Jak na duševní rovnováhu. Terapie systému vnitřní rodiny léčí

Nakladatelství Portál vydalo zajímavou knihu rodinného terapeuta Richarda Schwartze, který se zaměřuje na terapii systémů vnitřní rodiny. Knížka má příznačný název Tohle všechno jsem já. Jak brzy pochopíte, má to své opodstatnění. Člověk totiž není celistvá osobnost, ale žijeme s našimi dalšími podčástmi, které jsme buď někam hluboko pohřbili, anebo o nich často z obranných důvodů nechceme vědět. Pokud pak tyto naše opomíjené součásti žadoní o pozornost nebo se probudí, může nastat peklo. Autor ukazuje, jak tomu předcházet.

Zkuste si představit, že vaše Já má ještě několik podJá. Anebo jinak, nejste jenom celistvý Pepík, ale máte v sobě i Frantíka, Vaška nebo Anežku. Tohle opravdu jen zdánlivě zavání nějakou solidní psychózou a rozštěpením osobnosti, ale je to zcela přirozené. Pokud se ovšem vědomě se všemi svými vnitřními součástmi umíme dohodnout a žijeme s nimi ve vzájemném respektu a spolupráci. Jestliže tomu tak není, nastávají očekávané problémy, že ano? S tím, že duše není celistvá a lidská osobnost je opravdu velmi komplikovaná, přišel už psychoanalytik C. G. Jung. Kniha Richarda Schwartze citlivě provádí možnostmi, jak vnímat všechny naše součásti bez toho, aniž by vzniknul vnitřní konflikt vedoucí k mnoha potížím, z nichž mnohé právě stojí za příčinou rozvoje vážných duševních onemocnění.

Autor vysvětluje, jak vznikají traumata a proč máme potřebu si sami tvořit své únikové cestičky a své vnitřní pomocníky, s nimiž se následně identifikujeme. Každý z nás je mnohočetná osobnost, která má ve své mysli hned několik částí. A je to tak zcela v pořádku. Některé z nich vznikají jako následek traumatu, většina z nich nás má před něčím chránit. A všem těmto částem je potřeba citlivě věnovat pozornost a rozklíčit třeba i to, proč existují. Kniha je velmi zajímavá a obsahuje spoustu praktických příkladů i cvičení.

Největší přínos knihy vidím v její samotné podstatě: všechno to, co jsme uvnitř sebe samých potlačili a zablokovali, je potřeba adekvátním způsobem zvědomit, přijmout a ukáznit dříve, než to nadělá pořádnou paseku na nás samotných či našem okolí!

O autorovi

Richard Schwartz je původně systemický rodinný terapeut, který v osmdesátých letech 20. století v reakci na příběhy svých klientů vytvořil model Internal Family Systems (IFS). Je autorem řady knih a článků a zakladatelem IFS institutu.

Ukázka z knihy:

Pobíhající dítě je živá koule energie. Ano, byli jsme koulí energie, ale jednoho dne jsme si všimli, že rodičům se některé části téhle koule nelíbí. „To nemůžeš být ani chvilku v klidu?“ říkali, nebo „Nepošťuchuj brášku, to se nedělá.“ Táhneme za sebou jakýsi neviditelný pytel a tu část, která se našim rodičům nelíbí, do něj vždycky strčíme, abychom si udrželi jejich lásku. Když jdeme do školy, pytel už je docela velký. Od učitelů pak slyšíme: „Hodné děti se kvůli takovým maličkostem nevztekají,“ a tak svůj hněv taky strčíme do pytle. Když nám bylo s bratrem dvanáct, bydleli jsme v Minnesotě v městě Madison a byli jsme tam známí jako „ti hodní Blyovic hoši“. Naše pytle byly už kilometry dlouhé... Jakmile svou část vložíme do pytle, její úroveň poklesne. Devalvuje směrem k barbarství. Představme si mladíka, který ve dvaceti pytel zaváže a otevře jej teprve za nějakých 15–20 let. Co tam asi najde? Sexualita, divokost, impulzivita, hněv, svoboda, které tam vložil, bohužel degradovaly; a nejenže mají primitivnější povahu, navíc jsou k osobě, která pytel otevřela, nepřátelské. Člověk, který svůj neviditelný vak rozváže v pětačtyřiceti, oprávněně cítí strach. Nahlédne do něj a spatří podivný stín plížící se zadní uličkou; to by vyděsilo každého. Každá část naší osobnosti, kterou nemilujeme se stane naším nepřítelem.

Tito vyhnanci jsou slavným Freudovým Id, jež mylně pokládal za pouhé primitivní pudy. Jak už jsem uvedl dříve, tento negativní pohled jen přispěl ke zhoubnému pohledu západní kultury na lidskou povahu a vedl k tomu, že psychoterapie neměla zájem tyto naše části poznat.

Máte-li hodně vyhnanců, cítíte se mnohem křehčí a svět vypadá mnohem nebezpečnější, protože v něm existuje tolik věcí, lidí a situací, které by je mohly aktivovat. A když se vyhnanec aktivuje a prodere se ven z vězení, v němž jej držíme, máme pocit, že nás to zabije, protože stejně smrtelně děsivá nebo potupná byla i původní událost. Anebo, jak upozorňuje Bly, jsme vyděšení z toho, že se vyhnanci tolik zradikalizovali.