Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Zřídit knihobudky, kam lidé odkládají publikace, kterých se chtějí zbavit, ale odmítají s nimi obíhat antikvariáty a málokdy úspěšně je nabízet, považuji za chvályhodný nápad. Pokaždé si v nich se zalíbením pohrabu a občas tam objevím nějaký titul, který by stál za více než jen zběžné prolistování. 

Tak jsem v jedné z nich našel knihu Múzy ve víru dějin, pravda již notně ohmatanou, s pomačkanou obálkou i listy. Sepsal ji Josef Mlejnek a věnuje se v ní stále aktuálnímu, ba dokonce stále aktuálnějšímu problému, jakým jsou napjaté vztahy panující v polsko-rusko-ukrajinském prostoru, vyhrocené ruským útokem na Ukrajinu.

Jak literární velikáni vstupovali do národních dějin

Už podtitul knihy vysvětluje, kudy bude nasměrován výklad – oznamuje, že autor zohlední umění jako bitevní pole, na němž se bojovalo o ukrajinskou identitu. Skrze literaturu (a také filmy) popisuje, jak umělci z dotyčných zemí prezentovali důležité osobnosti i události jako průsečík dějinných zvratů dodnes citlivých, z jedné strany nahlížených jako zasluhující obdiv, z druhé jako vnímaných odsouzeníhodné. A všímá si těch nejváženějších spisovatelů, ať jsou to ruští velikáni jako Gogol, jehož mimo jiné proslavila novela Taras Bulba coby protipolská oslava kozáctví, nebo Puškin s poémou Poltava, z polského úhlu pohledu pak třeba Henryk Sienkiewicz a jeho velkolepá historická epopej Ohněm a mečem.

Zajímají jej rozdílné pohledy na totéž dění – kupříkladu na občanskou válku v sovětském Rusku, nahlíženou v protikladných pojetích jednak Michailem Bulgakovem, jednak Rudolfem Medkem. A zvláštní pozornost upíná na často tragické ukrajinské dějiny 20. století, najmě uměle vyvolaný hladomor na počátku 30. let minulého století nebo o desetiletí později na genocidní čištění Ukrajiny od všech cizáků, od Poláků, Židů atd. Literární zpodobnění těchto událostí (např. Hončarovo, Barkovo…) bohužel do češtiny přeložena nebyla a ani filmové průhledy na tom lépe nejsou; jen díky České televizi jsme mohli ještě před ruským vpádem na Ukrajinu spatřit Volyň, proti jejímuž uvedení protestoval ukrajinský velvyslanec – prý neobjektivně ukazovala vyvražďování polského obyvatelstva ukrajinskými nacionalisty.

Jsou všichni účastníci konfliktu stejní?

Kdysi jsem hovořil se stařičkým učitelem dějepisu, jenž tvrdil, že na polsko-ukrajinsko-ruských dálavách žije jedině krvelačná sběř, aniž by rozhodovalo, k jaké národnosti se hlásí, neboť usiluje jen o jazykové i hospodářské ovládnutí či přímo vyvraždění sousedů. Zejména konflikty mezi Ruskem a Polskem se táhly po celá staletí a válečná štěstěna se přitom několikrát otočila. Ukrajina mnohdy představovala jen jazýček na vahách. Vždyť Poláci roku 1609 obsadili Moskvu a dosadili tam svého vládce, zatímco o více než půldruhé století později se Rusové podíleli na trojím dělení Polska, které tím na dlouhou dobu ztratilo samostatnost. A povstání proti ruské nadvládě byla a jsou v Polsku vnímána jako bezmála posvátný skutek.

Nebylo tudíž divu, že zejména ve dvacátých a třicátých letech minulého století v Polsku i tehdejším Sovětském svazu (v krátkém mezidobí, než se Polsko opět stalo ruským vazalem) vzniklo značné množství propagandistických děl, která nepřátelskou stranu líčila jako zosobněné zlo, které bylo třeba všemi prostředky potřít. Oba protikladné proudy se vyznačovaly jak mohutným vlastenčením, tak bezmála spasitelským syndromem. Některá tato díla pronikla rovněž do (v některých případech i poválečného) Československa.

Tím se však Mlejnek podrobněji nezbývá, hledí na tvorbu ze vzdálenější minulosti nebo přibližuje odraz katastrof, plynoucích z bolševické nadvlády. Sebejistý se cítí u literatury; když pojednává o filmech, vyhýbá se jejich analyzování, často se uchyluje ke zdůrazňování odjinud přebíraných vnějších aspektů. Hlavně se chce zůstat „objektivní“, vyvarovat se toho, aby nebyl obviněn, že se přiklání na tu či onu stranu.

Přístup vědecký či pseudovědecký?

Autor se přitom „vědecky“ opírá o citáty, které mnohdy používá jako štít, aby nemusel vyrukovat se svými osobními postoji při průzkumu zvolených děl a zvláště při komentování dodnes kontroverzních událostí. Píše třeba, že první verzi Tarase Bulby u nás nikdo nezná, protože v knižních vydáních se ke čtenářům dostávalo jen rozšířené přepracování této novely, a odkazuje přitom na jakousi zahraniční studii, která srovnávala obě verze. Přitom mohl vycházet z vlastního poznání a sám posoudit, neboť původní podobu přeloženou do češtiny otiskl časopis Kwěty (ročník 1839, čísla 16 až 24) – ale možná se mu nechtělo louskat přece jen hůře čitelný švabach, kterým se tehdy tiskly i české texty.

Mlejnkovu knihu, aniž bych podlehl pokušení ponechat si ji, jsem po přečtení opět vrátil na místo, odkud jsem ji uzmul. Třeba potěší – nebo zklame - další čtenáře.

Josef Mlejnek: Múzy ve víru dějin. Umění jako bitevní pole rusko-polsko-ukrajinské války o ukrajinskou identitu
Vydalo nakladatelství BOOKS & PIPES, Brno 2024. 339 stran
Foto: kniha, Česká digitální knihovna, https://fotoarchiv.muzeumvalassko.cz/detail.php?id=102994

Hodnocení: 50 %