky Sylvy Lauerové se po třech letech konečně dočkali a jejich radost může být hned dvojnásobná. Je to jen pár týdnů, co vyšla její sbírka poezie s názvem Klóketen a nyní se na knižních pultech objevil i nový román Hodina zmijí.

Z archivu...

Čtěte také...

Recyklované pohádky pohledem VIP patronů

2qO projektu Recyklohraní a Recyklovaných pohádkách jste se na našem webu mohli dozvědět více z tiskových zpráv a také z rozhovoru s ředitelkou, paní Ilonou Johnovou Koukalovou. Nyní máte možnost podívat se na projekt očima jeho VIP patronů, mezi které patří fotograf...


Literatura

Připomeňte si před olympiádou nejúžasnější příběhy z ní

nejuzasnejsi pribehy 200Po knize Proč se hraje fotbal jedenáct na jedenáct se Luciano Wernicke pustil do zpracování událostí z olympijských her. Výsledkem je kniha Nejúžasnější příběhy z olympijských her, která vyšla v edici Universum.

Divadlo

Slávek Novák aneb Příběh opravdového herce

Slavek Novak perexCo uděláte, když narazíte skutečný příběh o skutečném umělci, který hrával hlavní role v Národním a zároveň sváděl ženy pod taktovkou STB, aby je režim mohl vydírat? Jste-li dramatikem, pravděpodobně napíšete hru. Jste-li vtipným a...

Film

Vlci na hranicích jdou do kin!

Vlci na hranicich - PLAKAT (2)Vlci jsou zpět! Před více než dvěma staletími byli vlci na Broumovsku vyhubeni, teď se do přírody pomalu vracejí, a mění tak životy mnoha lidí. Dokument Vlci na hranicích portrétuje jejich problematické...