Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Ostřílení němečtí metaloví borci Primal Fear vydali koncem ledna u společnosti Frontier Records své už sedmé řadové album „Unbreakable“.

Tahle kapela je mi sympatická, protože mám ráda melodický metal s výrazným hlasem zpěváka, chytlavými refrény a perfektním zvukem kytar. A tohle všechno Primal Fear dokážou předvést v prvotřídní kvalitě.

Při čekání na jejich nejnovější nahrávku jsem si znovu projížděla jejich předchozí řadovky a nasávala jejich atmosféru. A občas jsem si při poslechu Ralfova zpěvu říkala - to jsem zvědavá, jestli by to ještě po těch letech uječel i teď. Hned po prvním poslechu nového alba jsem musela uznat - uječel, a snad i líp než dřív. Jeho hlas se léty nehorší, naopak. Získává na čistotě, výraznosti i rozsahu, prostě zraje jako dobré víno do prvotřídní kvality.

Pravda, na některých albech Primal Fear se vyskytuje na můj vkus až moc domixovaných nástrojů smyčcovitého ražení, které se běžně na pódiu očekávat nedají, ale to je trend mnoha německých kapel a u Primal Fear se symfonie vyskytuje většinou v ještě stravitelném objemu.


Na novém albu ji najdeme třeba hned na úvodní titulní instrumentálce, která mi evokuje tajemnou atmosféru dávných rituálů, prozpěvující sbor zní jako odkudsi z jiné dimenze, ale perfektně navodí atmosféru alba. Ta je po dvou tvrdších nahrávkách, zejména té předposlední s prapodivným titulkem 16.6 (Before The Devil Knows You´re Dead) opět spíš bližší klasické tvorbě Primal Fear z předcházejících let, dost mi tématicky i melodicky připomíná mé dosud nejoblíbenější album Seven Seals z roku 2005. Střídají se zde rychlejší věci s překrásnými baladami a všichni členové kapely dokazují, že právem patří ke špičce německého i evropského power/speedmetalu. Co se textové stránky týče, hemží se to tu démony, anděly, peklem a podobnými typickými primalfearovými rekvizitami.

Vrcholem alba je pro mě úžasná osmiminutová balada Where Angels Die, která je (zejména po textové stránce) pomalejším klonem písně Demons And Angels z alba Seven Seals - tady ze sebe vydali to nejlepší. Nádherná melodie, parádní sólo, refrén, který se usadí v hlavě po několika přehráních a když ho chvíli neslyším, stýská se mi po něm a sám vyskakuje a dožaduje se pozornosti. Právě tak i druhá balada Born Again je skvělá, v některých pasážích mám doslova husí kůži a poslouchala bych ji stále dokola. Ale aby to nevypadalo, že vychvaluju jen balady (ano, mám hodně ráda balady, s tím jsem se nikdy netajila), další skvělé písně jsou Metal Nation, And There Was Silence, speedmetalové Give Em Hell a Strike i klipovka Bad Guys Wear Black. Ale takhle bych mohla vypsat většinu tracklistu, protože na tomto albu, právě tak jako na šesti předchozích, v podstatě není píseň, která by mě nudila a kterou bych po několika přehráních začala přeskakovat. Sice mi občas připadá, že tuhle melodii už jsem kdysi dřív jen v maličko pozměněné podobě zaslechla - no a co?



Kdybych měla shrnout svůj názor na nejnovější album Primal Fear do tří slov, napíšu: Nepřekvapilo, ale potěšilo.

A teď jsem jen zvědavá, co všechno nám z něj zahrají naživo na svém evropském turné, které začíná právě u nás v Česku - 31.3. ve Zlíně v Masters Of Rock Café a 1.4. v Praze v klubu Matrix.


Foto: Frontier Records a www.primalfear.de