Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

“Nevím, jestli to znáš taky, vždycky když vidím mraky, mám hroznou chuť vypadnou z týhle díry” zpívá Petr Fiala, frontman skupiny Mňága a Žďorp v jedné písni. Netuším, zda Bašó viděl mraky, a zda je Bašovo rodné město Ueno díra, ale vydal se (a nejednou) na dalekou pouť. Čtenář má tu čest doprovázet básníka a spoluprožívat s ním jednotlivé dny jeho putování do dálného vnitrozemí severu. Krajinné scenérie, události, setkání s lidmi jsou zachyceny ve verších haiku, jichž je Bašó mistrem.

Není ani potřeba zavírat oči, usilovně zapojovat fantazii a čtenář vdechuje prach cest, kterými Bašó putuje.  Na chodidlech cítí čtenář ostré hrany kamení na těchto cestách. Obestírá jej chlad, který je ve stínu posvátných hor, piniových hájů, mlžných oparech na pobřeží a ve starobylých svatyních. Je společně s básníkem vítán vlídnými učenci a svatými muži v jejich skromných příbytcích, poustevnách nebo věhlasných klášterech, vyhlášených centrech učenosti.

Působivost knihy spočívá v tom, že Bašó nekonzumuje krajinu, ani její obyvatele a události během putování, jako je tomu zvykem při cestování v dnešních dnech. Nechává jednotlivé události prostupovat svou osobou, stejně jako jeho osoba prostupuje krajinu, kterou právě putuje. Rozpouští se v krajině a krajina se rozpouští v něm. Prolíná se s lidmi, které na svých cestách potkává, a naopak lidé zanechávají své otisky v básníkovi.  A vše pak kondenzuje ve verších haiku. Čtenář nesmí očekávat sled rychle se měnících obrazů míst, dny nacpané zážitky a událostmi k prasknutí, alespoň tak jak je známe z dnešních cestopisů. Bašó se orientuje na detail, na obyčejné věci okolo něj, kterých si ostatní možná ani nevšímají. Právě tyto obyčejné detaily jsou důvodem, proč cestovní deník tak barvitě a přesvědčivě líčí japonskou krajinu a dobu, ve které vznikl. Ty obyčejnosti a detaily jsou i důvodem, proč musí čtenář poněkud krotit svou netrpělivost po tom, “kdy už se něco stane”, “kdy konečně přijde to opravdové dobrodružství”.

Málokdy se mi stane, že při líčení nevlídnosti horských průsmyků nebo mlhavých pobřežních vod mi začnou drkotat zuby a přebíhá mi mráz po zádech. Málokdy se zaobírám delší dobu tím, jak moc musel být nevlídný déšť, který básník promáčel básníka na kost. Ne zrovna často mi v hlavě zůstane popis nehostinného horského průsmyku a pociťování stísněnosti tohoto místa se nemůžu zbavit. A to málokdy nastalo právě při čtení cestovního deníku japonského mistra haiku. Paradoxní je, že tak silné emoce dokáže vyvolat tak málo slov. Pro verše haiku platí otřepané “ v jednoduchosti je krása”. Krásnou jednoduchostí myslím jednak verše haiku a jednak i jevy jimi popisované, to obyčejné, co se nacházelo okolo básníka. Pokud se vám občas stává, že nemůžete ani velkým množstvím slov přesně popsat, co chcete, nejspíš dostanete z veršů haiku depresi. Prostě vás bude překvapovat, jak někdo může tak malým množstvím slov, tak působivě vylíčit, co vidí a cítí.

Pokud chcete poznat, jak vypadala skutečná tvář Japonska v dobách dávno minulých, neváhejte ani chviličku. Bašó vám bude tím nejlepším možným průvodcem.

Úzká stezka do vnitrozemí        
Autor Bašó
Žánr: haiku, cestopis
Vydáno: 2006
Stran: 163
Vydalo nakladatelství: DharmaGaia
Hodnocení: 99,9%

Zdroj foto: http://www.kosmas.cz/knihy/62567/uzka-stezka-do-vnitrozemi/