Elizabeth Finch pojednává o obdivu k pozoruhodné osobě a přehoupává se k eseji

Pondělí, 06 Listopad 2023 06:00 Martina Čápová

Elisabeth Finch

Román Elizabeth Finch se nachází někde mezi beletrií a filosofickou esejí. Kniha je určená především náročnějším čtenářům, kteří se nebojí určitých polemik. Případně taky bude Elizabeth Finch pro nadšence Juliana Barnese – zpravidla každá jeho kniha, více či méně zasahuje do biografických prvků či fikční biografie a podobně je tomu i zde.

Mono… touhle předponou nic dobrého nezačíná

Tato kniha je o pokusu napsat portrét Elizabeth Finch, zároveň však naráží na nemožnost tento portrét vystihnout – co totiž znamená člověka poznat a co jej znát, co zmínit a co vynechat? Pokaždé je to o tom, že náš pohled je vždy determinován naším subjektivním náhledem a společenskou realitou. Nakonec je totiž portrét dozajista spíše o nás, než o uzávorkování jiných.

Nepříliš sympatický hrdina Neil (troufám si říci, že to byl záměr Juliana Barnese) obdivuje svou vyučující večerní školy Elizabeth Finch – její intelekt, kynicko-stoický přístup k životu i kontroverznější názory, které jsou podmíněné právě silnou zásadovostí a vždy sofistikovanou morálkou. Poznáváme ji během přednášek, a později v přátelském vztahu s Neilem.

Příběhová linka, která je první polovinu knihy ukrytá, nabývá na síle. Jde o filosofickou otázku‚ co by se stalo, kdyby křesťanství neovládlo Evropu?‘ – po smrti posledního pohanského císaře Juliana Apostaty, který se marně snažil tomuto ovládnutí zabránit. Téma knihy se záhy posiluje po smrti Elizbeth Finch, která mu odkáže své zápisky a Neil je navíc schopen konečně dokončit nesplněný úkol – zadanou esej. Univerzitní práci pojímá jako historickou polemiku. Ta byla v určitých částech zdlouhavá a nudnější, nicméně to zapadá do konceptu hlavního hrdiny, a něco o něm vypovídá. Dozajista by esej Finch proškrtala a opatřila trefnými poznámkami.

S historickou esejí se pak proplétají myšlenky na schopnost poznávání, úlohu mýtů ve velkých vyprávěních. Barnes tam pracuje s dvěma tezemi, z níž se nakonec stává jedna – jaká je poznatelnost druhého člověka? A jaká je poznatelnost člověka, kterého známe pouze z historických zdrojů…? Barnes totiž nejenom spekuluje o současnosti, ale polemizuje také s udaným kánonem historie – jak naše vnímání dějin ovlivňují muži, kteří ji zažili a vypráví o ní (Řekové, Židé...) , ale i náboženskými dogmaty (křesťané), jak dobu ovlivňují různá paradigmata (vědecký konsensus) etc.

Lidské, příliš lidské

Tento román jako by šel v nitzscheovských šlépějích… Jak by se odvíjely dějiny, kdyby se křesťanství nestalo vládnoucím monoteismem, ale bylo pouze jedním z narativů víry v boha? Není nakonec monoteismus ve svém prosazování daleko krvelačnější než kdejaký polyteismus?

Čtěte, pokud od knih očekáváte, že vám dají nové myšlenky a také pokud se rádi posunujete do nových obzorů. Jestliže se vám totiž Barnesovo důsledné tázání zalíbí, nezůstanete jenom u jedné.

Ukázka z knihy:

Předpokládám, že když Epiktéta četla poprvé, nepovažovala jeho pravdy za nové zjevení, ale spíše za samozřejmost.
Když všem tvrdím, že to byl ten nejdospělejší člověk, jakého jsem kdy poznal, zřejmě tím chci říct, že všechny její myšlenky a činy pevně spočívaly na určitých zásadách nebo v nich byly přímo zakořeněné. Naproti tomu u většiny lidí, stejně jako u mě, mají zásady, jež vyznáváme, na naše slova a činy vliv spíš jen letmý.
Nespojujeme si snad romantičnost s optimismem? Jsem přesvědčen, že E. F. byla romantická pesimistka.
A ještě něco: mrtví vám nemůžou říct, že se mýlíte. To dokážou jenom živí – a ti můžou lhát. Mrtvým tedy věřím víc. Je to bizarní, nebo je to rozumné?
A dodejme: proč bychom měli očekávat, že naše kolektivní paměť – které říkáme historie – bude méně omylná než naše paměť soukromá?
„Vedle toho, co se stalo, musíme mít neustále na paměti i to, co se nestalo, ale stát mohlo. Můžete se ptát proč – vždyť co se stalo, stalo se, a je třeba se zabývat realitou. Jenže možná to tak není. A nejde jen o zábavnou hru s hypotetickými verzemi minulosti (co kdyby Stauffenbergova nálož Hitlera opravdu zabila?), ale i o naprosto seriózní tázání. Mám za to, že jsme až příliš náchylní vnímat dějiny jako darwinismus svého druhu.“ […]

Elisabeth Finch