Už od roku 2007 mohutní v jihočeském Písku bohulibá tradice, a sice stavení písečných soch na otavské náplavce poblíž starobylého kamenného mostu. Ač se to nezdá, sochy z písku, až ke třem metrům vysoké, jsou trvanlivé, po celý půlrok vydrží vedra, déšť i vítr – a jedinou sílu, která je dokáže smést, je povodeň, jak se místní před několika lety přesvědčili.
Příprava soch je pracná: tuny jemného, zvlčeného písku se nejprve musí napěchovat do stupňovitě vrstvených bednění a udusat, teprve po jejich sejmutí získávají sochy konečný tvar – letos je opracovávají pánové Marian Maršálek a Josef Faltus. Každým rokem je tu jednotícím prvkem nějaké téma, které sochy stmeluje, a letos jím je vorařství.
Plavení dřeva po vodě bylo dobrodružné
Plavení dřeva po říčních tocích bylo po dlouhá staletí nejschůdnějším způsobem, jak pokácené stromy dostat na místo určení (nejen do Prahy, ale i dále do Německa). Byla to namáhavá a místy i nebezpečná práce, počínaje lesní těžbou a konče svázanými prameny klád, poskládanými do délky i několika set metrů. Šikovní voraři s nimi museli doplout, aniž by se jim vory roztrhaly třeba při splouvání propustí při jezech, museli zvládnout i hrozivé peřejovité úseky v řece, na Vltavě to byly pověstné Svatojánské proudy. Vorařských výprav se uskutečnilo i několik desítek během sezóny, která trvala od časného jara, kdy vymizel led, do prvních mrazů.
Sláva vorařství trvala až do poloviny 20. století, kdy výstavba přehrad znemožnila plavbu vorů. Ale vzrušující pohled na ně nikdy nevymizel z paměti: Fráňa Šrámek je opěvoval v básni Písecká, zařazené do sbírky Ještě zní (1933), ale původně psané k výročí píseckého gymnasia – jak si jistě vybavíte, báseň začíná slovy Po řece Otavě za vorem vor v jarech a létech odplouvaly…. Vory vstoupily i filmů, třeba do budovatelské komedie Plavecký mariáš (1952), spatřit jsme je mohli i v řadě dokumentů, zvláště těch, které se opájely stavbou přehrad coby znamením šťastné budoucnosti.
Sochy vypovídají o zaniklém způsobu přepravy
Na náplavce opět spatříme několik soch, které doslovně i v symbolickém zahuštění (každá socha nese kromě vůdčího motivu další přídatné, které výchozí sdělení rozšiřují a opatřují podobnostmi) komentují jednotlivé fáze vorařství, od porážení stromů, jak naznačuje dřevorubec s pilou, až po svázání a řízení vorů. Poslední socha se vztahuje ke skutečné události, jakou bylo v roce 1868 svážení pamětních kamenů do základů právě stavěného Národního divadla v Praze. Ony kameny, opracované kvádry či krychle s rozměry přesahujícími i jeden metr (a ve váze se pohybující kolem dvou tun), pocházely z památných českých i moravských míst, například z Řípu, Blaníku, Hostýna, Radhoště, také z Vyšehradu – a rovněž ze staroslavné Práchně (poblíž Horažďovic), podle níž se celá oblast jihozápadních Čech, posléze s centrem v Písku, nazývala.
A právě na voru ukotvený prácheňský kámen (s rozměry mnohem menšími, ale i tak byl zajisté mimořádně těžký) se při jednotlivých zastávkách dočkal mnoha poklon, vítali jej studenti i příslušníci různých spolků, kteří jeho odvoz vnímali jako bezmála národní slavnost (dokonce prý zazněla píseň Kde domov můj). Tak se stalo, že za velké přízně veřejnosti proplouval také Pískem, než po čtyřdenní plavbě konečně dorazil, hojně ověnčen a ostužkován, na místo určení.
Socha vzdává hold
Soše, která zaujme jak motivem kamene připevněného k voru, tak tyčící se budovou Národního divadla na svém vrcholu, vévodí postava voraře, jenž se vrací do svého domova, aby se přichystal na další plavbu. Povětšinou tak činíval pěšky, ale – pokud nemusel střádat vydělané peníze - mohl využít, jak připomínají výmluvné přílepky na soše, i dostavníku či dokonce jízdního kola (které ovšem v dnes obvyklé podobě tehdy neexistovalo, takže jeho zařazení vnímám jako nepatřičné – teprve mnohem později se prý vyskytly případy, kdy se na voru plavila i jízdní kola, určená pro zpáteční jízdu). A samozřejmě připadal do úvahy také vlak.
Slavnostní zpřístupnění soch nastává v pátek 17. května a zájemci budou moci písečné skvosty obhlížet až do listopadu zcela zdarma, na rozdíl třeba od obdobně písečné, avšak přece jen rozsáhlejší expozice v moravské Lednici, kde se vybírá nikoli zanedbatelné vstupné.
Blíže o celé akci: Po řece Otavě za vorem vor
Foto: www.mesto-pisek.cz/na-naplavce-zacaly-vyrustat-prvni-dve-sochy-z-pisku/d-55759
www.vorarstvi.cz/voroplavba/
| < Předchozí | Další > |
|---|
Když mi i ve světě respektovaná malířka Rosana de Montfort naznačila, na čem všem pracuje, na čem se podílí, a že to není jen výtvarná tvorba, usoudil jsem, jestli za touto neskutečně tvůrčí a aktivní umělkyní nestojí náhodou celý tým...
Jak se spávalo pod nebesy, v prvorepublikové ložnici nebo ve venkovské světnici přiblíží nová původní výstava Vlastivědného muzea v Šumperku. Historické ložnice si návštěvníci nejen prohlédnou...
Od 9. září do 31. října 2016 proběhne v Královském letohrádku na Pražském hradě unikátní výstava předního českého výtvarníka a designéra Ronyho Plesla. Návštěvníci si budou moci prohlédnout kolem dvou set skleněných objektů. K vidění bude jedinečná retr...
Po jedenácti letech se Divadlo na Fidlovačce spolu s jeho diváky rozloučilo s úspěšnou hrou Guya Boltona a Williama Somerseta Maughama Julie, ty jsi kouzelná, v které v jedné z hlavních rolí excelovala Eliška Balzerová. Příznivci Elišk...
Na televizních obrazovkách znovu spatříme základní díla světové kinematografie, ať již se dotýkají hlubin lidské duše (jako Kieslowského triptych Tři barvy) nebo nahlížejí do soukolí mocenského zákulisí, v...
