Kultura21.cz

Siri Pettesen je norská spisovatelka a designérka, známa především díky své populární trilogii Havraní kruhy, která žne úspěchy i v České republice. Jak se cítila, když svou knihu držela poprvé v rukou? A je nějaká z jejich postav inspirována skutečným člověkem? To a ještě víc prozradila Siri v tomhle rozhovoru.

Jaké byly vaše spisovatelské začátky?
Vždy jsem věděla, že jednou chci psát knihy, a tak bylo jen otázkou času, kdy se to stane. Ještě než jsem uměla mluvit, vyráběla jsem sešitky s ilustracemi a příběhy. Kdyz jsem byla malá, kreslila jsem přiběhy o princeznách a dracích, a když už jsem uměla psát, doprovázela jsem je textem. V patnácti mě víc než příběhy zaujal design, a tak jsem se stala designérkou.

Mým prvním delším textem bylo až Odinovo dítě, které jsem psala 10 let. Myslím, že to hezky ukazuje to, že i když člověk ví, co by chtěl dělat, někdy je hrozně těžké se k tomu dopracovat.

Co vás při tvorbě inspirovalo?
V dětství mě inspirovaly hry na hrdiny a svět komixů. Vyrůstala jsem v takovém fantasy světě, takže jsem hned věděla, jaký žánr chci psát. Důležitou inspirací byla hlavní postava Hirka, kolem které se vytvořil celý příběh. Ona byla tím hybním motorem - a pak ještě havrani, které mám moc ráda.

Vytvořila jste postavu Hirke, Rimeho nebo nějakou jinou podle někoho, koho znáte ve skutečném životě?
Nedá se říct, že by některá z postav byla inspirována skutečným člověkem. Každý je však v podstatě ovlivněný všemi lidmi, které zná, a proto je velmi pravděpodobné, že se v postavách můžou vyskytovat některé vlastnosti nebo vzhled lidí, které znám. Nemyslím ale, že by se někdo z mých známých v některé postave poznal. Je tu ale jedna výjimka, na kterou jsem si teď vzpoměla - je to postava mistra zabijáků, kteří podléhají radě. Toho jsem zobrazila podle svého někdejšího bojového trenéra, který byl taky černoch a navíc stejně nemilosrdný jako mistr zabijáků.

Jaký to byl pocit, když jste držela v rukou svou první knihu?
Nemyslela jsem si, že to pro mně bude nějaký zvláštní předěl. Na knize jsem pracovala dlouho - jak jsem zmiňovala, trvalo mi deset let, než jsem to dotáhla do konce. Kromě samotného textu jsem pracovala i na obálce, kterou jsem si sama navrhla, vyráběli jsme různé makety knihy ještě předtím, než byla vytištěna, takže jsem měla pocit, že ta kniha existuje ještě předtím, než byla fyzicky k dispozici. Když jsem však konečně stála v nakladatelství a cítila tu knihu v rukách, byl to zvláštní pocit, protože to bylo, jako bych držela kus ze sebe sama. Bylo to něco úplně jiného, než tu knihu vidět v počítači, fotit se s její maketou nebo číst ten text po korekturách. Tohle bylo strašně fyzické, opravdu speciální. Trochu to připomíná to, když se člověku narodí dítě. Méla jsem pocit, že se o tu knihu musím starat, aby se jí dobře dařilo ve světě – takže úplně jako kdyby to bylo moje dítě. Tenhle pocit byl pro mě opravdu nečekaný.

