Kultura21.cz

„Kdyby mi někdo před pár lety vylíčil, kam všude se s fotoaparátem podívám, že budu kvůli focení vstávat před svítáním a dobrovolně vláčet batoh plný objektivů, vysměju se mu. Proč podstupovat takové nepohodlí, když je tolik jiných, kteří mi krásy světa zprostředkují?“ říká Radka Páleníková, která nám o svém koníčku, kterému se věnuje s pečlivostí profesionála, mnohé prozradila.

Začalo to nenápadně: Nechtěla jsem krást fotky

Přibližně před deseti lety jsem v Dětské tiskové agentuře dostala na starosti webový občasník Malé (ale naše) noviny. Článků od dětských dopisovatelů bylo dostatek, ale fotky k nim většinou žádné. Řešení nějaké zkopírovat (a tedy vlastně ukrást) jsem zavrhla, peníze na nákup fotek jsme neměli. Kolega mi půjčil kompaktní fotoaparát a já začala „cvakat“.

Fotila jsem na křtech knížek, besedách i tiskových konferencích. Vrcholem mých fotografických „dovedností“ bylo vybírání, zda fotím portrét, hory, sport či noční krajinu. Doma mé počínání sledovali s chápavým výrazem ve tváři a čekali, kdy ze svého opojení vystřízlivím. Pokud jsem začala fotit v poloze ležícího střelce, rodina poodstoupila do uctivé vzdálenosti: hlídali, aby mne někdo nepřejel, ale jinak se tvářili, že mne neznají.

Výhodou i prokletím kompaktních fotoaparátů je jejich jednoduché ovládání. Nenutí vás přemýšlet o tom, jak fotografie vzniká. Focení je snadné a dostupné pro každého. Jednou jsem na dovolené zahlédla v příkopu u cesty orchidej. Ale ať jsem se snažila jak jsem chtěla, aparát vykreslil trávu v pozadí stejně ostře jako vzácný kvítek. A což teprve, když jsem chtěla vyfotit větvičku šeříku s napučenými pupeny. Ještě teď slyším to bzučení, jak se aparát marně snaží zaostřit. Časem jsem usoudila, že zvlášť pro fotografování v přírodě by se mi víc hodila zrcadlovka. Bratr mne sice důrazně varoval, že její ovládnutí mi spolkne nějaký čas a peníze. Nenechala jsem se odradit. Byla jsem přesvědčená, že vše udržím pod kontrolou a nic víc než univerzální objektiv nebudu nikdy potřebovat.

Dařilo se mi být u většiny akcí spojených s knížkami pro děti

Ono se řekne – foťte pro radost. Jenže na tu radost si musí člověk nějak našetřit. Fotila jsem s chutí. Využívala jsem každou příležitost k pořízení nových snímků. Jeden čas se mi dařilo být u většiny akcí spojených s knížkami pro děti. Zvlášť mne těšilo fotografování na akcích pořádaných knihovnicemi. Zdaleka to nebyli jen spisovatelé na besedě. Naopak. Měla jsem příležitost dokumentovat fotbalový zápas čtenářů proti tvůrcům knížek v Sedlčanech; diskotéku, která byla součástí Noci s Andersenem v knihovně v Uherském Hradišti či strašidelný noční průvod v Hrochově Týnci, kterému vévodil Čtisibrýl ušatý. Myslím, že za několik let, kdy jsem na podobných akcích fotila, vznikl vlastně docela zajímavý soubor. Asi nejradši jsem fotila na Veletrhu dětských knih v Liberci. Byl to opravdový svátek knížek pro děti a jejich tvůrců. Potkávali se při besedách, příběhy knížek ožívaly v inspirativních dílnách a slavnostní tečkou bývalo předávání nominací Zlatých stuh IBBY v nádherných kulisách staré liberecké radnice.

Bohužel, některé z tváří už nikdy já ani nikdo další nevyfotí. O to víc jsem pyšná, že i po letech v tom množství archivních snímků najdu ten, který hledám. Třeba Marii Kubátovou na besedě v jičínské knihovně či Violu Fischerovou při předávání Honour listu IBBY za knihu příběhů Co vyprávěla Dlouhá chvíle či autorku Čtyřlístku Ljubu Štíplovou při přebírání ocenění za celoživotní práci s dětskou knihou.

Kolik stojí fotografie?

S přibývajícími zkušenostmi jsem se snažila i lépe snímky upravovat a také co nejpečlivěji popisovat „kdo je kdo“. Ale ouha. Čas strávený u počítače se začal neúměrně prodlužovat. Šidit úpravy či popisky se mi nechtělo. V té době se mi do ruky dostala Zlatá kniha komunikace. David Gruber v ní vysvětloval, že to, co dáváme zadarmo, řada lidí vnímá jako něco, co nemá téměř žádnou hodnotu. Všichni se chtěli radovat z fotek, ale platit za ně? Vždyť stisknutí spouště je tak snadné...

