Jak naše pradědečky a prababičky vábily pohyblivé obrázky

Středa, 04 Červen 2014 23:00 Jan Jaroš

kinematografie 200 Sotva bychom dnes nalezli pamětníka, jenž by na základě vlastní zkušenosti dosvědčil, jak vyhlíželo promítání filmů před první světovou válkou, jaký vztah se k nim tehdy prosazoval a z čeho všeho byly pohyblivé obrázky, samozřejmě černobílé a němé, obviňovány. Nezbývá tudíž dnešním badatelům nic jiného než se trpělivě ponořit do studia archivních záznamů českých, rakouských i německých, dobového tisku a dalších materiálů, chtějí-li vniknout do vnímání filmového média v časech, kdy stále bylo považováno za pouťovou atrakci, která své diváky spíše kazí, než že by je zušlechťovala a povznášela. Přesně to načrtává Ivan Klimeš v 15 původně samostatných studiích, nyní shrnutých do knihy nazvané jednoduše - Kinematograf!

Je jistě záslužné, že texty vyšly takto shrnuty do jednoho svazu, protože jejich původní vydání (ať již časopisecká nebo ve sbornících) jsou dílem omezeně dostupná, dílem téměř neznámá, protože málokdo se s nimi mohl seznámit. Přitom autor zjišťuje leckteré svérázné libůstky: třeba tu, že promítači, ručně točící klikou u projekčního přístroje, nejen mohli, ale dokonce museli zrychlovat či zpomalovat promítání. Dokonce se dochovaly přesné písemné pokyny.

Klimeš probírá ledasco - zastavuje se u hudebního i verbálního doprovodu (jdou doloženy případy, kdy uváděný snímek byl doprovázen vysvětlováním a komentováním děje), zkoumá členění filmu do jednotlivých aktů, dějství či jednání, v čemž lze spatřovat vliv právě takto rozvržených dramat (a kupříkladu italské filmy metráže jsou podnes rozdělovány do dvou přestávkou oddělených částí).

Všímá si reklamy a propagace, majících nalákat ani ne tak diváky jako majitele kin. Nechybějí ani reprodukce dobových plakátů a seznamy nabízených děl, mezi nimiž lze dohledat i pikantní "pařížské" historky erotického rázu. Nepředstavujme si však nějaké pornografie v dnešním pojetí - asi bychom se podivili, co před sto lety vzbuzovalo pohoršení: stačilo pouhé obnažení ženského těla, ať již v důvodu koupele nebo sezení modelky u malíře.

Ostatně všelicí umravňovatelé, zejména pak ti nábožensky horliví (aniž rozhodovalo, zda se považovali za protestanty nebo katolíky), soustavně upozorňovali, že filmy kazí mravy, vybízejí k nápodobě neřádného chování a především svádí nezkušenou mládež na scestí. Mládež se během promítání bezuzdně směje, fandí záporným hrdinům a dokonce se jako oni chová. Při čtení studie věnované tomuto tématu (příznačně nazvané Děti v brlohu), naplněné obšírnými úryvky z dobového tisku, si snadno uvědomíme, jak se vznášené argumenty podobají tvrzením novodobých mravokárců, že film a televize ohrožují mravní výchovu, ať již násilnostmi nebo sexem.

Mezi tehdejšími rozhorlenci nalezneme i známá jména, třeba Petra Zenkla, pozdějšího antikomunistického politika. Obecně lze ovšem tvrdit, že tehdy uznávané osobnosti zejména z uměnovědného okruhu se vůči filmu, šířícímu podle nich primitivní nejapnosti, vymezovaly negativně, stačí jmenovat významného divadelního kritika Jindřicha Vodáka. Ale není vyloučeno, že podezíravost vychovatelů, učitelů a koneckonců rovněž úřadů byla notně zveličená.

Stačí se začíst do jen málo pozdějšího spisku Študáci a kantoři: profesor Jaroslav Žák ve svém humorně nadsazeném vyprávění tvrdí, že mládež (přinejmenším středoškolská) by o pochybnou podívanou žádný zájem neprojevila, ale v okamžiku, kdy byl vyřčen ředitelský zákaz, považovala průnik na zapovězené představení za věc stavovské cti. Avšak přehlížení, ba opovrhování vytrvale přežívalo - vždyť ještě v prvorepublikové Československé vlastivědě je film odbyt několika řádky jako pouhá technická hračka.

Ivan Klimeš zpracoval také monografické náčrty, vztahující se k raným filmařským aktivitám několika umělců (František Langer, Gustav Machatý), k tupě vlasteneckým produktům právě vzniklé republiky, případně se dotýká konkrétního filmu (jmenovitě přepisu Máchových Cikánů z roku 1921) nebo zamýšleného kolektivního německého projektu (sbírka libret v knize Kinobuch), na němž se podílel rovněž již zmíněný Langer. A samozřejmě nechybí ani stať o úspěšném startu národní kinematografie na pražské výstavě architektury a inženýrství roku 1898. Jan Kříženecký tam v pavilónu Český kinematograf předváděl vlastnoručně natočené snímky hrané i dokumentární. Některé se i zachovaly...

Co ještě podotknout ke knize samotné? Přináší v lecčems objevný pohled na začátky filmového podnikání a jeho ohlasy. Ale stejně jako další publikace (například Szczepanikovy Konzervy se slovy) skládá pouhé střípky do obrazu celkových dějin, na které už více než půlstoletí marně čekáme - práce na nich započaly po znovuzaložení Filmového ústavu v roce 1963, ale nikdy nepřesáhly rozměr pouhých tezí, vzápětí zavržených. Dvojmocný docent Ivan Klimeš, souběžně vědecký pracovník v oddělení výzkumu Národního filmového archivu i vedoucí katedry filmových studií na Filozofické fakultě UK, by snad mohl konečně zaštítit kutání na historii české (československé) kinematografie. Jinak po něm zbude jen několik roztroušených článků...

kinematografie