Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Nic nesluší historické budově Národního divadla tolik, jako inscenování českých klasických dramat a oper. Z tohoto důvodu připravila činohra Národního divadla ve své 131. divadelní sezoně pro svou první scénu návrat Tylova Strakonického dudáka a alegorické drama bratří Čapků Ze života hmyzu. Zatímco si na premiéru Čapků bude muset divák počkat do 5. června, Švanda na své dudy vyhrává před obecenstvem ve Zlaté kapličce už přes čtvrt roku.  

Režisér Jan Antonín Pitínský má slabost pro klasická díla. V Národním divadle inscenoval takové národní skvosty, jakými jsou Maryša, Naši Furianti, Radúz a Mahulena, Babička, Markéta Lazarová a mnoho jiných známých titulů. Ač si Pitínský vybírá díla, která si chce divák vychutnat převážně v původní podobě, jeho pojetí mají do klasických zpracování hodně daleko. Svou taktiku vše aktualizovat a vylepšovat zvolil i při realizaci Tylovy národní báchorky Strakonický dudák aneb Hody divých žen.  

Co Čech to muzikant. Ve Strakonicích platí toto rčení dvojnásobně. Proto myslivec Trnka hlídá svou dceru Dorotku jako oko v hlavě, neboť se kolem ní točí chudý dudák Švanda. Trnka si moc dobře uvědomuje, že šumaři mají pramálo zlaťáků a vesměs třou bídu s nouzí. Zářným příkladem jeho slov je Kalafuna s rozsáhlou rodinou. A protože chce dát Trnka Dorotku pouze bohatému ženichovi, rozhodne se jít Švanda do světa a vydělat si hrou na dudy velké jmění, které by mu pomohlo získat Trnkovo svolení k sňatku s Dorotkou. Aby se Švandovi ve světě dařilo, rozhodne se mu jeho matka Rosava očarovat dudy. Za projev mateřské lásky ji ale čeká trest od královny víl Lesany. Na Švandu zase ve světě čeká mnoho nástrah. Proto si musí dávat pozor na pletichářského Vocilku i všemožná lákadla Orientu, která prověří jeho lásku k Dorotce, poněvadž samotná Dorotka půjde za svou láskou až na kraj světa.  

Pitínského Strakonický dudák je od samého začátku uvedení považovaný za kontroverzní inscenaci. I když byla slavnostní premiéra z důvodu nemoci Karla Dobrého přesunuta na 19. ledna, přesto se konala také původní prosincová premiéra (s na poslední chvíli nazkoušenou alternací Filipa Kaňkovského), která přinesla mnoho negativních hodnocení. Ta se sice s druhou premiérou vylepšila, neboť si inscenace do té doby stačila sednout, nicméně i po ní nadále přetrvávají rozporuplné názory a pocity.

Pokud se chystáte na Strakonického dudáka do Národního divadla, nečekejte žádnou malebnou a snovou atmosféru, která by bavila malé i velké diváky. Protože se z Pitínského verze vytratily všechny pohádkové prvky, raději bych asi rodičům nedoporučovala návštěvu se svými dítky, která by se mohla začít brzy nudit, neboť význam myšlenkových pochodů a prapodivné nápady tvůrců zůstávají i pro dospělého diváka občas velkou neznámou a otázka „Proč?“ doprovází návštěvníka představení po celou dobu dění a u některých jedinců i po skončení představení.  

