Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

„Mám ráda role, které mají duši, ať jsou tiché, křehké, nebo silné a zraněné zároveň. Fascinují mě příběhy, které bojují se svým vnitřním světem, ale neztrácejí naději,“ přiznává Lucie Ottová, která nejen hraje na scéně a před kamerou, ale také píše. Letos jí vyšla básnická sbírka Korzet duše. V současné době pracuji na pohádkové knize Kouzelné nitě, v níž propojuje divadelní svět s kouzlem loutek.

„Vždy kráčej za svým snem, a i když ti život několikrát odře koleno, tak jej ošetři a kráčej dál za svým snem.“ Jsou vaše slova. Jak to u vás začalo, že jste se vydala na uměleckou dráhu? Bylo vaším snem stát se herečkou nebo básnířkou?

Ano, bylo. Už jako malá jsem se chtěla stát herečkou a předávat ostatním radost a dobrou energii. Vnímala jsem svět trochu jinak, byla jsem hodně citlivá a pozorovala jsem vše, co se odehrávalo kolem mne a to pak zužitkovala na jevišti a to bylo a vždy bude alespoň pro mě kouzelné. Co se týče literárního tvoření, to přišlo až časem, když jsem potřebovala ulevit svojí duši a papír byl tím nejvíce bezpečným místem, kde jsem se mohla svěřit a vytvořit si svůj bezpečný svět, ale je pravda, že psaní mě bavilo vždy a český jazyk (slohy jsem milovala).

Herectví jste studovala na Mezinárodní konzervatoři v Praze pod vedením Zuzany Bydžovské. Jak na ni vzpomínáte? Jak vás herecky ovlivnila a setkaly jste se spolu také pracovně?

Zuzana Bydžovská byla pro mě obrovskou inspirací. Má dar opravdovosti a lidskosti, která mluví i když její ústa mlčela. Nikomu nebere jeho hereckou osobnost, naopak se snaží najít to, co v něm je a chyby které má eliminovat, díky různým vychytávkám. Hodiny herectví byly pro mě neskutečným darem. Zuzana učí, že herectví není o hraní, ale o bytí, o tom, že musíme s postavou žít vnímáním se a taky říká, že monolog neexistuje. Naučila mě, že na jevišti musím být přítomná, otevřená, pravdivá, i když to bolí. Pracovně jsme se sice zatím nesetkaly, ale byla bych šťastná, kdyby jednou naše cesty svedlo dohromady právě divadlo nebo jiné umělecké projekty. Jinak se setkáváme v soukromém životě anebo si voláme, píšeme a vždy je to moc prima.

Jako divadelní herečka jste hrála např. v Divadle Apollo a v Divadle Dobeška. Zahrála jste si ve filmech jako Jak se moří revizoři a Láska na zakázku, seriálech – Všechny moje lásky, Hlavně zdraví nebo Smysl pro tumor a dokumentech Aribert Heim: Doktor Smrt z Mauthausenu a Zvrácené sestry. Jaké role ráda ztvárňujete? V čem vás mohou diváci vidět?

Mám ráda role, které mají duši, ať jsou tiché, křehké, nebo silné a zraněné zároveň. Fascinují mě příběhy, které bojují se svým vnitřním světem, ale neztrácejí naději. V současnosti se věnuji hlavně autorské tvorbě a projektům, které propojují divadlo s poezií. Teď například hrajeme s mými bývalými spolužáky z konzervatoře Mandarinkový pokoj, který nám režíruje Michaela Dolinová a Roman Štolpa. V této hře hraji roli pokojské Lulu. Nyní budeme tuto hru hrát 31. 10. 2025 v 19:00 v Divadle K. Hackera, které se nachází na Praze 8. A tam mě mohou diváci v nejbližší době, vidět a přijít si udělat hezký kulturní večer.

Kromě herectví se věnujete také psaní. Co vás k němu přivedlo? A co vás na psaní baví?

