Už od roku 2007 mohutní v jihočeském Písku bohulibá tradice, a sice stavení písečných soch na otavské náplavce poblíž starobylého kamenného mostu. Ač se to nezdá, sochy z písku, až ke třem metrům vysoké, jsou trvanlivé, po celý půlrok vydrží vedra, déšť i vítr – a jedinou sílu, která je dokáže smést, je povodeň, jak se místní před několika lety přesvědčili.
Příprava soch je pracná: tuny jemného, zvlčeného písku se nejprve musí napěchovat do stupňovitě vrstvených bednění a udusat, teprve po jejich sejmutí získávají sochy konečný tvar – letos je opracovávají pánové Marian Maršálek a Josef Faltus. Každým rokem je tu jednotícím prvkem nějaké téma, které sochy stmeluje, a letos jím je vorařství.
Plavení dřeva po vodě bylo dobrodružné
Plavení dřeva po říčních tocích bylo po dlouhá staletí nejschůdnějším způsobem, jak pokácené stromy dostat na místo určení (nejen do Prahy, ale i dále do Německa). Byla to namáhavá a místy i nebezpečná práce, počínaje lesní těžbou a konče svázanými prameny klád, poskládanými do délky i několika set metrů. Šikovní voraři s nimi museli doplout, aniž by se jim vory roztrhaly třeba při splouvání propustí při jezech, museli zvládnout i hrozivé peřejovité úseky v řece, na Vltavě to byly pověstné Svatojánské proudy. Vorařských výprav se uskutečnilo i několik desítek během sezóny, která trvala od časného jara, kdy vymizel led, do prvních mrazů.
Sláva vorařství trvala až do poloviny 20. století, kdy výstavba přehrad znemožnila plavbu vorů. Ale vzrušující pohled na ně nikdy nevymizel z paměti: Fráňa Šrámek je opěvoval v básni Písecká, zařazené do sbírky Ještě zní (1933), ale původně psané k výročí píseckého gymnasia – jak si jistě vybavíte, báseň začíná slovy Po řece Otavě za vorem vor v jarech a létech odplouvaly…. Vory vstoupily i filmů, třeba do budovatelské komedie Plavecký mariáš (1952), spatřit jsme je mohli i v řadě dokumentů, zvláště těch, které se opájely stavbou přehrad coby znamením šťastné budoucnosti.
Sochy vypovídají o zaniklém způsobu přepravy
Na náplavce opět spatříme několik soch, které doslovně i v symbolickém zahuštění (každá socha nese kromě vůdčího motivu další přídatné, které výchozí sdělení rozšiřují a opatřují podobnostmi) komentují jednotlivé fáze vorařství, od porážení stromů, jak naznačuje dřevorubec s pilou, až po svázání a řízení vorů. Poslední socha se vztahuje ke skutečné události, jakou bylo v roce 1868 svážení pamětních kamenů do základů právě stavěného Národního divadla v Praze. Ony kameny, opracované kvádry či krychle s rozměry přesahujícími i jeden metr (a ve váze se pohybující kolem dvou tun), pocházely z památných českých i moravských míst, například z Řípu, Blaníku, Hostýna, Radhoště, také z Vyšehradu – a rovněž ze staroslavné Práchně (poblíž Horažďovic), podle níž se celá oblast jihozápadních Čech, posléze s centrem v Písku, nazývala.
A právě na voru ukotvený prácheňský kámen (s rozměry mnohem menšími, ale i tak byl zajisté mimořádně těžký) se při jednotlivých zastávkách dočkal mnoha poklon, vítali jej studenti i příslušníci různých spolků, kteří jeho odvoz vnímali jako bezmála národní slavnost (dokonce prý zazněla píseň Kde domov můj). Tak se stalo, že za velké přízně veřejnosti proplouval také Pískem, než po čtyřdenní plavbě konečně dorazil, hojně ověnčen a ostužkován, na místo určení.
Socha vzdává hold
Soše, která zaujme jak motivem kamene připevněného k voru, tak tyčící se budovou Národního divadla na svém vrcholu, vévodí postava voraře, jenž se vrací do svého domova, aby se přichystal na další plavbu. Povětšinou tak činíval pěšky, ale – pokud nemusel střádat vydělané peníze - mohl využít, jak připomínají výmluvné přílepky na soše, i dostavníku či dokonce jízdního kola (které ovšem v dnes obvyklé podobě tehdy neexistovalo, takže jeho zařazení vnímám jako nepatřičné – teprve mnohem později se prý vyskytly případy, kdy se na voru plavila i jízdní kola, určená pro zpáteční jízdu). A samozřejmě připadal do úvahy také vlak.
Slavnostní zpřístupnění soch nastává v pátek 17. května a zájemci budou moci písečné skvosty obhlížet až do listopadu zcela zdarma, na rozdíl třeba od obdobně písečné, avšak přece jen rozsáhlejší expozice v moravské Lednici, kde se vybírá nikoli zanedbatelné vstupné.
Blíže o celé akci: Po řece Otavě za vorem vor
Foto: www.mesto-pisek.cz/na-naplavce-zacaly-vyrustat-prvni-dve-sochy-z-pisku/d-55759
www.vorarstvi.cz/voroplavba/
| < Předchozí | Další > |
|---|
„Když se podíváte na pražské metro, uvidíte opravdu fascinující stavbu, skutečnou jeskyni města“ říká v našem rozhovoru Michal Šefara, autoru velice zajímavého fantastického thrilleru s názvem Podsvětí. Děj této knihy je zasazen do pražského metra. J...
Mistr Jan Hus, nepřehlédnutelná osobnost českých dějin, se na počátku 15. století, byl vůdčím myslitelem a představitelem reformního hnutí v Čechách. Působil jako vysokoškolský učitel, ale také jako kazatel v Betlémské kapli. Hájení myšlenek na opravu věcí...
Jubilejní 44. reprízy se dočká v pondělí 28. prosince na jedné ze scén Národního divadla moravskoslezského Ostrava, konkrétně na jevišti Divadla Jiřího Myrona, komorní muzikál Edith a Marlene, jehož autorkou je maďar...
Tématem letošního ročníku zlínského festivalu Culturea byla kultura indická, se kterou se návštěvníci mohli blíže seznámit např. během tanečních hodin inspirovaných Bollywoodem, tedy indickou „továrnou na sny”. Indická kinematografie, to ale...