Kultura21.cz

O období normalizace, o dusném bezčasí 70. a 80. let minulého století, kdy lidé, pokud se hlasitě nestavěli proti režimu a spokojili se s málem v oblasti hmotné i duchovní, mohli vcelku pohodlně žít, pojednává kniha Pauliny Bren Zelinář a jeho televize. Název odkazuje ke slavnému eseji Václava Havla Moc bezmocných, kde postava zelináře vystupuje jako prototyp bezmyšlenkovitého poklonkování režimu, účastného na jeho rituálech. Když k dodávce zeleniny dostane takový člověk politický plakát, vyvěsí jej, aniž by o něm i svém počínání jakkoli uvažoval.

V úvodu knihy autorka, jejíž příjmení si dovolím přechylovat, výslovně praví, že občané nevedli, jak se často tvrdilo, život jasně rozdělený na veřejnou a soukromou sféru - na servilní masku nasazovanou v zaměstnání a svobodnou vlastní tvář doma. Mezi (pro)režimní vrstvou a disentem se totiž rozkládala řekněme šedá zóna, v různé intenzitě vnímající stávající poměry jako svého druhu normální a přijatelné.

Dovolím si připojit kdysi kolující vtip o rozdílu mezi érou stalinismu a normalizací: zatímco 50. léta razila názor, že kdo není s námi, je proti nám, za normalizace platilo, že kdo není proti nám, je s námi. Názorně to ukázalo zejména nadšené přijímání televizních pořadů, zvláště pak seriálů natáčených podle Dietlových scénářů.

Paulina Bren(ová) sice nespisuje dějiny televize a její produkce v pozdním socialismu, nicméně toto všechno komentuje a zařazuje do souvislostí. Pokouší se poodhalit příčiny, proč i lidé režimem postižení byli ochotni dojímat se nad osudy "čestných" komunistů. Zjišťuje, že normalizační moc si plně uvědomovala ideologický význam a dopad televizního vysílání - a nedocenitelný podíl Jaroslava Dietla na něm.

Ačkoli byl v prvních letech po roce 1968 odsunut jako politicky nespolehlivý, stačila formální omluva a snaha vyhovět požadavkům, aby dosáhl svého druhu nepostradatelnosti. V téměř každém jeho seriálu totiž probleskla myšlenka, že za nedostatky či přehmaty socialismu nemůže mocenský systém, nýbrž jeho někteří představitelé, omylní, unáhlení nebo dokonce ničemní (počínaje Nejmladším z rodu Hamrů a konče Syny a dcerami Jakuba skláře), s nimiž ústřední hrdinové coby vzoroví komunisté musí zápolit.

Hromadná obliba (nejen) Dietlových seriálů měla ovšem své zvláštnosti. Především neexistoval téměř nekonečný výběr sledovatelných kanálů: Československá televize nabízela pouhé dva. A neexistovala ani možnost záznamu. Šance nahrát si oblíbený pořad na video se vynořuje až v pozdních 80. letech, navíc pro většinu obyvatelstva stěží dostupná. Avšak příznivé přijetí provází tyto seriály i po pádu režimu - také jejich nynější vysílání (zejména na TV Barrandov) dosahuje velké sledovanosti.

Kniha, která se skládá z osmi kapitol a závěrečného dovětku, uvádí čtenáře do myšlení cenzorů na všech stupních hned na počátku líčením jedné zakázané Dietlovy hry, které je přisouzená nesprávná politická orientace. Je tu naznačeno, že podezíravé moci vadilo nejen to, co posuzovaná díla skutečně obsahovala, ale také to, co v ní ten či onen funkcionář sám odečítal, jaké asociace v něm vzbuzovala.

Bren(ová) své pojednání odvíjí od roku 1968, kdy došlo ke vzedmutí "pražského jara" a jeho následnému zardoušení. Upozorní přitom na rozličná, ba protikladná východiska nejen studentské revolty, jak se odehrávala na Západě, od té, která se rozhořela v Československu. A pak už osvětluje, jak se upevňovaly normalizační poměry, jak se svých předchozích postojů zříkaly i významné osobnosti (kniha připomíná například Miroslava Holuba, Bohumila Hrabala).

Bren(ová) si vypomáhá nejen odkazy na televizní a filmová díla (mimo jiné Tobě hrana zvonit nebude a Hroch), ale nechybí ani připomínky literárních prací (jmenovitě Kunderovy Knihy smíchu a zapomnění). Velkou pozornost ovšem věnuje emblematickým televizním pořadům, v první řadě 30 případů majora Zemana, zvláště pak několika dílům, které zobrazují "krizové roky", jak píše, coby důsledek kolektivní hysterie, vytvářené horečnatými vizemi intelektuálů ovlivněných Západem a sionisty.

Seriál měl podle ní vymazat vzpomínky na skutečnou realitu a nahradit je ideologickým prefabrikátem. Jenže vše bylo složitější, což nasvědčuje nejen neslábnoucí domácí obliba, ale stejně tak uznání, jakého se mu dostalo třeba u západoněmeckého, případně až japonského publika (s.158). Ostatně k tomuto seriálu a jeho kontextům zveřejnila Kultura 21 už před několika lety rozsáhlý text – viz http://www.kultura21.cz/film/2553-k-ustavinym-navratm-majora-zemana

Důsledně se televizní tvorbě věnuje až druhá část knihy, která si všímá – pravda trochu popisně a výčtově - jak všední, každodenní podoby televizního vysílání, tak fenoménu „státovorných“ seriálů. Celá jedna kapitola - šestá - se zabývá odkazem Jaroslava Dietla (trochu jednostrunně, jako kdyby se jiní autoři nevyskytovali), počínaje jeho spoluúčastí na slavném seriálu Tři chlapi v chalupě z počátku 60. let.

Ani autorce, ani překladatelce není úplně jasné, kolik dílů doopravdy měl, Bren(ová) se zmiňuje o patnácti, Petruška Šustrová v připojené poznámce upřesňuje na osmnáct. Ve skutečnosti jich bylo přesně dvacet, protože přibyly ještě dva speciální doplňky - jednak Tři chlapi po roce, jednak Eliška a tři chlapi, propojující se na další populární seriál té doby Eliška a její rod.

A další kapitoly jsou věnovány jednotlivým Dietlovým seriálům z časů normalizace, dodržují rozčlenění na popis děje a případně ukázky diváckého ohlasu: postupně jsou takto probrány Nejmladší z rodu Hamrů, Muž na radnici, Žena za pultem, Inženýrská odysea i Nemocnice na kraji města, která prolomila železnou oponu, když její druhá řada vznikala v koprodukci se západním Německem.

A když se Nemocnici podsouvá, že její apolitičnost je veskrze iluzorní, protože poměry ve zdravotnictví i společnosti byly zcela odlišné, má taková výtka stejnou hodnotu, jako kdyby se seriálu Dallas (potažmo celé hollywoodské produkci) vyčítalo, že vytváří smyšlenou realitu. Pohyblivé obrázky - a zejména ty v televizi - rády spřádají magické sny a imaginární reality, ať již diktované jakýmkoli zájmem.

Paulina Bren: Zelinář a jeho televize
Přeložila Petruška Šustrová
Vydalo nakladatelství Academia, Praha 2013. 459 stran.
Hodnocení: 70%

Foto: Academia, Česká televize