Usoudila jsem, že v době, kdy se stalo téměř samozřejmostí, že na „duševní vlastnictví“ nejsou prostředky a že „všechno patří všem“, těžko budu někomu vysvětlovat, že i hodina mého focení MÁ nějakou cenu. Průběžně jsem investovala nemalé prostředky nejen do nákupu fototechniky, ale také do workshopů. Díky radám Davida Grubera jsem se naučila si svého času lépe vážit. S rozdáváním fotek všeho a všem jsem skončila.

Pokud žádal fotky někdo pro své podnikání, trvala jsem na ocenění své práce. Nabídky byly všelijaké. Od knížky až po ujištění o mé nehynoucí slávě, když do té či oné publikace věnuji snímek zdarma. Těžko bych onu prapodivnou situaci popsala lépe, než hudebník Whitey. Na žádost televizní producentky o bezplatné poskytnutí jeho muziky do programu odpověděl v tom smyslu, že snad i uklízečky, které po skončení programu čistí záchody, dostávají řádně zaplaceno. A tak že i on by rád, aby za svou práci dostal patřičné ohodnocení –
http://petapixel.com/2013/11/12/musicians-letter-becomes-template-telling-publishes-want-work-free/

Jak mi do života vlétli motýli

Při dovolené v Krkonoších jsem v roce 2008 vyfotila motýla s hnědobéžovými křídly, která mi připomínala krajku. Neskromně jsem se domnívala, že bude vzácný. Poslala jsem snímek odborníkům na www.lepidoptera.cz. Záhy jsem dostala odpověď, že na snímku je okáč pýrový, vcelku běžný motýl z čeledi babočkovitých. Ale prý, když už se toulám přírodou a nějaké motýly potkám, ať je klidně vyfotím a připíši údaje potřebné pro monitoring motýlů.

Náramně mne potěšilo, že se mým dotazem někdo zabýval. Řekla jsem si, že tedy to mapování zkusím, byť jsem v té době spolehlivě poznala tak akorát babočku paví oko. Z knihovničky jsem vytáhla knížku Naši motýli z proslulé Albatrosí edice OKO. Nestačila jsem zírat, kolik a jakých motýlů je u nás k vidění. Postupně jsem přestala do přírody jezdit nahodile, ale snažila jsem se volit pro konkrétní lokality nejvhodnější období podle toho, co jsem chtěla fotit. Ale ani tak jsem vždycky nebyla úspěšná. Třeba na svou první výpravu za pestrokřídlecem podražcovým jsem se vydala pozdě a navíc mi nepřálo počasí. Následující rok jsem výpravu na jižní Moravu po mnohem důkladnější přípravě zopakovala. Další skvělou inspirací pro mé výpravy se stala knížka To nejzajímavější z české přírody od Hany a Vladimíra Motyčkových.

Jen těžko vybírám své nejbáječnější místo k focení

Těžko bych vybírala nějaké místo, kde se mi fotí nejlépe. Báječná je oblast Českého středohoří, nádherná jsou místa v Českém krasu, ale velmi mne nadchlo také Podyjí, osobité kouzlo mají počátkem léta i na podzim rašeliniště. Zvláštním kouzlem na mne zapůsobil les, který popisoval ve svých Slavnostech sněženek Bohumil Hrabal. Už jsem pátrání po sněženkách chtěla vzdát, ale měla jsem štěstí a místní revírník mi poradil správný směr. Dlouho mi trvalo, než jsem v přírodě potkala rosnatku okrouhlolistou, naši nejznámější masožravou rostlinu. A pak jsem o ně málem „zakopla“. Rostly v těsné blízkosti asfaltky, vybudované armádou v Brdech. Také mne fascinuje, že za některými poklady naší přírody stačí mnohdy dojet na kraj Prahy. Je libo step plnou vlnících se kavylů a blankytného lnu? Nebo snad raději toužíte po konikleci, divokých orchidejích, medvědím česneku či ladně plachtících otakárcích?

Čím častěji jsem se vydávala za krásami naší přírody, tím více jsem zjišťovala, že zdaleka nestačí ovládat fotoaparát. V knihovničce mi začala přibývat odborná literatura jak o motýlech, tak o rostlinách. Ale někdy mi všechny ty vyčtené znalosti byly houby platné. Zvlášť focení motýlů pro mne bylo zpočátku velmi svízelné. Sice jsem si přivstala, byla na lokalitě včas, ale žádné motýly jsem neviděla. Jakmile slunce začalo stoupat, připadalo mi, že se najednou vynořila celá hejna motýlů. Jenže jak je vyfotit, když chvíli neposedí a pokud ano, tak velmi krátce?

