Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Znáte-li úspěšný McDougallův bestseller Born to Run nebo patří-li mezi vaše koníčky běh, pravděpodobně vás upoutá i titul nakladatelství Mladá fronta Běhání s Keňany, kterou napsal
vášnivý běžec a novinář Adharanand Finn.

Ten v roce 2011 společně s manželkou a třemi dětmi přesídlil na půl roku z Londýna do Keni, do oblasti Velké příkopové propadliny, slavného Itenu - Mekky nejlepších běžců planety, aby objevil jejich tajemství. Nevím, jestli se mu to tak úplně podařilo, ale pěkně popořádku.

Finn v Africe hledal odpověď na otázku: Proč se v žádné jiné zemi nerodí takoví běžci, jako právě v Keni? Jak je možné, že běžci z jednoho keňského kmene už desítky let kralují v nejnáročnějších běžeckých disciplínách? Proto se při svém pátrání spolu s nimi účastnil běžeckých soustředění s cílem připravit se na nejtěžší maraton na africkém kontinentu. Aby získal více informací, zpovídá během svého pobytu skromné vítěze místních i zahraničních závodů i svérázné trenéry a sportovní manažery. Především chce ale zjistit, jestli je možné po letech občasných tréninků dosáhnout i po třicítce radost z běhání.

Po příjezdu do Afriky zažívá celá rodina kulturní šok. I když si mysleli, že jsou na místní poměry připraveni, skutečnost přece jen předčila jejich očekávání. Nízká životní úroveň obyčejných obyvatel a velké sociální rozdíly, jiná mentalita a celkový přístup k životu je čas od času opravdu zaskočily. Byly i chvíle, kdy to chtěli zabalit a předčasně se vrátit do Anglie.
Nakonec však všechny obtíže společně a za pomoci přátel překonali a Finn nasbíral potřebné zkušenosti, které zúročil snad podle svých představ.

Jeho líčení pobytu v Itenu je zajímavé, avšak chybí mi v něm takové to koření, kterým naopak oplývá vyprávění McDougalla v knize Zrozeni k běhu. Adharanand Finn popisuje hlavně to, jak se účastnil tréninků s místními běžci, všímá si jejich mentálního nastavení, sonduje u trenérů, v čem to vězí, že jsou závodníci tak dobří, a občas nás nechá nahlédnout i pod atraktivně vyhlížející povrch a my můžeme vidět pravé důvody, proč Keňané běhají. A ty už nejsou tak pěkné, jako ona proklamovaná radost z běhu. Trénují proto, že chtějí vítězit, vydávají ze sebe to nejlepší, protože když budou první, budou bohatí. A až dostanou tu spoustu peněz, koupí si domek, pozemek, pár koz a televizi s obrovským satelitem, větším než ten dům. Ze zbytku zabezpečí co největší část rodiny. A proto si jich jejich rodiny váží – že dokázali zvítězit a vydělat tím peníze. Aniž bych chtěla paušalizovat, je to první důvod, proč mi při čtení Finnovy knihy bylo tak trochu smutno. Za druhé to bylo díky mému pocitu, že si až příliš často stěžuje na místní poměry, i když on to možná vnímal jen jako konstatování. Mně to občas připadalo jako fňukání civilizací zhýčkaného Angličana.

Důležité však je, že on sám má z celé anabáze dobrý pocit a že našel to, co hledal – radost z běhu při svém Běhání s Keňany. Pokud svými zápisky inspiruje i čtenáře k tomu, aby se začali hýbat a věnovali se jakémukoli sportu, nejen běhu, splnila jeho mise účel.

Běhání s Keňany/ Adharanand Finn (Running with the Kenyans)
Překlad: Jiří Balek
Žánr: populárně naučná literatura
Nakladatelství: Mladá fronta, 2012 (www.mf.cz )
Počet stran: 224, pevná vazba s přebalem, vlepená textilní záložka
Hodnocení: 79 %

Knihu si můžete objednat ZDE