Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Ve čtvrtek 30. listopadu tohoto roku jsem se v Berlíně zúčastnila premiéry filmu ZER tureckého režiséra s kurdskými kořeny Kazima Öze. Během 110 minut filmu jsem střídavě zatajovala dech, plakala a smála se. Emocionální houpačka se vším všudy. Kolem mě – až na pár německých přítelkyň – seděli buďto Turci nebo Kurdové. Režisér sám, známý spíše svými dokumentárními filmy, mluví jen spoře anglicky, německy vůbec. S publikem mluvil turecky nebo kurdsky, s německým tlumočením.

Proč se o tom zmiňuji – nevím, jestli tenhle film přijde do české distribuce, ovládané zábavním průmyslem, jestli tu bude dost publika, které tento překvapivě poetický film, plný smutku, radosti ze života a touhy, vůbec ocení. Ráda bych – asi jako první Češka, která film viděla, napsala něco předtím, než se toho eventuálně ujmou profesionální kritici a film odsoudí jako pomalý, málo akční, protiamerický nebo protinatoidní. Film se totiž dotýká mnoha věcí, o kterých se dnes nerado mluví. Jak je to vlastně s námi a Erdoganovým Tureckem, které je naším spojencem v NATO a zároveň koketuje s Rusy? Jak je to s osudem těžce zkoušeného kurdského národa, který byl a stále je podroben útlaku, rozdělení a genocidě?

V okamžiku, kdy je metaforicky, ne přímo, zobrazen masakr kurdské vesnice v oblasti Dersim v Turecku v roce 1938, jsem si při výstřelech a následném tichu vzpomněla na vesnici Lejčkov, ležící nedaleko mého rodného Chýnova v jižních Čechách. Tam Němci, prchající na konci války před Rudou armádou, pobili 24 obyvatel vesnice. Dne 9. května 1945, tedy v poslední den druhé světové války v Evropě – než bylo rozhodnuto, že válka skončila jindy – Němci na útěku a v děsu a touze po pomstě stříleli po všem živém. Na konci jejich běsnění bylo 24 mrtvých nevinných civilistů a vypálená vesnice. Jistě, nebyly to desetitisíce, které se udávají u dersimského masakru, který byl odvetou za povstání Kurdů v této turecké provincii. Ale je to jizva, vypálená do mého rodného kraje. Léta jsem si na tu událost nevzpomněla, až v den premiéry filmu ZER. Kolem mě seděli Kurdové, zjevně dobře věděli, oč se ve filmu jedná. Moje německé přítelkyně byly dojaté – ale já jsem si uvědomila tu děsivou podobnost osudů malých a nepohodlných národů, které se odmítají nechat asimilovat.

Přitom film začíná jakoby nic, v New Yorku, kde mladý student hudby z turecké rodiny jménem Jan – vyslovují jako Žan – ztrácí lásku své dívky a v této pro něj nelehké době dostává na starost svou babičku, která přijela z Turecka, aby podstoupila operaci plic, pravděpodobně rakoviny. Babička po něm chce, aby jí zpíval – a sama mu zpívá píseň v řeči, kterou on nezná, píseň o nešťastné lásce dívky Zer a pastýře, který byl pro otce Zer příliš chudý. Babička a vnuk navážou kontakt v době, kdy její dny jsou sečteny – a Janovi zůstává jen vzpomínka na píseň, o které ví, že je v kurdštině, ale netuší, proč byla pro babičku tak důležitá. Jen ji slyšel vyprávět o hrozném snu, který se jí opakovaně zdál a ve kterém vojáci pobijí muže ve vesnici a děti včetně jí samé odvezou pryč… Jen se dozví, že jeho jméno není francouzské, jak si myslel, ale kurdské, že mu ho vybrala kdysi ona sama, a že v kurdštině znamená Bolest.