Doslechla jsem se, že se na motivy knihy Odinovo dítě připravuje film. Jak pokračují přípravy?
Ano, je to pravda. Vloni jsem prodala autorská práva na sfilmování jedné norské společnosti. Když jsme podepisovali smlouvu, bylo mi řečeno, že film se může objevit na plátně nejdřív tak za pět až šest let, protože se jedná o náročný projekt, na který se musí sehnat finance. Filmová brandže je velmi nejistá, může se stat cokoliv ,ale samozřejmě doufám, že to dopadne dobře a film bude. V současnosti se pracuje na scénáři. Já na něm nepracuji, protože nemám na to čas. Ještě jsem nečetla, co vzniklo, ale až bude scénař hotový, tak si ho rozhodně přečtu. Jinak se ale do tohohle nezapojuji. Zajímá mě spíš ta vizuální stránka. Tu bych si ráda obstarala sama. Vzhledem k tomu, že se jedná o mou první spolupráci s filmovou brandží, je to pro mně jednak velmi napínavé a jednak velmi děsivé. Od té doby, co se veřejnost dozvěděla o připravovaném filmu, se mi často stává, že mi píšou mladí kluci a holky, kteří by si chtěli v tom filmu zahrát. Vždy je odkážu na zodpovědnou osobu z produkční společnosti, protože tohle je něco, co já neovlivním.

Jste designérka a ilustrátorka. Nechtěla jste někdy vaše knihy ilustrovat?
Jsem spíš designérka než ilustrátorka. Pracuju s grafickými programy a rozhodně nejsem profesionální ilustrátořka v tom smyslu, že bych kreslila nebo malovala. To ne. Vytvářím koláže z různých kreseb míst, kde se moje knihy odehrávají, fotek cosplayerů, obrazků od fanousků, fan art obrazků, které najdu na internetu a nějakým způsobem se hodi do těch koláží... Baví mě to, dělám to ráda, ale není to úplně vlastní tvorba v tom pravém slova smyslu.  

Často dostávám otázku, jestli z Havraních kruhů nebude komix. Byla bych ráda, kdyby byl, ale musel by se nají někdo, kdo by ho vytvořil, protože sama bych se do toho rozhodně nepustila. No i když bych na komix byla zvědavá, jsem ten typ člověka, který potřebuje mít kontrolu nad svž dílem. To je však poměrně obtížné a v určitou chvíli to člověk proste musí nechat jít...Ale pro mě by to byla noční mora.

Máte už nápad na nějakou novou knihu?
Nedávno jsem vydala detskou knížku s názvem Bubla (Bublina). Je to něco mezi pohádkou a fantasy a je tam rozhodně jeden nespochybnitelný magický element - a to je sama bublina. Kniha je určena dětem kolem veku deset let a vysla v Norsku před dvěma měsíci. Teď pracuji na nove fantasy sérii pro mládež a dospělé. Bude to tak trochu pokračování Havraních kruhů, ale měla by být na nich nezávislá. To znamená, že vůbec nevadí, pokud čtenář Havraní kruhy nečetl. Pokud je ale četl, bude schopný vidět ten bod, ve kterém se ty série budou protínat. Jinak to bude nezávislá série zase o třech dílech.

V Česku je spousta lidí, kteří milují vymýšlejí a psaní příběhů. Co byste těmto začínajícím autorům poradila?
Takových dotazů dostávám hodně, zejména od mladých lidí. Moje univerzální rada v kostce je - nikoho neposlouchejte. Pokud se člověk vystaví těm radám zvenku, může se snadno stát, že bude těmi radami přehlcen a příliš mnoho tipů, podnětů a dobrých i špatných rad potlačí to, co chtěl napsat on sám. Pomoc samozřejmě může být přínosná, ale podle mně je důležitější vlastní vize a věrnost tomu, co chcete napsat. Já jsem třeba neměla žádné betačtenáře, kteří by knihu četli předtím, než jsem ji poslala do nakladatelství, a myslím, že tohle je způsob, jak vytvořit něco opravdu originálního. V žádném případě to ale neznamená, že by se člověk měl vyhýbat možnostem naučit se psát líp. Velmi cenné jsou zpětné vazby od lidí z brandže a potom knihy, které byly o psaní napsané. Ty si určitě přečtěte.