Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Jedná se o novelu od dvou autorů – Amal El-Mohtar a Maxe Gladstonea. V Tak prohraješ časovou válku se snoubí sci-fi žánr s trochou romantiky, lehkými filozofickými úvahami o čase, prostoru a post-lidské touze. Kniha byla v roce 2020 oceněna cenami Hugo a Nebula za nejlepší novelu.

„Vyšplhej po časovém vlákně do minulosti a zařiď, aby tuhle bitvu nikdo nepřežil, a nemohl tak pomotat budoucnost‟

Příběh se odehrává během časové války mezi dvěma frakcemi – Agenturou a Zahradou – a zastupují je dvě hlavní postavy Červená a Modrá. Ty proti sobě stojí jako konkurentky. Agenturu zastupuje Červená, která se orientuje na technologii, mechanické vynálezy a pochází z technologicky vyspělé budoucnosti. Modrá patří pod Zahradu, která se zaměřuje na biologii, botaniku a přírodu celkově, pochází z organické budoucnosti. Obě tyto budoucnosti se snaží nad tou druhou získat navrch a překlenout tak vlákno výhody na svou stranu a budoucnost ovládnout. Tímto způsobem spolu Modrá a Červená soupeří. Postupem času se z jejich soupeření stává hra, kdo dřív a víc udeří a získá tak čas pro sebe. Pak však nalezou dopisy jedna pro druhou a jejich vztah se mění z rivalství na přátelství a později i lásku, což pro ně představuje nebezpečí, neboť Zahrada i Agendura jsou pro sebe konkurencí a ani jedna se nemůže přidat do světa té druhé.

„Dopisy jsou struktury, nikoliv události‟

Styl textu je poetický, s mnoha metaforami. Nejedná se o běžné sci-fi s worldbuildingem, jde tu především o atmosféru. Střídají se tu kapitoly dopisem, který odráží svět buď Červené či Modré a kapitoly s krátkým dějstvím, které však probíhá na velmi symbolické rovině, než že by čtenář plně chápal, co se tu děje. Tím, jak je příběh vyprávěn dopisy bez časového určení a třeba i roky či desetiletí po dopisu předcházejícím, se vyprávění stává fragmentární a kusé, nicméně postupně se skládá v určitý celek a vytváří epický dojem.

Hodně vám musí vyprávění, styl metafor a poetický jazyk sednout. Já se přiznám, že mi příliš neseděl, ale připouštím, že někomu by se mohl líbit. V některých momentech je skutečná síla a myšlenkově silné pasáže, určité události v sobě mají silné poselství, ale v mnoha dalších se to zvrhává v náhodný generátor slov, občas se jedná o monolog pěkně znějících vět, které na první dojem působí intelektuálně, ale plného významu je tu pomálu a podezřívám některé pasáže z intelektuálního pozerství. Občas tam bylo linií, budoucností a možností tolik, že je to poměrně přehlcující a čtenář se v tom začne ztrácet. Poetika mi přišla v některých momentech vyloženě na efekt. Jakmile byla položena nějaká zajímavá otázka, už se překryla nespočtem dalších a význam se podřídil estetické figuře. Probleskovaly tu i pasáže, které šly za horizont metafor a vyprávěly, ale osobně mi jich přišlo málo. Je to škoda, kdyby se ubralo na intenzitě a pročistil se význam, byla by z toho velmi originální a propracovaná kniha.
Přehlcení napomáhá i sci-fi usazení, kterému chybí racionální body, kterých se lze chytit – vše tu bylo možné, nefungovaly tu zákonitosti, které bychom znali a mohli aplikovat na daný svět, worldbuilding byl symbolický a autorka a autor takřka rezignovali na budovaní principů jejich světa. Jako by to byl nějaký symbolický koncept, k něčemu většímu, co zatím není rozpracované, prohloubené a dosud se jedná o kostru navržených nápadů, mnohoznačných příměrů, které mohou znamenat takřka cokoliv.

„Všichni v různých ohledech představujeme odchylky‟

Co naopak oceňuji, je budování vztahu dvou žen. Příliš neholduji konceptu „od nepřátelství k lásce‟, jelikož většinou to nedává psychologický smysl. Tady však nejde vyloženě o nepřítelkyně, jako spíš o protivnice z principu jejich původu. Vztah dvou žen je tu nejprve koncipován jako rivalství. Někdo inteligentní cítí k někomu podobně inteligentnímu vztah založený na vzájemném poznávání vlastních hranic a překonávání toho druhého. To na tomto příběhu naopak oceňuji – psychologické vysvětlení, že vám imponuje někdo s originálním a individualistickým myšlením. Červená a Modrá k sobě hledaly někoho sobě rovného. Postupem času se z nich tak stávají přítelkyně, které se chtějí poznávat i jinak než intelektuálně, na osobní rovině, chtějí poznávat svět té druhé a tím i vývoj myšlení, vrstvy paradigmat, které budovaly jejich osobnost. Také se mi líbilo, že lze knihu číst jako originální milostnou poezii.

