Kultura21.cz

Namíchat koktejl tak, aby všechny ingredience byly v souladu a žádná nepřehlušovala svou chutí konečný výsledek, není jednoduché. Napsat dílo o životě známé osobnosti z minulosti, aby výsledkem byl čtivý román, je stejnou alchymií, která se ne vždy povede. Autorce románu Ozvěna se to povedlo dokonale. Na životě první ženské nositelky Nobelovy ceny míru nám přibližuje nejen její životní osud, ale i dobu a poměry tehdejší doby, její vítězství ale hlavně prohry, kterých bylo víc.

Vyprávění o Bertě von Suttner a dlouhé cestě, kterou tato žena prošla, než se stala aktivní osobností v mírovém hnutí, začíná u  hraběnky Berty Kinské, která se narodila v Praze 9. 6.1843 jako pohrobek. Její matka, pocházející z měšťanské rodiny, byla provdána za třetího nemajetného syna rodu Kinských, který byl o 46 let starší a narození svého druhého dítěte se už nedočkal. V 19. století jediné vhodné povolání pro ženu byla funkce manželky, a to pokud možno co nejlépe zaopatřené. Po smrti manžela žila Berta s matkou v neustálých finančních problémech, Prahu, kde nebyly u Kinských žádoucí, vyměnily za Brno, kde žil Bertin poručník, a díky jemu mohla studovat jazyky, hru na klavír a také zpěv. Ve zpěvu pokračovala i ve Vídni, kam se přestěhovaly a kde matka chtěla zbohatnout hazardem. Byly opět na dně, ale Berta odmítala se výhodně „prodat“ za starší muže. Štěstí neměla ani s vrstevníky a pochopila, že existují i jiné hodnoty než výhodný sňatek. Nesplnil se ani její a matčin sen stát se operní zpěvačkou, pro její nepřekonatelnou trému. Byla nucena se rozhodnout co dál, léta ji přibývala, na výhodný sňatek už nebylo pomyšlení, a tak začala pracovat jako guvernantka dcer v rodině barona Suttnera. Tam se poznala se svou osudovou láskou, o sedm let mladším Arturem, bratrem svých svěřenkyň. Vztah byl prozrazen a ona sama navrhuje odchod, věděla již od začátku, že tento vztah je odsouzen k zániku. Odpovídá na inzerát muže z Paříže, který hledal sekretářku, a po výměnách dopisů dostává pozvání. Odjíždí a doufá, že vzdálenost jí pomůže zapomenout na svou lásku. Setkání s Alfredem Nobelem je překvapení pro oba, ona viděla muže v zrajícím věku, on šarmantní dámu, o jejíž kvalitě ho již přesvědčily její dopisy. Po obdržení telegramu od Artura „Nemohu bez tebe žít“odmítá výhodné místo i možnost stát se paní Nobelovou. Vrací se do Vídně a po nešlechtickém utajeném sňatku odjíždí s manželem na Kavkaz. Věřili, že se brzy jako bohatí vrátí. Žijí tam sice stále spolu, jak si přáli, ale byla to Berta, kdo manželovi neustále dával naději, že bude lépe. Jejich finanční situace je stále velmi neutěšená, a když vypukne válečný konflikt, rozhodne se Artur o něm psát. Honoráře nejsou velké, ale byly pobídkou i pro Bertino psaní. Tvrdý život tam v ní probouzí sociální cítění i úvahy o míru. S Nobelem si neustále dopisují a on měl vliv na její mírové úvahy. Po smrti Bertiny matky a smíření s rodinou Suttnerů se vrací po 9 letech domů. Nejsou bohatí, jak si přáli se vrátit, ale jsou již známí spisovatelé, a i když stále mají hluboko do kapsy (jejich honoráře nikdy nebyly vysoké), už nehladoví jako na Kavkaze. Finanční problémy je pronásledovaly celý život a Bertu odváděly od mírového hnutí, kterému se chtěla plně věnovat. Přesto i v pokročilém věku a značně obézní jezdila a přednášela na mírových kongresech a shromážděních, absolvovala přednášková turné po Evropě i v Americe (uhradil to synovec Nobela), psala knihy. Byla přijata u hlav a monarchů různých států a pochopila, že od nich, přes jejich milé přijetí, se svět míru nedočká. Tisk se o jejích přednáškách lichotivě nikdy nevyjadřoval, spíše ji urážel, nazývaje to barončiným piknikem, či ji osobně označil za tlustou či židovskou Bertu.

Potěšil ji dopis (1893) od Alfréda Nobela, ve kterém jí sděluje své životní rozhodnutí, věnovat jednou za pět let část svého majetku pro ocenění vědcům, lékařům a těm, kdo se zaslouží o mír a porozumění mezi národy. Berta byla jeho milá přítelkyně, ale nikdy jí nedal přímo najevo, že vlastně jen ji miluje. Jeho smrt 1896 Bertu hodně zasáhla, o šest let později zemřel i její milovaný manžel. Po jeho smrti veškeré své další úsilí zaměřila na mírové aktivity. Jak na tom neustále byla finančně špatně, svědčí i případ z hotelu, kdy měla zaplatit 3 marky za doručení telegramu, což pro ni bylo hodně peněz. Nejprve odmítla ho převzít, ale pak si uvědomila, že je populární osobnost a musí myslet i na svou pověst, a také byla zvědavá. Po otevření telegramu si s dojetím přečetla, že Nobelův výbor jí uděluje cenu míru za rok 1905, k ocenění dostala i šek. Mnoho peněz si pro sebe nenechala, rozdávala potřebnějším. Zemřela týden před Sarajevským atentátem a její poslední slova byla „Odzbrojte. Řekněte to všem“.

V knize autorka používá nejen svou knihu Pamětí, ale i úryvky z deníku a ze svých úspěšných knih (román Odzbrojte, jehož název vznikl ozvěnou, byl situován do oblasti Jaroměře, byl přeložen do 16 jazyků a dočkal se 37 vydání), použila i osobní korespondenci, části projevů, což činí knihu velmi autentickou, zajímavou a čtivou. Jediné, co jsem v knize postrádala, byly fotografie či dobové dokumenty.

Název: Ozvěna
Autor: Zora Beráková
Žánr: životopisný román
Nakladatelství: Motto
Rok vydání: 2011
Počet stran: 214
Hodnocení: 99 %

Zdroj foto : Albatrosmedia, Wikipedie