Kultura21.cz

Historik a archeolog Tomáš Velímský (narozen 1946) se zabývá hlavně raným středověkem, zkoumá počátky šlechtických rodů i měst, přibližuje hmotnou kulturu oněch časů. Soustředil se především na severní Čechy, ostatně působil v Mostu i Ústí nad Labem. V nyní vydané knize JIMI ZEMĚ ČESKÁ STÁLA (to jsou slova odkazující k větě z Kosmovy kroniky české, reprodukované v názvu tohoto článku) předkládá 22 studií, otištěných v obtížně dostupných časopisech či přednesených na různých konferencích, některé byly v původní verzi psány německy. Dotýká se tudíž převážně různých osobností, důležitých pro utváření českého národa a jeho státnosti.

Zachycuje přitom plochu bezmála pěti století – od roku 845, kdy měla být hromadně pokřtěna tehdejší česká knížata, ale tato událost upadla v zapomenutí, až k počátku 14. století, kdy ještě žil velmož Albert ze Žeberka, jenž bezmála půlstoletí setrvával ve službách celkem šesti českých králů, od Přemysla Otakara II. až po Jana Lucemburského. Ovšem věren své „kopáčské“ profesi Velímský načrtává nejen události doložitelné písemnostmi, ale také přibližuje výsledky archeologických bádání, třeba průzkumy někdejších sídel.

Dějiny skryté za plentou
Když začneme první statí, probírající křest tuzemských pohanských elit, nezbývá než autora obdivovat, jak z jediné věty dochované ve Fuldských análech dokázal vykřesat desetistránkovou úvahu o místě, času i průběhu této akce. Informace je to ovšem pozoruhodná, neboť zmíněná událost předcházela působení Cyrila a Metoděje na Velké Moravě. V českém prostředí však tento čin nezapustil kořeny, protože k přijetí křesťanství dochází oficiálně až o půlstoletí později v souvislosti s prvními historicky doloženými Přemyslovci (Bořivoj a Ludmila).

Velímský si všímá významných jednotlivců, celých rodů (čtenářsky vděčná je jistě kapitola věnovaná vyvraždění Vršovců), obírá se pozemkovou šlechtou, všímá si majetkových poměrů u předních velmožů a jejich vzestupu z úrovně původních panovnických družin. Také probírá svědectví, jaká zanechaly kostely, mapuje počátky městského osídlení, jmenovitě Mostu včetně úlohy Hrabišiců (těm ostatně věnoval již dříve celou knihu).

Protagonisty tu často jsou osobnosti, které nevstoupily do obecného povědomí
Velkou předností je, že autor povětšinou přibližuje osudy lidí, kteří rozhodně nevstoupili do širšího dějinného povědomí, takže se nemusí potýkat s uváděním zakořeněných představ na pravou míru. Občas je nucen domýšlet, kdy se vlastně narodili a zemřeli, jaké byly příbuzenské svazky, protože směrodatné údaje chybí. Vyhýbá se nejvyšším mocenským patrům a z dějepravy známým událostem, takže se může bez zábran oddávat líčení, co všechno se skrývalo pod zastávanou funkcí a jaké byly stavovské tužby (krásně výmluvný je už nadpis jedné z kapitol – O královském podčeším, který toužil stát se stolníkem).

Velímskému daří ozřejmit středověkou mentalitu, když ukazuje, na čem tehdejší panstvo lpělo, co všechno se dotýkalo jeho cti, jak rozšiřovalo své državy, jak zápolilo s případnými konkurenty, jak případně chtělo zvrátit darovací smlouvy. Autor opakovaně čerpá i z listin, které označuje za falza, aniž by tím zpochybňoval jejich hodnověrnost – nejspíš byly vyhotoveny poté, co se původní záznamy ztratily či podlehly zkáze. Dovíme se lecjaké podrobnosti, že čeští urozenci se účastnili i křižáckých výprav (např. Petr z rodu Milhostů tam nejspíš roku 1187 zahynul, aniž tušíme, jak k tomu došlo).

Zajímavé i těžkopádné spisování
Můžeme obdivovat exotickou libozvučnost staročeských jmen: paní Bohatěj a Herka, pánové Ojíř, Eppo či Dětřich dýchnou na čtenáře závanem dávných časů, kdy se hájila čest nejen vlastní, ale také králova. Když se před Ojířem z Friedberka vyjádřil kterýsi církevní hodnostář neuctivě o českém panovníku, dostal od něho facku. Asi pořádně zaduněla, neboť Ojíř se takto ohnal obrněnou rukavicí. Stejně barvité jsou osudy bílinských hradských správců, kteří měli hlídat jednu z přístupových cest do Čech – vcelku známý je tragický pád Prkoše, jenž se prý zaprodal nepříteli (Velímský tuto jednoznačnost zpochybňuje), ale přidat lze další, rovněž vystavené panovnické nepřízni – Mstiše, Kojatu.

Oceníme pečlivost i pracnost jednotlivých příspěvků, množství prostudovaných zdrojů (citačních odkazů je přes 1700). Cenné svou názorností jsou nákresy, plánky, mapky i fotografie (včetně barevné přílohy). Přiznávám však, že Velímského spisování může působit suchopárně, výčtově, když čerpá z dokumentů na slovo skoupých, občas se zápisy obtížně luštitelnými a kontextem mlhavým. Snaží se kombinovat zjištěné údaje a domýšlet vazby mezi nimi, někdy si vypomáhá převzatými událostmi z dobových kronik (v Ojířově případě z Kroniky tak řečeného Dalimila).

Ze snesených poznatků vyplývá, že do Čech se přesouvaly vznešené rody z německých (říšských) území, takže třeba pánové ze Schönburgu se posléze počeštili na Šumburky. Ostatně i výše zmíněný Albert ze Žeberka přišel ze Saska, byť jeho matka pocházela z rodu pánů z Dubé. Avšak jazykový vliv mohl dopadat i opačně: německojazyčná dvorská kultura ovlivnila pojmenování mnoha zdejších hradů, potažmo i jejich původem českých majitelů (pánové ze Šternberka, Rožmitálu, Rožmberka, Pernštejna apod.).

Tomáš Velímský: Jimi země česká stála
Vydalo Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2023. 357 stran
Foto: kniha
NLN, s.r.o. – Nakladatelství lidové noviny
Hodnocení: 80 %