Tak prohraješ časovou válku je příběhem, který přemýšlí o alternativních vesmírech, o alternativních realitách, které Agentura a Zahrada spravují a narušují podle svého náhledu na vzorce fungování světů – jde o souboj technologie a přírody. Byť mi vyprávění svými (ne)principy a (ne)smysly přišel překombinovaný, i tak nutí přemýšlet, co se může stát, když změníme jednu událost v minulosti a jak to promění budoucnost. Co ze světa se zhroutí, co se vybuduje a co ani nevznikne. Jak nutná je kauzalita v historii myšlení a konání?

Ukázka z knihy

Spíš než hru go to připomíná partičku piškvorek s výsledky určenými už v prvním tahu, donekonečna opakovanými až do bodu rozštěpení, kdy se pletenec rozvětví v nestabilní chaotickou možnost – budoucnost, kterou usilujeme zajistit jedna na úkor druhé.
Jenže pak ses objevila Ty.
Přišla jsem o obvyklý náskok. Najednou jsem všem pohybům, které jsem vykonávala prakticky zpaměti, musela věnovat veškerou pozornost. Vnesla jsi do rychlosti vaší strany jistou hloubku, jistou houževnatost a já se přistihla, že opět pracuji s plným nasazením. Dodala jsi válečnému úsilí vašich Změn novou energii, čímž jsi ji dodala i mně.
Prosím, projevy mého vděku můžeš vidět všude kolem sebe.
Musím říct, že mě velice těší pomyšlení, jak tahle slova čteš v jazycích a mihotání plamene. Tvé oči se nedovedou obrátit nazpět, nedokážou udržet písmena na stránce; namísto toho je musíš vstřebat, vpustit je do své paměti. Aby sis je vybavila, musíš vyhledat mou přítomnost ve vlastních myšlenkách, jimiž prostupuje jako paprsky slunce vodou. Pokud máš má slova nahlásit svým nadřízeným, musíš přiznat, že se mi tě podařilo infiltrovat – další oběť tohohle nanejvýš nešťastného dne.
Takhle zvítězíme. [...]
S jistou náklonností
Modrá

Červená se poutníků na nic nevyptává. Má svůj úkol. Má se na pozoru. Neočekává žádný odpor, když vlákno mírně překroutí tak daleko v horní části. V srdci labyrintu se nachází jeskyně a do té jeskyně zanedlouho pronikne závan větru. A pokud se vítr prožene přes kosti správného píšťalovitého tvaru, zahvízdá a jeden z poutníků v tom výkřiku uslyší znamení, které ho podnítí, aby se zřekl veškerého světského jmění a uchýlil se do ústraní vzdáleného horského svahu, kde vystaví poustevnu. Ta poustevna bude existovat ještě za dvě stě let a poskytne útočiště ženě, jež bude za bouřky prchat s dítětem, a tak dále. Stačí uvést kámen do pohybu a za tři století je z něj lavina. Nepříliš okázalý úkol, nevelká výzva, alespoň pokud se bude držet scénáře. Její cestu nenaruší jediná posměšná poznámka.
Četla vůbec její protivnice – četla Modrá – její dopis? Červenou bavilo ho psát – vítězství chutná sladce, ale ještě sladší je triumf s příměsí škádlení. Výzva k odvetě. Od té doby si při každé operaci hlídá záda, pohybuje se dvojnásob opatrně, očekává odplatu nebo Velitelčino odhalení jejího drobného prohřešku vůči disciplíně a stihne ji nelítostný trest. Červená už má připravené omluvy: od toho projevu neposlušnosti je lepší agentkou, daleko přesnější.

Tak prohraješ časovou válku
Původní název: This Is How You Lose the Time War
Napsali: Amal El-Mohtar, Max Gladstone
Překladatelka: Ivana Svobodová
Nakladatelství: Host
Rok vydání: 2025
Počet stran: 200
Hodnocení: 72%

https://www.hostbrno.cz/tak-prohrajes-casovou-valku/