Kultura21.cz

Pokud návštěvník navštíví jakoukoliv výstavu, většinou ani nevnímá práce s tím spojené. Ono je to účelem, aby to nepoznal.  O muzejních výstavách platí navíc to, že vše musí i historicky zapadat nejen dobově, ale vystavené exponáty musí přesně vypadat jako v minulosti. A to není tak jednoduché, jak se zdá. Pokud se u určitého exponátu zastavíte, tak se dozvíte i to, že sice pochází ze sbírek, ale byl rozložen a většinou bez plánku na sestavení.

Protože muzejníci jsou profesionálové, pátrají tak dlouho, až se jim podaří zjistit, jak ten daný objekt vlastně vypadal. Rozdílné velikosti exponátů jsou vidět na první pohled na ústecké výstavě Plavba na páře. Mohutné části lodí tu doprovází miniaturní makety těch, co kdysi brázdily po řece, a mnohé z nich již dlouho byly jen v depozitáři.  Nedílnou a zapadající do tématu výstavy je fauna, která v řece a v jejím okolí kdysi žila, či obrazy malířů, kterým řeka a lodě učarovaly. A nebylo jich málo Doerell, Lepié, Quarck a mnoho dalších.

Řeka Labe sloužila jako dopravní cesta od nepaměti. Svůj velký boom však zažila v době „století páry“, kdy parní stroj začal sloužit i na lodích. První český parník Bohemia se objevil v roce 1841 v Ústí nad Labem (plavba mezi Obřístvím u Prahy do Drážďan) a zahájil novou éru v dějinách labské plavby i ve městě. A také vzbudil zaslouženou pozornost obyvatelstva, jak je zřejmé i na dochovaném střeleckém terči.  O důležitosti svědčí i to, že císař František Josef I na svou inspekci do ústecké oblasti přijel právě na parníku.  Brzy se rozrostla osobní doprava o parník Germania a Constitucion a z Drážďan připlouvaly parníky např. Konigen Maria, či Princ Albert končící právě v Ústí nad Labem. Počet přepravovaných osob se tak neustále zvyšoval.

Osobní dopravu brzy doplnila i nákladní, vlečné kolesové parníky (remorkéry) vlekly čluny proti proudu od roku 1857. Rozhodujícím počinem bylo zavedení plavby řetězových parníků od roku 1872, které dokázaly táhnout proti proudu až 10 plně naložených člunů.  Rostoucí průmyslová výroba ve městě využívala těchto možností, jak k vývozu svých komodit (hlavně hnědé uhlí, cukr, stavebniny, suroviny, dřevo), tak k dováženým surovinám (sůl, suroviny pro chemický, potravinářský, textilní průmysl) a brzy se ústecký přístav stal největším v rámci rakouské monarchie.  Rozšířila se i délka přepravy od Mělníka až do Hamburku. Labská přeprava výrazně ovlivňovala hospodářský život a stala se i důležitou železniční křižovatkou. Na břehu vyrůstaly nejen překladiště, ale i skladiště, cukrovary, pivovar či lihovar a z malého městečka se stává průmyslové centrum.  Nakládání a vykládání z člunů byla práce velmi fyzicky náročná, vše se dělalo ručně. Nosit pytle o váze 80 kg, nebo tlačit dřevěné kolečko s uhlím, nebylo jednoduché i proto, že spojení člunu s břehem bylo většinou po úzkém houpajícím prknu. Také vznikly první loděnice, nejprve sloužily k opravám, později stavěly dřevěné čluny a to už se přestěhovaly na druhý břeh řeky Labe.  V Olšinkách to byla firma Franze Heinricha, která již od roku 1892 vyráběla ročně až 10 ocelových člunů. Tam také byly vyrobeny první kolesové motorové parníky zadokolesové a stranokolesové v Evropě.  O tehdejším umu lidí kolem lodí, dokládá parník Antonín Švehla, který byl postaven v meziválečné době a ještě dnes, pod názvem Vyšehrad, brázdí řeku Vltavu. Jeho maketu a slavnost pokřtění uvidí návštěvník na dobovém filmu. A mezi modely lodí se najde i ten nesoucí jméno po tehdejším majiteli loděnice Wenzla Heinricha.

