Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

K osmdesátinám profesora Františka Šmahela (na snímku), našeho předního středověkáře, vyšla jako pocta objemná kniha Středověký kaleidoskop pro muže s hůlkou. Asi se musela chystat pracně a dlouho, protože od jubilantových oslav mezitím uplynuly dva roky (narodil se v roce 1934), než kniha vyšla – a její zvláštní název vysvětlují hned úvodní slova editorů: ve Smíškovské kapli  kutnohorského chrámu svaté Barbory se nachází freska s postavičkou středověkého učence, jenž hůlkou (nebo spíše ukazovátkem) zažíná světlo a učí přítomné ze svých knih. I František Šmahel, jenž vychoval řadu následovníků, může být považován za takového světlonoše, a odtud povstalo zdánlivě divné pojmenování.

Nicméně toto vyobrazení nikde v knize nespatříme – na obálce se skví tajemný „zelený muž“, jeden z tajemných ohyzdů  a šklebivců ( kteří z důvodů nám dnes ne zcela pochopitelných  zdobí i náboženské svatostánky), jemuž je v knize věnována jedna ze studií. Těch textů pokrývajících lidské dějiny od prvopočátků křesťanství po dnešek, kniha nabízí více než pět desítek.  Dlužno přiznat, že pro laika to není čtení pokaždé záživné, některé příspěvky jsou notně odtažité a zajímavé nepochybně jen pro úzký okruh duchovně spřízněných odborníků. Ostatně každou stať provází i obsáhlý soupis odkazů, aby autor mohl prokázat, s jakou literaturou se již seznámil, aby z ní čerpal.
 Kniha je rozdělena do tří oddílů, z nichž každý pokrývá určité badatelské pole: v prvním oddílu nazvaném „Myšlenky a slovo“se pisatelé zabývají především výkladem písemných materiálů, nalezených v dávných kronikách, básnických eposech, diplomatických listinách apod. Záběr je doširoka rozkmitnutý. Autoři se zabývají tak písemnostmi samotnými, tak tím, co vlastně sdělují, k jaké události se váží a co o ní vypovídají. Vyskytne se tu třeba úvaha o tom, zda už první křesťané uctívali svaté – a dle očekávání se tu zkoumají jen novozákonní doklady, protože pohanští myslitelé byli v tomto ohledu více než skoupí na jakákoli stanoviska. A naproti tomu nalezneme pojednání o německé reformaci na počátku 16. století.

Druhý oddíl „Prostor a obraz“ se váže k hmotným dokladům. Dočteme se třeba o detailním průzkumu dětské tuniky nalezené v Královské kryptě ve svatovítské katedrále, o středověkém umění mezi iluzí a realitou, jak se dochovalo v jižních Čechách, samozřejmě též o již zmíněných zelených mužíčcích. Ale za nejpřitažlivější příspěvek, který dokládá úzké sepětí i dávné minulosti s dneškem, považuji rozpravu Milady Krausové o lidové hře na husitské války, dodnes provozované v bavorském městečku Neunburg vorm Wald (v knize zkomoleném na Neunburg vom Wald).
Tato plenérové představení (na snímku) rozhodně nepřipomíná tolik oblíbené rekonstrukce třeba napoleonských bitev, naopak nejblíž má řekněme k podobně ustrnulým pašijovým hrám. Ochotničtí herci tu představují výsek událostí z jedné „spanilé jízdy“ husitů do blízkého příhraničí, kam však svými dozajista i loupeživými nájezdy nepřinášeli ani tak novou věrouku jako spíše hrůzu a děs. A v Neunburgu dodnes s láskou vzpomínají, jak tam byli husitští ďáblové na hlavu poraženi a zhubeni. V minulých desetiletích, např. po první světové válce, býval protičeský akcent těchto vystoupení prý mnohem ostřejší.

Třetí oddíl „Země a lidé“ se věnuje mezinárodnímu kontextu: v roce, kdy slavíme sedmisté výročí narození Karla IV., jistě zaujme stať pojednávající o tom, jak v roce 1331 vítali v italské Parmě českého krále Jana Lucemburského i jeho teprve patnáctiletého syna Karla – marně se pak snažili udržet v Itálii své državy. A lucemburskému věku jsou věnovány i další zařazené studie. Avšak nahlédneme i do Dalimilovy kroniky: její postoj k Polákům (jak víme, k Němcům – či obecněji cizincům vůbec- byl silně odmítavý), seznámíme se s okolnostmi mučednického skonu svatého Vojtěcha mezi pohany, jak to dokládají nejstarší dochované prameny, zamíříme až do vzdálené Rusi a přečteme si o možných „námluvách“ mezi pravoslavným knížetem Alexandrem Něvským rubajícím řád německých rytířů (protagonistou stejnojmenného Ejzenštejnova velkofilmu) a papežskou kurií. A k oblasti aktualizace dějinných událostí míří úvaha o vztahu Havlíčka Borovského k Janu Husovi. Svůj postoj vyjádřil jednoznačně: „Obraz mistra Jana neměl by v žádném obydlí pravého Čecha chyběti“.
Jednotlivé příspěvky se povětšinou vyznačují „vědeckou“ a „objektivní“ odosobněností, dokonce i jejich struktura tomu odpovídá (nejprve obeznámení s tématem a materiály o něm, v posledku přilepen i závěr, kde se stručně zopakuje zjištění, k němuž autor dospěl). Případné pisatelovo osobní zaujetí je odsunuto jako něco nepatřičného.  Proto si vážím posledního textu, v němž Petr Vorel líčí jako napínavé dobrodružství své pátrání po málo známých či úplně neznámých okolnostech v podstatě marginální události z roku 1486, kdy k volbě římského krále nebyl záměrně přizván český král coby jeden z kurfiřtských volitelů. Diváci, kteří si ještě pamatují nedávno uvedený televizní snímek Hlas pro římského krále, si jistě vybaví politickou důležitost tohoto aktu, protože český král byl jeho nedílnou součástí.

Eva Doležalová, Petr Sommer (eds.): Středověký kaleidoskop pro muže s hůlkou. Věnováno Františku Šmahelovi k životnímu jubileu.
Vydalo Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2016. 735 stran.
https://www.nln.cz/knihy/stredoveky-kaleidoskop-pro-muze-s-hulkou-venovano-frantisku-smahelovi-k-zivotnimu-jubileu/
Hodnocení: 80 %
(Foto: kniha, www.reflex.cz, www.mittelbayerische.de)