Roztěkané: Jak se žije ženám s ADHD nabízí osvětový i léčebný pohled na tuto neurodiverzitu

Pátek, 23 Květen 2025 06:00 Martina Čápová

Roztěkané

Roztěkané nabízí otevřený a autentický pohled na život žen s ADHD, které je často podceňované, nebo naopak vůbec nediagnostikované. Autorky Klára Kubíčková a Jana Srncová propojují osobní zkušenosti, odborné poznatky i hlas dalších žen, aby ukázaly na problémy, s nimiž se potýká mnoho žen a velmi často nemají tušení, že ADHD mají.

„Vidím vás poprvé, ale je mi jasné, po kom to syn má“

ADHD které bylo dříve spojováno především s chlapci, je dnes stále častěji diagnostikováno také ženám, nicméně pořád spíše v pozdní dospělosti. Roztěkané přinášejí pohled na to, co se stane, když je tato diagnóza u žen odhalena až mnohem později než by měla být. Včasně neodhalená diagnóza samotným ženám působí nemalé potíže a velmi často také komorbidity.

Máte-li podezření, že máte ADHD, Roztěkané budou bezpochyby velmi výmluvnou „příručkou“, kde se můžete poměrně přesvědčivě ujistit, zda ADHD máte či ne. Dosti podrobný vhled pak poskytuje na ADHD spojené s rodičovstvím. Ženy s ADHD mají například až pětkrát vyšší riziko poporodní deprese, často čelí většímu tlaku být organizované, pečlivé, zodpovědné (často jsou tyto vlastnosti slabou stránkou lidí s ADHD) – což vede k většímu vnitřnímu stresu, neboť ADHD tyto schopnosti narušuje a to pak může vést k internalizaci problémů, shazování viny na sebe sama jakožto neschopného člověka, ,,špatnou matku“, pocity méněcennosti atd.

Ženy oproti mužům celkově bravurně maskují své ADHD symptomy, neboť genderový nátlak na to být „dobrou ženou“ je skutečně obrovský. Muže naopak z genderového ohledu nic moc nesvazuje – od raného dětství na ně není vyvíjen nátlak být milý, klidný, tichý. Maskování pak u žen nejčastěji vede k totálnímu vyčerpání či duševním problémům, a až skončí na antidepresivech, u psychoterapeuta, vyhořelé, s myšlenkami na sebevraždu, tak se u nich teprve rozpozná ADHD. Roztěkané vypráví několik příkladů konkrétních žen, které až po totálním zhroucení, byly správně diagnostikovány.

„Tohle můj mozek neumí, není neurotypický“

Autorky se zaměřují na to, jak tento stav ovlivňuje sebepojetí, a zároveň ukazují možnosti, jak najít cesty ke zlepšení a pochopení sebe sama. Oceňuji, že kniha není jen teoretická, ale zahrnuje i osobní příběhy a zkušenosti, což ji činí autentickou a přístupnou pro široké čtenářstvo, nejen pro lidi, kteří mají s ADHD zkušenosti. Roztěkané vytváří jakousi podpůrnou pečující síť pro ženy, které byly dlouho přehlíženy nebo nepochopeny. Je to taktéž výborný příspěvek k duševnímu zdraví a genderových specifikách u ADHD. Autorky rozbíjejí stereotypy a přinášejí osvětový pohled, což rozhodně pomáhá zvyšovat povědomí o ADHD u žen. V knize nechybí ani vtipné či humorné úryvky z etud mnoha žen s ADHD a napomáhají tak ostatním uvědomit si, že nejsou samy.

ADHD se velmi často maskuje jako úzkost, deprese, nebo problémy s organizací, což ztěžuje správnou diagnózu. Mnohé ženy mohou procházet životem, aniž by si uvědomily, že to, co zažívají, má svůj název a že to není jejich osobní selhání. Validace totiž může přinést úlevu, když je člověk celý život v zajetí nepochopení nebo nerealistických očekávání. Pro lidi, kteří ADHD nemají, mohou být naopak Roztěkané skvělým nástrojem pro zvýšení povědomí a pochopení.

Z Roztěkaných se můžete dozvědět, jak variabilní projevy mohou být navázány na ADHD a prostřednictvím nich můžete projít spoustou menších i větších aha momentů, jak to ostatně popisují i autorky, které samy zjistily až po čtyřicítce, že mají ADHD. Hlavně tak můžete destigmatizovat vlastní ADHD projevy, negativní začít přijímat a pomalu s nimi pracovat, přednosti rozvíjet a na ně se zaměřit – ADHD mozek totiž nemá jen samá negativa, ale také jisté „superschopnosti“, které neurotypičtí lidé nemají.

„Celý život žiju s pocitem, že jsem nějak „rozbitá“ – roztržitá, zapomnětlivá, chaotik a lempl. Moji učitelé od základní školy až po vysokou mě v tom vždycky jen utvrzovali. Stejně tak moje máma. Pořád jsem se snažila svému okolí dokázat, že jsem lepší, zavděčit se. Nikdy v životě jsem nepoznala pocit přijetí, vždycky jsem si připadala nedostatečná. A nikdy jsem nezažila tak obrovský pocit úlevy jako minulý rok, kdy jsem četla publikaci o vzdělávání žáků s ADHD na druhém stupni základní školy. Pak jsem narazila na video o dospělých lidech a ADHD a bylo mi to jasné. Konečně! Cítím se doslova osvobozená díky pochopení, že všechno to nebylo jenom moje lajdáctví. Je to paradox: pracuju jako speciální pedagožka ve škole. Ale to ADHD mě v mém případě vážně nenapadlo.“

Roztěkané