Druhá významná loděnice byla ve Valtířově od roku 1881. Nejprve se také zaměřila na opravu lodí, k dispozici měla již parní pilu na dřevo i lodní výtah, umožňující opravy člunů na souši. Také ona nejprve vyráběla dřevěné čluny na přepravu ovoce a uhlí, později celokovové.

Po ukončení války a následném znárodnění, byly obě loděnice spojeny v jeden celek a vyráběly čluny pro odběratele do celé Evropy. Privatizaci po roce 1989 již dlouho nepřežily, nejprve ta v Olšinkách, a na přelomu února a března 2015 i Valtířov. Tam umožnily muzejníkům si vybrat věci do muzejních sbírek. Rozměrově největším objevem byla obří šablona přesahující 5 metrů s dvoumetrovou výškou, podle které byla vytvořena obří maketa profilu trupu lodě.  Likvidací loděnic byla definitivně uzavřena několik staletí stará historie stavby říčních člunů na ústecku. I proto loděnicím a vše kolem nich věnovali muzejníci velkou pozornost a v uceleném celku ukazují návštěvníkům i to, co se podařilo zachránit pro další generace.

 
Na výstavě jsou předměty, které se našly při bagrování řeky v roce 2014 a 2015 a pochopitelně i největší zásah do jejího toku, výstavbu zdymadel z roku 1923, patřící dnes mezi chráněné technické památky. Většina strojového zařízení komory (1930), jez (1935), vodní elektrárna (1936) pochází z doby jejího vzniku.  Výstavbu zachycuje dobový film, část prací se musela provádět v sedmimetrové hloubce pod vodou a je k vidění i vybavení tehdejšího potápěče. V té době nebyla známa kyslíková bomba, vzduch se vháněl pomocí ručního kompresoru. Byl také uložen v depozitáři rozložen a k sestavení tohoto exponátu byla nutno sehnat plán. Tentokráte pomohlo muzeum až ve Španělsku.

Po výtvarné stránce celé expozice je znatelná jemná ženská ruka, ukazující těžkou mužskou práci.  Ale není to ta ručka za červenou záclonkou, ta jen ukazuje, jak se bavili lodníci při svých zastávkách ve městě, kterému se říkalo Malý Hamburg. I to bylo součástí tehdejšího života města, muzejníci na to nezapomněli a vyzpovídali žijící pamětníky o všem, nejen kolem vody.

 
Také podle historického faktu se uskutečnila cesta parníkem Lanna 8 z Prahy do Bratislavy za 360 dní. Ale Jaroslav Hašek s Emilem Longerem a „zuřivým reportérem „ Egonem Kischem popsali tuto cestu svým způsobem a trochu poopravili délku cesty na 365 dní.  Vzniklá hra balancuje mezi fikcí, výmyslem a pravdou a stala se tou pomyslnou třešničkou na dortu při zahájení výstavy v provedení ústeckého Činoherního studia, který se po letech k ní opět vrací.

 
Výstavy jsou určeny hlavně návštěvníkům a jejich zájem je pro muzejníky tím nejlepším oceněním za jejich práci. Pokud získají i ocenění v soutěži Gloria musaelis, což je hodnocení odborné muzejní komise, je to velice motivující pro celý kolektiv, navíc když  ústečané tentokráte získali první cenu za expozici Tenkrát na Severozápadě.

 
Chce se věřit, že takto dopadne i Pára na Labi pokud ji do soutěže přihlásí, protože jejich výstavy jsou vždy perfektně a komplexně připraveny, včetně doprovodných akcí a nebojí se uplatnit nové, netradiční postupy. Nakonec po navštívení výstavy mně mnohý návštěvník dá jistě za pravdu.

Foto z výstavy :  autorka  a W. Beck
http://www.muzeumusti.cz/