Matky pořádají sabat s tématem potomci. Nematky, utečte

Pátek, 23 Srpen 2013 04:00 Lucie Zelinková

Zeny-na-tahu 200 Kniha o ženách pro ženy. Skupinka přítelkyň - všechny mezi čtyřiceti a padesáti lety – vyrazí na víkend z města. Doma nechají své životy, své děti, své rodiny a svou práci. S odstupem mají možnost pohlédnout na svůj život z lepší perspektivy. Jsou šťastné? Dokázaly v životě vše, co chtěly? Líbí se jim jejich život? Mají rodinu, po které toužily? Každá má své trápení.

Jedna onu vysněnou rodinu a děti nemá a na prahu čtyřicítky je sama. Dohání ji zhoubná nemoc. Nebo umírá matka. Nebo má postižené dítě, o které nemá kdo se postarat, až tu jako její matka nebude. Jen ústřední hrdinka Jo má život jako z pohádky. Děti, se kterými cloumá puberta, milujícího manžela, doma trochu nudu, ale jinak vše, po čem toužila. Své děti až patologicky miluje – a to tedy mě jako čtenáře asi od třicáté strany začalo velmi dráždit. Za matku bych Jo asi nesnesla a díky jejímu příkladu vím, že takovou na své děti být nikdy nechci.

Celou dobu se míháme mezi Joinými pocity a myšlenkami točícími se nad rekapitulací vlastního života a úvahami nad dětmi, a mezi událostmi v domě, kam skupina kamarádek vyrazila na víkend. Panuje trochu melancholická nálada, je mezi nimi napětí a humorem příliš neoplývají.

Kniha se dotýká čistě jen témat mateřství. Jaká je ta či ona matka. Jak vychovala své děti. Co vše jim dovolí a zda je vyloučeno dovolit třináctileté dceři školní výlet v divoké přírodě. A v případě Jo? Ani nápad, nepustí své děti od prsu, a ty ji za to začínají nenávidět. Minimálně dcera v tom stavu už je. Není tedy její mateřská láska přehnaná? Čtenáři dojde že ano, že je a že všem zúčastněným pouze škodí, ovšem samotné hrdince to nedojde nejspíše nikdy.

Kniha je vhodná pro matky – čtyřicátnice (plus/mínus), které mohou četbou příběhu samy přemýšlet nad vlastním osudem. Třeba se s některou z hrdinek ztotožnit. Nebo je brát jako odstrašující příklad.

Úryvek:

Nikdy to není fér, říkám, k mladším dětem se chováme jinak než ke starším, ke klukům jinak než k holkám. Jsme jako Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných.
Jo, ale já chci říct to, že mě nemusíš litovat. Já svůj život s tvým nesrovnávám.
Dostala mě do kouta. Mazaný tah.
Se mnou můžeš mluvit o svých problémech.
Ale já mám pocit, že jsou úplně banální.
Jsou jenom jiný. Nechraň mě. Cítím se pak hrozně osamělá.
Dobře.
Tiše tam sedíme, zatímco nám chladne káva a mlha se zvedá. Slyším, jak se v patře někdo sprchuje. Staré trubky se zmítají v křečích. Tenhle starý smutný dům je skoro jako člověk.
Hrozně jsem kvůli Olivii zahořkla, říká Erika.
Sama se vyvedla z míry, má slzy na krajíčku.
Někdy se sama sebe ptám, jak by se mi žilo, kdyby při porodu umřela, místo aby ji oživili. Rozumíš, mohla jsem truchlit. Bylo by to snazší než tohle. Jsou i horší věci než smrt.