Kultura21.cz

Letošní festival středoevropského filmu nazvaný 3KINO je letos bezmála o polovinu kratší, než tomu bývalo v uplynulých letech. Začíná ve středu 9. listopadu a slavnostní zakončení, provázené projekcí vítězného filmu, nastává již v neděli 13. listopadu, byť i v následujících dnech (až do soboty 19.11.) probíhají nárazově různé další akce, ať již jsou to promítání zbývajících vítězných filmů (například v sekci debutů) nebo jiné doprovodné programy, např. scénické čtení. Nevím, co vedlo k tak výraznému zkrácení, ale předem lituji, že málokterý titul má dvě představení. Převážná většina zařazených filmů, které se ponejvíce uvádějí v Městské knihovně, se totiž promítá jen jednou – pokud případný zájemce nestihne příslušnou projekci, má smůlu.

3KINO je přehlídkou nejnovější filmové tvorby zemí visegradské čtyřky (možná správnější by tudíž byl název 4KINO), to znamená, že kromě tvorby české a slovenské přistupují ještě díla z Polska a Maďarska. Ale pokud se má jednat o zpřístupnění středoevropského prostoru, pak by nebylo od věci uvažovat, zda sem nespadá také Rakousko.

Mají se čeští a slovenští filmaři čím chlubit?
Z českých a slovenských filmů spatříme vesměs jen ty, které se promítají v kinech. Jedná se o výpovědi závažné jak svým tematickým zacílením, tak někdy i vypravěčským uchopením, i když někdy se spíše jedná o festivalové (pseudo)umění. Slovenských hraných snímků, známých i z tuzemských kin, je málo – kromě dokumentaristicky laděného vězeňského dramatu 107 matek je to mysteriózní drama Světlonoc, které se dotýká víry v čarodějnice neboli bosorky, v zaostalých místech Slovenska stále přetrvávající. Z dokumentů by mohl zaujmout např. Architekt drsnej poetiky. Navíc lze připojit pásmo krátkých studentských filmů.

Česko má vícero různorodých zástupců. Slovo pojednává ve výrazně komorní, do sebe uzavřené poloze o tom, že bez ohledu na ponižující poměry, jaké u nás nastaly po roce 1968, lze zůstat věrný svým zásadám i za cenu osobní újmy. Arvéd se přidržuje skutečných osob i událostí, rozehrávaje – příliš okázale a v mnoha bizarních situacích – střetávání mezi estébáckým vyšetřovatelem a „černokněžníkem“, jenž za nacistické okupace udával, ale jemu paradoxně zachránil život (což je nejspíš literární výmysl). Druhým životopisným projektem je Il Boemo. Ten bohužel dosti bezbarvě a mdle přibližuje strastiplné osudy českého hudebního skladatele Josefa Myslivečka, jenž se v Itálii proslavil zejména operami. Patří mezi význačné osobnosti své doby, mezi jinými jej uznával samotný Mozart.

Zbývající dva tituly se zabývají vnitrorodinnými vztahy, ať je to polyamorie (tedy milostný propletenec vícera lidí současně) v poněkud spekulativních a snad i pokrytecky omluvných Hranicích lásky nebo rozpadající se citové vazby, sledované souběžně u několika postav, jak přibližují Běžná selhání, kde pozadí tvoří podivné ohně a výbuchy snad předznamenávající konec světa. Tento snímek natočila v mezinárodní koprodukci maďarsko-rumunská režisérka Cristina Groşanová, jejíž loňskou prvotinu Dobré věci stojí za pláč rovněž spatříme.

V Polsku debuty vládnou?
Ostatně celovečerních debutů – patří mezi ně též Hranice lásky - se letos sešlo nebývalé množství, a to zejména z Polska (Táta, Křtiny, Sonáta, Johnny, Magdalena). Možná, že mezi jejich tvůrci se objeví někdo, kdo rozvíří v poslední době poněkud zamrzlou hladinu polské kinematografie. Všimneme si jak výrazné emotivnosti (například v Sonátě se v případě údajně autistického hocha ukáže, že ve skutečnosti jen nedoslýchá a navíc se v něm tají mimořádný hudební talent), tak snahy předvést náboženskou víru – po filmech, které církevní struktury odsuzovaly jako prohnilé a amorální – jako veskrze pozitivní jev, který člověku pomáhá v těžkých obdobách života. Jmenovitě Johnny vypráví o setkání mladistvého delikventa s knězem, jenž působí mezi nevyléčitelně nemocnými lidmi. Do krušné doby před čtyřmi desetiletími se vracejí Křtiny. Mají přinášet komediální vhled do rodiny, která je rozhodnuta prosadit vytoužený náboženský obřad za jakýchkoli okolností – nezabrání tomu ani vyhlášení výjimečného stavu.