Psaní pro mě vzniklo z potřeby utišit myšlenky a ulevit duši, jak už jsem se zmínila v první odpovědi na vaši otázku. Někdy slova prostě přijdou, jako když otevřete okno a do místnosti se vlije světlo. Baví mě hledat mezi řádky ticho a sdílet pocity, které se těžko vyslovují nahlas a taky zachytávat životy ostatních a skládat je jako puzzle až vytvoří obrázek.

Proč jste si zvolila poezii? Máte oblíbené básníky nebo oblíbenou báseň? Neláká vás napsat nějaký příběh v podobě povídky, novely nebo románu?

Poezie ke mně přišla sama. Je to jazyk duše a nepotřebuje vysvětlovat, jen cítit. Mám ráda tvorbu Shakespeara i Karla Čapka a plno dalších velikánů, každý má své osobité kouzlo. Jejich slova jsou jako dech po bouři. A ano, láká mě psát i prózu a také píši a už jsem i napsala. V současnosti pracuji na pohádkové knize Kouzelné nitě, která propojuje divadelní svět s kouzlem loutek. Knihu bude ilustrovat úžasná malířka Jarmila Dittrichová.

Letos vám vyšla básnická sbírka Korzet duše. Jak se vám psala? A jaká byla spolupráce s akademickým malířem Václavem Benediktem, který vám knihu ilustroval?

Korzet duše se psal tak, jak se hojí duše, pomalu, po kapkách, s láskou i bolestí. Některé básně vznikly v tichu noci, jiné v ruchu dne, ale všechny mají společný otisk a to, že jsou pravdivé. Každá báseň pro mě byla jako vdechnutí i vydechnutí zároveň. Spolupráce s panem Václavem Benediktem byla velmi krásná, je to úžasná bytost plná umění. Václav má neskutečný cit pro barvu, úhel pohledu a speciální optiku malíře. Jeho ilustrace dokázaly vystihnout přesně to, co se slovy někdy popsat nedá.

Svými romantickými básněmi jste pro změnu doprovodila fotografickou knihu Richarda Horáka V objetí chvílí. Jak ke spolupráci došlo?

S Richardem nás spojila podobná citlivost k okamžiku. Jeho fotografie mají v sobě poezii, zachycují prchavé chvíle, které jiní možná přehlédnou. Když jsem jeho snímky poprvé uviděla, napadlo mě, že si s nimi poezie rozumí. Pak jsme si řekli, že by bylo prima udělat společně nějaké umění a vznikla fotografická kniha s básněmi. Slova a fotografie se přirozeně propojily. Richard je úžasný a jsem moc ráda, že jsem s ním mohla spolupracovat.

Věnujete se herectví, psaní, baví vás moderace, dabing, pohybové divadlo, tanec. A právě díky tomu můžete předávat radost a to dělá zase radost vám. Dočetla jsem se, že také malujete. Co ráda zachycujete ve svých obrázcích?

Malování je pro mě odpočinek. Nejraději zachycuji to, co v dané chvilce cítím. Ráda maluji intuitivně, nechávám barvy, aby vedly mé ruce, ne rozum a vždy z toho něco vznikne, ale malířka ze mě určitě nebude (smích).

A co odpočinek a volný čas, jak jej ráda trávíte? Co vám říká slůvko relax?

Relax pro mě znamená klid duše, zastavení se v uspěchaném čase. Miluji procházky v přírodě, jízdu na koloběžce a chvíle u kávy s rodinou, přáteli. Pak poslech hudby, ale i ticho, kdy jen dýchám a pozoruji svět z okna anebo venku z lavičky či od břehu na Náplavce. A když píšu, tančím nebo maluji a mám okolo sebe moje nejbližší, to je pro mě ten nejkrásnější odpočinek, protože tehdy jsem nejvíc sama sebou.

Foto: archiv Lucie Ottové