Kultura21.cz

Advent, který letos začal v neděli 2. prosince, pochází ze slova adventus, značícího příchod. Jde o čas přípravy na vánoční svátky, který už od 11. století trvá čtyři týdny předcházející Štědrému dni.

Stal se časem půstu, kdy by lidé měli vyměnit spousty jídla a pití za chvíle klidného přemýšlení. Protože se v tomhle období zapovídaly nejrůznější zábavy včetně tance a zpěvu, sexu či hlučného povykování, lidé se věnovali různým obřadům, aby si ukrátili dlouhý zimní čas, kdy brzy přichází tma. Držíval se 40 denní půst, kdy se dobroty servírovaly jenom v sobotu a neděli. Věřící křesťané chodívali denně na roráty (zpívaná ranní mše) a měli podle svých možností konat dobré skutky.

Různě dlouhý čas

Symbolikou adventu se stala tmavě fialová barva půstu a pokání, v posledním týdnu ji potom lidé vyměnili za růžovou, znamenající radost. Také délka adventního času se v průběhu doby měnila. Turonský církevní sněm v roce 567 počítá advent od začátku prosince, biskup Perpetua z Tours ale v roce 581 říká, že předvánoční čas začíná už o svatém Martinovi, tedy 11. listopadu. Francouzské opatství Abbo zase roku 1001 drží advent jako čtyřnedělní. Dnes už máme jasno: začíná čtvrtou neděli před Štědrým dnem a trvá od 22 do 28 dní, letos tedy od 2. do 23. prosince. Každá z nedělí má své jméno: 2. prosince oslavíme železnou, 9. prosince bronzovou, 16. prosince stříbrnou a 23. prosince zlatou.

Sláma odhání zlé duchy

Navzdory velmi dlouhé tradici vychutnávání adventních chvil, zapalování čtyř svíček na věnci je kupodivu záležitostí poměrně novodobou. Poprvé ho prý v roce 1839 zapálil německý protestantský teolog Johann Hinrich Wichern (1808 – 1881), když chtěl potěšit opuštěné děti ve svém domově pro sirotky. Na zeleném jedlovém svícnu se ovšem tenkrát nerozhořela jenom jedna svíčka za týden, nýbrž jedna voskovice každý den, takže šlo spíše o předchůdce dnes velmi oblíbeného adventního kalendáře než o typický věnec. Kruh věnce nás přivádí na myšlenku jednoty a boží věčnosti, větvičky jehličnanů zase tvoří život. Kdysi se objevovaly i slaměné věnce, ty měly především za úkol odehnat zlé duchy a vrátit do domu pohodu a požehnání.

Poslední patří Ježíškovi

Tři svíčky na věnci mají mít fialovou barvu, čtvrtá v růžové barvě, zapalovaná na třetí adventní neděli, značí přátelství a radost, naději a očekávání, že půst už bude brzy u konce. První fialové se říká „svíce proroků“ a zpodobňuje památku těch, kteří předpověděli příchod Ježíše Krista. Druhá připomíná lásku a nazývá se betlémská, protože má vzpomenout Kristovy jesličky. Poslední čtvrtou fialovou jmenujeme jako andělskou a při jejím světle cítíme mír a pokoj. Doprostřed se často vkládá pátá v bílé barvě, jež se zapaluje až na Štědrý den a symbolizuje Ježíše Krista.

Pestrobarevná světýlka

Proč se setkáváme i s jinými barvami svíček na věnci? Američtí Luteráni si vybrali modrou barvu, podle nich je symbolem pokání a čekání. Západní Evropa zase přijala za svou bílou, jako svoji tradiční slavnostní barvu. Červené svíčky, které se hojně rozšířily i u nás, si vybraly pro změnu protestantské církve, hlavně německé. Značí radost, krev, srdce, bohatství a štěstí. Platí jiný kraj, jiný mrav. Katolické Irsko si potrpí na pět svíček: tři fialové, růžovou a bílou. Protestantští Norové ale, kupodivu, volí čtyři fialové svíce, Švédsko tři fialové a jednu bílou.

O tom, jaké svátky se slaví během adventu, si něco povíme zase příště.

Zdroj foto: internet