Poslala jsem dotaz Marku Vojtíškovi, na jehož webu kolas.cz jsem obdivovala nádhernou galerii motýlů. Odpověď mne poněkud překvapila, ale byla tak návodná, že jsem se rozhodla ji vyzkoušet. Marek mi poradil, ať dojedu do Přelouče, přejdu most přes Labe a pak na prostoru známém jako Slavíkovy ostrovy najdu rostlinu zvanou krvavec toten, lidově zvaný kominíček. A když prý tam budu včas, spatřím tam nocovat vzácné modrásky bahenní s orosenými křídly. K mému údivu to tak opravdu bylo. Postupně jsem se naučila motýly vidět dřív, než vzlétnou, a přiblížit se k nim na pár desítek centimetrů, aniž bych je vyplašila. Ke kuriózním pozorováním počítám třeba souboj bělásků řeřichových o samičku: k pářící se dvojici sedící na stéble trávy nalétával další samec. Když se přiblížil, tak prostě pářící se samec výhrůžně roztáhl křídla a zahnal ho. Situace se opakovala ještě několikrát. Zaostřila jsem tedy na vrchol té trávy a pokoušela štěstí.

Fotografování přírody mne naučilo mnohem lépe pozorovat svět kolem. A to se mi hodí zase při vlastní profesi – psaní. Můj pohyb terénem bývá – co do uražené vzdálenosti – často velmi pomalý. Vypravím se za určitým cílem, ale většinou cestou potkám ještě mnoho dalších pozoruhodností. Při mnoha výpravách přichází i nějaké překvapení. Často až ve chvíli, kdy už zastrčím aparát do batohu a vracím se k autu. Ale copak mohu odjet, když na louce zahlédnu sysly nebo když se nad strání začne vznášet něco, co vypadá jako motýl, ale motýl to není (doma pak zjišťuji, že je to vzácný ploskoroh pestrý)?

Nejraději se toulám sama

Nejraději se toulám při focení přírodou sama. Ale ráda se přidám i k dalším podobným nadšencům. Zvlášť při focení motýlů to bývá výhodné. Tři páry očí opravdu vidí třikrát více: zatímco jeden zahlédne páreček letících motýlů a pronásleduje je tak dlouho, než dosednou, druhý si zas všimne místa, kde samička nakladla vajíčko. Původně jsem si říkala, jací to jsou experti, když z tak malého vajíčka poznají, kterému motýlímu druhu patří. Teprve později jsem pochopila, že vajíčka lze snadno určit tehdy, když vidíte samičku při kladení.

Kdysi jsem zkusila několik snímků vložit do galerie na webu fotoaparat.cz. Brzy jsem ale usoudila, že některým mistrovským kouskům ostatních budu jen těžko konkurovat. I mezi amatéry je totiž nemálo těch, kteří si svého koníčka osedlali tak důkladně, že při pohledu na jejich záběry nestačíte zírat. Nakonec jsem se rozhodla, že nebudu soupeřit s ostatními, ale sama se sebou. Že se budu snažit dělat stále lepší snímky. A když jsem pak mezi přáteli pochopila, že si fotky nejen rádi prohlédnou, ale i si něco přečtou, tak jsem zvolila cestu vlastního webu. Najdete jej na adrese www.radkapalenikova.cz. Podtitul je jasný – Motýli a jiné pozoruhodnosti. Postupně přidávám snímky do galerie (aktuálně jich tam je přes 2000), které vévodí hlavně motýli a rostliny z naší přírody. Články vznikají pomaleji, ale i tak jejich počet přesáhl šedesátku. Snažím se psát tak, abych své objevy přírody zprostředkovala i těm, kteří toho o ní moc nevědí, ale přece je zajímá. Dlouhodobě si čtenáři nejvíc oblíbili nahlédnutí do motýlího zimování: Co dělají motýli v zimě? http://www.radkapalenikova.cz/clanky/motyli/co-delaji-motyli-v-zime/

Ale letos ho předstihl další text s motýlí tematikou – Dlouhozobka svízelová: motýlí kolibřík

http://www.radkapalenikova.cz/clanky/motyli/dlouhozobka-svizelova-motyli-kolibrik/

Občas odpovídám na dotazy, kdy už vydám nějakou knihu nebo uspořádám výstavu. Zatím nad takovou příležitostí záporně kroutím hlavou. Znám opravdu hodně fotografů, kteří mají nádherné snímky přírody. Moc dobře vím, že uspořádání výstavy je nejen náročné, ale také nákladné. Podobně i s knížkami. Vydat si dnes může každý svůj kalendář nebo knihu. Já se zatím držím při zemi a každoročně chystám v čase vánočním pro rodinu fotoknihu jako ohlédnutí za uplynulým rokem.

Čím déle fotím, tím více zjišťuji, v čem všem bych se potřebovala zdokonalit. Mé zájmy mne dokonce přivedly zpátky do školy. Každých čtrnáct dní usedám mezi studenty přírodovědecké fakulty UK, kde už třetí semestr běží program Přírodovědného fotoklubu – http://www.natur.cuni.cz/biologie/ekologie/fotoklub Co přednáška, to jiná dobrodružná výprava do světa přírodovědných fotografií.