Kolektivní paměť obecně i na konkrétním příkladu

Pátek, 27 Březen 2015 06:37 Jan Jaroš

pamet perex Jednoduše řečeno: není vlastně důležité, jak se ta či ona událost odehrála, ale jak si ji pamatujeme, jak ji vnímáme, případně jaký vznikl obecně uznávaný obraz této události. Počítaje v to i památná místa tuto událost připomínající. V tomto kontextu není valného rozdílu mezi pomníčky rozesetými u silnic, aby připomínaly tragickou dopravní nehodu, a třeba náhledem na Komenského vyhnanecké osudy. Blíže o tom všem pojednává jak kniha Kolektivní paměť (opatřená dovětkem K teoretickým otázkám), tak obsáhlý sborník Figurace paměti, věnovaný J. A. Komenskému v kulturách paměti 19. a 20. století, jak praví podtitul.

První jmenovaná publikace vysvětluje, odkud povstala koncepce kolektivní paměti, probírá soudobé teorie a přibližuje též historikův přístup k paměti a historickému vědomí. Z pera Miroslava Hrocha se dovíme, že historické vědomí jako téměř nekonečný soubor informací a představ o minulosti má dvě krajní polohy: na jedné straně kritický historický náhled a proti němu mýtus, vágní povědomí, že v minulosti se "cosi" stalo.

pamet

Důležité a svým způsobem varovné jsou další studie, najmě ta, která se věnuje politice paměti jako nástroji manipulace a morálky. Nicolas Maslowski tu zkoumá téměř orwellovské téma, nakolik se kontrola paměti stává mocenským nástrojem při kontrole společnosti. Další příspěvek Zuzany Kubišové upozorňuje na blízkou souvislost mezi kolektivní pamětí a národní identitou. To třeba vysvětluje oboustranně protikladná stanoviska k česko-německému (a nyní např. k česko-romskému) soužití, kdy se ukazuje, že tatáž událost nebo tentýž jev mohou být vnímány zcela odlišně.

Paměť, a to ani ta kolektivní, ovšem neexistuje jakoby ve vzduchoprázdnu, je nějak sdělována, nabývá nějakých vypravěčských struktur. Tomu se věnují poslední příspěvky, ať již zkoumají paměť a narativitu, nebo se obracejí ke (roz)vzpomínání na vlastní minulost v autobiografiích. A sami se můžeme zamýšlet, nakolik se kolektivní paměť drolí a rozpadá do individualizovaných segmentů, nakolik ji poznamenává zapomínání, jak může na jedné straně osvobozovat a na druhé probouzet (skrytá) traumata - a zda poskytuje nějaké ponaučení pro budoucnost.

Sborník o Komenském nestuduje Komenského život a čin, nýbrž se soustředí na konstrukty, jaké o něm vytvářela další staletí. Nastupuje zde jeho národnostní i náboženské přivlastnění skrze nejrůznější aktualizace, diktované zájmy a potřebami předminulého i minulého století. Přivlastnit si jej chtěli Češi i Němci, hlásilo se k němu dělnictvo, byl vnímán jako bojovník za vzdělání. A také byl zavrhován: zejména katolická církev jej i po třech staletích podezírala z rozkladného vlivu.

pamet Komensky1

Zajímavé a přínosné jsou stati, které zkoumají literární reprezentaci Komenského, kdy se literatura stává jakýmsi symbolickým systémem, skrze který se autoři vyslovují ke své době. Ovšem takto mohla být aktualizována i samotná Komenského díla, zvláště pak v souvislosti se vznikem samostatného československého státu. Nástrojem společné sdílené paměti byla tvorba konkrétních obrazů - interpretací Komenského osobnosti (poutník, světlonoš, učitel národů atd.) i zjednodušování složitých kontextů i významů do hutné, snadno srozumitelné zkratky.

pamet komensky

Stejná slova lze vztáhnout rovněž k výtvarnému pojednání, také k sochařství, kdy i Komenského portrét se ocitá v průsečících mezi autenticitou, politikou a metaforou. A samozřejmě lze přidat divadelní a filmové proměny - včetně pojetí Otakara Vávry, jenž Komenského ve velkofilmu Putování Jana Amose dovedl na práh "vědeckého" ateismu. Bohužel tu není ani náznakem rozebrána struktura, pojetí a dopad tohoto prorežimního díla, spíše se popisují okolnosti jeho vzniku, uvádění i ohlasů. A zcela vynechána je početná televizní tvorba, která se Komenským zabývala opakovaně jak v dokumentech, tak hraných inscenacích (Truchlivý mír, Světlo z temnot, Bude-li mi jíti přes údolí stínu smrti, Via lucis).

Pamet Putovani Jana A