V den babiččina pohřbu v Turecku se Jan ptá po písni v kurdštině - a odměnou je mu facka od otce s tím, že hanobí památku jeho matky. Tady začíná road movie – cesta a hledání vlastních kořenů Američana Jana v Turecku, hledání plné poetiky, humoru, smutku a touhy. Tady se ukazuje schopnost režiséra Kazima Öze vystihnout život v odlehlých částech Turecka a zároveň nemožnost navázat na přervané kořeny v zemi pod cizí nadvládou, kde mizí rodiny, celá území, kde se z posvátných řek stávají přehrady, ale kde si lidé uchovávají smysl pro humor a ironii jako zbraň proti útlaku…

Film sám je krásný, plný hudby, okamžiků bolesti i vtipných situací, kdy si Američan chce v odlehlé vesnické hospodě objednat espresso, například, nebo kdy se stává předmětem vtipkování venkovských obyvatel jako ten, kdo patří k bláznům z Dersimu. Jan svou píseň nakonec najde, ale divák je stejně postaven před nutnost vybrat si, jak film vlastně končí…. Metaforicky i doslovně.

Představitel hlavní role Jana – albánský herec Nik Xhelilaj, u nás snad poněkud známý jako představitel „nového“ Vinnetoua z třídílného filmu televize RTL, ale jinak držitel několika mezinárodních ocenění za herecký výkon v různých filmech, v podstatě neopouští plátno a vede diváka jako zosobněná emoce zákruty děje – v New Yorku i v Turecku, počínaje nešťastnou láskou, rychle se rozvíjejícím vztahem k babičce, kterou předtím nikdy neviděl, smutkem nad její smrtí i vztekem nad pokrytectvím své rodiny. Jeho pohled vede diváka malebnou krajinou Turecka i sněhem jeho hor. Neustále ho pohání touha po nalezení zdroje bolesti, kterou cítil v písni, hledá píseň samu i sebe sama. Kdo chce rozumět, porozumí dobře.

Film sám je zážitek, ale dobré na premiérách je i to, že režisér diskutuje s diváky. Byla jsem odkázána na německé tlumočení, ale i tak jsem dobře pochopila, proč režisér vybral tohle nelehké téma. Začal točit film v době, kdy probíhala mírová jednání mezi tureckou armádou a kurdskými milicemi, které se dokonce oboje – armáda i gerilla – ve filmu objeví. Dokončen byl v době, kdy jednání ztroskotala, a Kazim Öz narazil na problém s ustupující demokracií v Turecku a na zákaz zobrazení scén, byť metaforických, dersimského masakru. Nechal tedy film běžet několik minut začerněný, jen s titulky: „Tato pasáž byla zcenzurována“. Následkem bylo, že film odmítla promítat spousta kin v Turecku. Takže značná finanční ztráta – ale jak režisér sám řekl – vyplatilo se to, neztratil sám před sebou a svým publikem tvář.

Film se dostal na mezinárodní festivaly, v Edinburghu, Nantes, byl promítán v Holandsku a v současné době je v distribuci v Indii a Německu, jen například. Na většině festivalů obdržel cenu publika – a na festivalu v německém Mannheimu v listopadu tohoto roku cenu kritiků i publika, poprvé v dějinách festivalu dali kritici i diváci cenu stejnému filmu, jak řekl jeho ředitel při předávání cen.

Nedávno jsem se dočetla o jakémsi „odvážném počinu“ někdejšího šéfa zpravodajství televize Nova Jana Vávry, a to knize „Zpráva o hrůzných dějinách národa českého“, který se má údajně dotýkat i divokého poválečného odsunu Němců a nástupu komunistů k moci – prý pro všechny, kteří si myslí, že minulý režim nebyl vlastně zas tak strašný. Přiznávám, že číst to nehodlám – ale budu zvědavá, kdy mi někdo, kdo to přečte, řekne o masakru v Lejčkově na sklonku války. Psát knihu tak, aby byla přivítána mainstreamem, to je vskutku odvážný počin.

Ony totiž dějiny Evropy nezačaly v roce 1945 ukrutnostmi na Němcích, byť je nijak nehájím. Krutosti jsou vždy odsouzeníhodné. Všechny – ty, které se hodí, i ty, které se do obrazu idylické Evropy nehodí a nepíše se o nich – a netočí se o nich filmy. Kde se rádo zapomíná, že následkům předcházejí příčiny.

Jsem ráda, že jsem ten film viděla – a přála bych mnoha dalším, aby ho viděli také. Nejen Avengers jsou hodni toho, abychom šli do kina. Zapomněli jsme, že filmy mají vyprávět příběhy – a měli bychom si to připomenout.

Trailer můžete shlédnout zde.

Film: Zer

Režisér: Kazim Öze

Hodnocení: 100 %