Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Rozevírá se opona a do tmy se začíná odehrávat romantické drama na rozhraní gotiky a renesance, jehož autorem není nikdo jiný než Viktor Hugo. Jeho slavný román Chrám Matky Boží má za sebou několik filmových a televizních, ale i divadelních adaptací. Jednou z těch posledních je poslední činoherní premiéra – Zvoník u Matky Boží – která se odehrála v pátek 13. února v Moravském divadle Olomouc.

Už na začátku musí divák uznat tajemně rafinovaný a přitom jednotný dějový prostor, kdy před černým horizontem ožívá – díky protagonistům - šikma a nad ní spleť kovových trubek, což evokuje žebra gotických oblouků. Když tento základ je pak naplněn hereckou akcí, ale i dynamickému ději a geniální hudbou, pak nemůže vzniknou něco tuctového nebo okoukaného. Řekl bych, že výkon režiséra Romana Vencla je v inscenaci Zvoník u Matky Boží přímo mistrovský. Zvládl umělecky i techniky neobyčejně náročnou hru v jejím celku i jednotlivostech.

Zdůraznil osobité zvláštnosti romantického dramatu Victora Huga, oživil představení důvtipnými režijními nápady, zachovávaje přitom všechny potřebné proporce, což znamená, že ani bohaté výrazové prostředky nikde nepřekrývají myšlenku, ale slouží jí a pomáhají ji k největší možné působnosti.

Ale protože jde o týmovou práci, musím ocenit i „nekorunovaného“ Miroslava Krále (scéna, kostýmy), Barbaru Lahučkou (choreografie), Veroniku Válkovou (choreografie na šále), Petra Nůska (choreografie násilí a bojů), ale i dramaturgyni Terezu Matějkovou. I scénickou hudbou, kterou napsal Filip Tailor, povýšil již zmíněný režisér Roman Vencl (který je i autor dramatizace a spoludramaturg) na výrazně dramatického činitele tohoto činoherního představení.

Finálním výsledkem je v Moravském divadle Olomouc další živé představení, které útočí aktivně do hlediště a je velkou příležitostí pro všechny herce, kteří v titulu hrají. Vynikající, skvěle tvární i psychologicky bohatí, jsou dva mladí herci ve velkých a náročných rolích - Jan Vrbacký (Quasimodo) a Iva Kruntorádová (Esmeralda). Zatímco představitel Quasimoda musel hrát tělem, zmítanými emocemi a poryvy duše, což na velké scéně není vůbec jednoduché, étericky harmonické Esmeraldě se podařilo být prostá a učinit myšlení autorovo (či režisérovo) věrohodně myšlením svým, zrozeným v přítomné dramatické chvíli, navíc musela umně zvládnout i choreografii jak v tanci, tak na šále...

Ve Venclově inscenaci ale našli svou příležitost především také Tomáš Krejčí (Pierre Gringoire), Marek Pešl (Jan Frollo ze Mlýna), Jan Ťoupalík (Arcijáhen Klaudius Frollo) i Petr Vaněk (Phoebus de Chateaupers). Tyto role poskytují dostatek příležitostí, aby z nich tito hráči vytěžili nejživější okamžiky inscenace.

Přitom k dalším barvitým momentům olomouckého Zvoníka u Matky Boží musím zmínit i herce, bez nichž by toto představení nebylo tím, čím je. Protože bez Zdeňka Juliny, Ivany Plíhalové, Lenky Kočišové, Adama Sychrowa, Romany Julinové, Venduly Novákové, Vladimíry Včelné, Lukáše Červenky a dalších si tuto divadelní podívanou nedovedu představit. Nedivím se, že premiérový úspěch byl doslova bouřlivý.

ZVONÍK U MATKY BOŽÍ
Romantické drama
Autor: Victor Hugo
Dramatizace a režie: Roman Vencl
Dramaturgie: Tereza Matějková
Scéna a kostýmy: Miroslav Král
Hudba: Filip Taylor
Choreografie: Barbora Lahučká Veronika Válková, Petr Nůsek
Hrají: Jan Vrbacký, Iva Kruntorádová, Jan Ťoupalík, Tomáš Krejčí, Petr Vaněk, Romana Julinová, Lenka Kočišová, Marek Pešl, Vlasta Hartlová, Zdeněk Julina, Ivana Plíhalová, Adam Sychrow Václav Bahník, Jaroslav Krejčí, Vladimíra Včelná, Vendula Nováková, Lukáš Červenka a další
Premiéra: 13. února 2026 Moravské divadlo Olomouc
Hodnocení: 90 %

Zdroj foto: archiv MDO