Z dalších polských filmů upozorním aspoň na dva, které přichystali tvůrci již známí a proslulí. Jerzy Skolimowski přiblížil životní úděl pokorného oslíka, jemuž samozvaní „ochránci zvířat“ zajistí odsun z cirkusu, kdy jej měli trápit, ale osvobození mu sotva přinese nějaký prospěch. Do mnoha obskurních motivů roztříštěný snímek se nazývá Íá, uspěl na festivalu v Cannes a lze jej považovat za moderní variaci Bressonova pamětihodného díla A co dále, Baltazare (1966), které ovšem shledávám daleko sdělnějším. Druhý snímek Apokawixa, který údajně zachycuje snad až psychidelické třeštění studentstva, navozené epidemií covidu, natočil Xawery Żuławski. Z dokumentů bych upozornil na záznam putování dvou stařičkých, ale ve svém oboru význačných pánů (režisér Roman Polański, fotograf Richard Horowitz), kteří při procházení krakovskými uličkami vzpomínají na svá válečná dětství, svěřují se, jak je formovala nouze i pocit všudypřítomného ohrožení.

V Maďarsku zanikla kinematografie?
Zato z Maďarska spatříme jediný úplně nový film – Skřivánek také pojednává o dusivých rodinných závislostech. Další snímek Miloval jsem svou ženu známe již z českých kin, kterými doslova prošuměl bez valného diváckého zájmu. Těžko však uvěřit, že by se v této zemi přestaly vyrábět filmy, ve skutečnosti tam s letošním datem výroby vznikly více než dvě desítky titulů. Nebo že by organizátory nic nezaujalo? Je ovšem pravda, že z maďarské (stejně jako polské) tvorby do českých kin či videodistribuce nepronikne téměř noc, nanejvýš se občas něco propasíruje na televizní obrazovky.

Ještě zbývá upozornit, že 3KINO nabídne i další filmové pochutiny: spatříme několik děl starších, třeba soumračnou a znepokojující Pasáž (1996) Juraje Herze nebo polské víceméně již klasické příspěvky jako Hasovo surreálně expresivní podobenství Sanatorium na věčnosti (1973), případně experimentální animovaný počin Franz Kafka (1992), nachystaný Piotrem Dumałou. Škoda, že nikoho nenapadlo nějakou perličkou vyhrabat i z maďarských zdrojů.

Mají smysl pobočné aktivity?
Z doprovodných nabídek, které považuji za nadbytečné, lze upozornit třeba na výstavy – jednak Oldřich Škácha vystavuje fotografie, jednak spatříme intuitivní kresby Josefa Duchana. Nechybí ani workshop, v němž Lukáš Tuzar probere změny, jaké nastaly v pojetí filmových i televizních zpracování slavné anglické detektivky Deset malých černoušků, sepsané v roce 1939 Agathou Christie. Vlastně tenhle román, poprvé u nás vydaný až v roce 1988, se dnes nazývá úplně jinak, prý aby se někdo necítil dotčeně kvůli těm černouškům. Zato autorčina divadelní adaptace téhož příběhu – nyní už také přejmenovaná - se na zdejších jevištích vyskytuje od jara 1947 a do současnosti se s ní potýkalo celkem 26 hereckých souborů včetně loutkového.

Přiznávám, že nechápu, jakou souvislost má zařazení této přednášky se samotným zaměřením festivalu – smysluplnějším bych shledával třeba zamyšlení nad tím, proč ustavičně vznikají nové a nové varianty italské „mobilové“ komedie Naprostí cizinci (2016): vedle mnoha jiných zemí se s jejími dramaticky slaboučkými zápletkami popasovali rovněž v Polsku, Maďarsku i u nás v česko-slovenské koprodukci. Možná by to bylo zajímavější srovnávání…

Program 2022 - 3Kino MFF - Praha
Foto: 3KINO