S otázkou „Proč?“ se setkáme hned na úplném začátku, kdy se sami sebe musíte ptát: „Proč mají herci na sobě nasazené velké hlavy a jejich pohyby jsou trhané?" Šťastlivci, kteří si zakoupí program, zjistí, že je Tylova hra obohacena o prolog a epilog z loutkářských her Don Šajn a Faust. Text sice na jevišti nezazní, divák ale pochopí skrytou symboliku. U dalších nápadů, které mají představení obohatit, se tvůrci zaštiťují rozporuplnou osobností samotného Josefa Kajetána Tyla a také se odvolávají na žánr báchorky. Aby toho nebylo málo, jsou do Strakonického dudáka zakomponovány prvky z dalších Tylových her Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka (zazní píseň Kde domov můj) a Jiříkova vidění, kdy se idylická atmosféra (kroje, projekce vesnice a vesnického života) prolíná s realitou (socialistický byt, sokolovna, civilní oblečení apod.) Tvůrci zvolili tolik různorodých přísad, že se z představení stává přeplácaný dort upečený pejskem a kočičkou.  

Bohužel nenadchne ani scéna Jana Zavarského, ekologicko – kosmické kostýmy Kateřiny Štefkové a možná až zbytečná videoprojekce Terezy Rullerové.  
I když se s textem nedělá mnoho cavyků a je odříkáván rychlostí blesku, nebála bych se z hereckých výkonů vyzdvihnout hlavního představitele Švandy Igora Ozoroviče, který se z naivního a nerozvážného kluka promění ve světem protřelého, arogantního a sebestředného frajírka. Ozorovičovi zdatně sekundují Ondřej Pavelka v roli Kalafuny a skvělý Karel Dobrý jako Vocilka. V roli myslivce Trnky zazářil Vladislav Beneš, který dokázal využít i malého prostoru k tomu, aby s přesností a lehkostí vytvořil svou postavu. Další malou roli dokázal ve velkém měřítku zvládnout i Radúz Mácha coby princ Alamir.  

Jelikož je kvalita inscenace různorodá, jsou nesourodé i herecké výkony. Vedle excelentních výkonů uvedených výše, se divák bohužel setká i se slabšími hereckými a pěveckými výkony Petra Motlocha (Šavlička) a Magdalény Borové (Dorotka). U výkonu Magdaleny Borové by se dalo ještě spekulovat nad tím, kolik vkladů je jejích a jak moc se držela režisérových pokynů. Je totiž zajímavé, jak Pitínský pojímá ženské postavy a převrací jejich archetypy. Místo křehké královny víl se totiž na scéně objevuje Valkýra v plné zbroji a postavy Zulika, Dorotka a Rosava jsou naopak vykresleny infantilně, afektovaně a disponují netypicky vyřešenou pohybovou stránkou, která v některých okamžicích připomíná epileptický záchvat.  

Nevím, zda byl také dobrý tah obsadit orientální dívky v harému posluchačkami Pražské Taneční konzervatoře, které se mi pro tuto úlohu zdají moc mladé a někdy až dětsky vyhlížející.

I přesto, že na tuto inscenaci nepěji příliš velkou chválu, neznamená to, že si Strakonický dudák nezaslouží vaši pozornost a návštěvu, při které si sami můžete vytvořit vlastní názor na interpretaci režiséra Jana Antonína Pitínského.  

Strakonický dudák aneb Hody divých žen

Uvádí: Národní divadlo
Režie: Jan Antonín Pitínský
Autor textu: Josef Kajetán Tyl
Hrají: Igor Orozovič, Magdaléna Borová, Ondřej Pavelka, Taťjana Medvecká, Karel Dobrý j. h. / Filip Kaňkovský j. h., Johana Tesařová, Kristina Lukešová j. h. / Kristina Sitková j. h., Jaromíra Mílová, Eva Salzmannová, Kateřina Holanová / Hana Igonda Ševčíková, Jan Hartl, Oldřich Vlček, Petr Motloch, Vladislav Beneš, Petr Pelzer, Alexej Pyško, Antonie Talacková, Radúz Mácha, posluchačky taneční konzervatoře, tanečníci Laterny Magiky a děti z Dismanova rozhlasového dětského souboru
Premiéra: 5. prosince 2013 a 19. ledna 2014
Hodnocení: 55 %  

Foto: www.narodni-divadlo.cz

  

    

    
1
    
2
    
3
    
4
    
5
  

  ( 0 hlasů )