Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Debut Když nám bylo míň je portrét několika dospívajících na okraji Osla, o hledání identity, pocitu sounáležitosti a touze uniknout chudobě a frustraci. Oliver Lovrenski píše bez příkras – hlasem generace, která se učí přežít dřív, než stihne vyrůst. Právem se v Norsku i jinde, kniha stala literárním objevem.

„Já sem začal blbnout a zbytek rodiny byl pryč, kdo tam pro nás byl, nula, nikdo.‟

Když nám bylo míň vypráví o životě čtyř dospívajících přátel – somálského Marka, Inda Arjana, Nora Jonase a chorvatského Ivora, z jehož pohledu je celá kniha vyprávěna. Jedním z výrazných prvků je fakt, že všichni jsou potomci imigrantů. Dominantním motivem knihy je hledání identity a potřeba někam patřit. Postavy se snaží získat respekt a uznání, často však prostřednictvím destruktivního chování. Lovrenski je neidealizuje, ale ani neodsuzuje. Ukazuje je jako produkt prostředí, ve kterém vyrůstají. Je to ten typ knihy, která vás nutí uvažovat, do jaké míry může prostředí a okolnosti negativně ovlivňovat lidský život. Postavy jednají impulzivně a sebedestruktivně, ale čím víc pronikáme do jejich myšlení, tím jasněji je znát, že jejich volby nejsou úplně svobodné a jsou především adaptační reakcí na svět kolem nich. Neustále balancují mezi touhou po respektu a strachem z vlastního selhání. Drsnost, násilí a machismus tu fungují jako ochranný štít. Nejvíc jsou pak sami sebou právě ve chvíli, když jsou spolu v partě mezi přáteli a nemusí nic předstírat. Několikrát se tu objeví snaha o vystoupení z cyklu destrukcí, ale provázanost traumatu, závislosti a sociální statusu je vhání do opakování chyb a neustálého selhávání. A čím víc se provazují s ilegalitou, tím víc propadají systémem, který by jim dokázal pomoci.

„Se tvářila jakoby vobjevila ameriku, tak sem se zvednul a zatleskal a prej: gratuluju, tomu se řiká táta.‟

Dospělí tu vystupují jako autority, které selhávají: rodina, škola, sociální systém. Nejde ale o jednoduchou kritiku „špatného státu“, tady se sociální stát skutečně snaží najít nějaké řešení a podporu, nicméně selhávají především na tom, že nemohou suplovat funkční rodinu, mohutnou psychologickou podporu. Takové řešení potřebuje nutně silné zafinancování a dlouhodobou práci. Takto se akorát sociální systém snaží zalepovat největší díry a moc neví, co si s takovými lidmi počít – jsou to sice již integrované děti mající norské občanství, ale pocházejí z prostředí, které je naprosto nevyhovující.

„Ayla jednou řekla, to je trauma, to, čemu ty říkáš vzpomínky.‟

Styl psaní je poměrně specifický, krátké úsečné věty připomínající rap či proud myšlenek. Jde o mozaiku úryvků, které jsou spíše jako statusy na sociálních sítích než text, který stojí sám o sobě – bez daného kontextu navazování mají především epizodický charakter a váží se k jednorázovým okamžikům. Nicméně postupně se tato směs skládá do celku, jímž vznikne vypovídající perspektiva. Rozhodně nečekejte klasický román, možná se připravte na prvotní dojem jisté banálnosti, kterou ale postupně narušuje dost polemických myšlenek, které se však skrývají v detailu. Je to směs pouliční norské mluvy, protínající se arabštinou, somálštinou, chorvatštinou a různými anglicismy, kde se občas objeví i spisovaná norština. Díky tomuto je text energický a živý.

Silnou stránkou knihy jsou její emoce, které se nedávají přímočaře a spíše probublávají pod povrchem. Hlavní postava Ivor popisuje pouliční bitky, prodej drog, gangy, ale i ztrátu bábi, unavenost matky z přepracování, rodinné násilí páchané na přátelích. Dějí se tu brutální věci, ale Oliver Lovrenski je popisuje takřka chladně a bez emocí, jen občas text pročísne emocionální momenty, které však postavy velmi rychle chtějí necítit, neřešit, zapomenout. Kniha je silná taktéž přátelstvím a bratrskou sounáležitostí. Především když jsou spolu, dokážou odhodit ochranné masky a mluvit o svých problémech, které neumějí vyřešit. Společně také upadají do opojení drogami, které jim přináší chvilkový únik od vyprázdnění.

Ukázka z knihy

votázka viny 2

kluci mi řekli, co se děje, ivore, si nějakej zamlklej, si ztratil hlas nebo si vdechnul jointa a už z tebe nevyšel, a arjan mi řek, ivore jsi jak vyměněnej, celou dobu jen depkaříš kdy už na tu holku zapomeneš a posuneš se dál, a já jenom prej, myslíš si, že ona se posunula dál, a marco jenom prej, ne, ne, ne uklidni se brácho, ale já řek, ale jo, sou stovky týpků tam někde, určitě teď s jednim z nich šuká, a marco přispěchal a říká, ne brácho, sedí doma a taky kvůli tobě brečí, a to pomohlo, cejtil sem se mnohem líp, jenom prej, šukran marco, ty můj brácho, pak řek arjan, nebo dva, my jenom prej, co dva, řek, dva týpky, možná šuká dva

0 hugs

tolik se toho změnilo jenom drugs, drugs, drugs a nikdy žádný hugs, love měl člověk tolik, že moh mít kolik drog chtěl, ale člověk už nechce, člověk musí

jeden sociální pracovník jenom prej, ale věděl jsi, že to jsou tvrdý drogy, když si s tím začal, řek sem, nikdo nevěděl, co to je, dokud sme nemohli přestat

pravej G

všechno se mění, způsob jakým chodíš, stojíš, výraz tvojí tváře, usmíváš se míň, směješ se míň, na všechny se díváš, vodpovídáš tvrdě, musíš bejt drsnej, uzavřenej, skoro se stáváš někym jinym, ztrácíš sám sebe a kdoví, jestli najdeš cestu zpátky

přesýpací hodiny žádná písčitá pláž

ztrácím se, s každým dnem mizím jako písek z hrsti

začíná to na p a končí na d

a některý věci se neříkaj nikomu, i když by se možná říkat měly, takže pak vyrostou v obří tikající bomby a ayla jednou řekla, to je trauma, to, čemu ty říkáš vzpomínky

*Kdybyste se ztráceli v mluvě generace Z, novotvarech a patvarech, kniha je opatřena malým slovníčkem. Všechna čest překladatelstvu a jeho pomocnictvu.

Autor: Oliver Lovrenski
Překladatel: Václav Křenek
Doslov a slovníček: Václav Křenek
Nakladatelství: Paseka
Rok vydání: 2024, dotisk 2025
Počet stran: 248
Hodnocení: 100%

https://www.paseka.cz/produkt/kdyz-nam-bylo-min/