Hudba ho provází celý život a osudem se mu stal klavír. Našel se v jazzu, ke kterému patří improvizace, která je pro klavíristu, aranžéra, skladatel a vedoucího jazzového oddělení na Mezinárodní konzervatoři v Praze Jakuba Tökölyho samotným základem jazzu, protože nabízí svobodu a zároveň vyžaduje hlubokou disciplínu.
Vyrůstal jste v rodině s hudební tradicí. Jako kluk jste chodil na hodiny klavíru do ZUŠky. Jak jste prožíval svá klukovská léta, co vás v té době bavilo?
Vyrůstal jsem v rodině, kde hudba byla vždy přirozenou součástí života. Oba dědečkové byli muzikanti. Od malička mě vnášeli do světa hudby a díky němu jsem měl možnost být obklopený zvuky klavíru, houslí a dalších nástrojů. Byl to pro mě jakýsi přirozený start do hudebního života. Už jako malý chlapec jsem měl tu čest studovat klavír na ZUŠce, kde jsem se nejen učil techniku, ale zároveň mě to vedlo k hlubšímu vnímání hudby jako jazyka, kterým se dá vyjadřovat i to, co slovy nikdy neřekneme.
Moje dětství bylo v podstatě rozdělené na dvě oblasti – hru na klavír a běžné klukovské radosti, jako běhání venku nebo hraní s kamarády. Ale i když jsem se občas těšil na volné chvíle venku, nikdy jsem to nevnímal jako konflikt – hudba byla pro mě jako taková hra. Přinášela mi radost, ale i výzvy. Pamatuji si, jak jsem trávil hodiny cvičením, kde jsem si začal uvědomovat, jak důležité je věnovat se něčemu s plným soustředěním. I když jsem v té době ještě netušil, že mě to dovede až na pódium, každý klavírní tón a každá melodie ve mně zůstávaly.
Co vás přivedlo ke studiu klasické hudby na Konzervatoři J. L. Bellu v Banské Bystrici?
Ke klasické hudbě mě přivedl především hluboký zájem o hudbu jako takovou a touha rozvíjet své schopnosti na profesionální úrovni. Když jsem byl mladší, hudba byla pro mě hlavně radostí a způsobem sebevyjádření, ale postupně jsem začal cítit, že chci jít hlouběji. Cítil jsem, že klavír a klasická hudba mi dávají prostor nejen k technické dokonalosti, ale i k hlubokému porozumění samotnému umění.
Když jsem se rozhodoval pro konzervatoř, hledal jsem školu, která by mi umožnila propojit mou vášeň pro klavír s akademickým a uměleckým vzděláním. Konzervatoř J. L. Bellu v Banské Bystrici mě oslovila nejen svou reputací, ale také přístupem k studentům, který podporuje jak technický, tak emocionální růst. V té době jsem věděl, že chci hrát klasickou hudbu, která mi umožní zkoumat různé emocionální a historické vrstvy a zároveň se stát muzikantem, který má něco vlastního, co může předat publiku. Studium na konzervatoři mi poskytlo solidní základy, ale zároveň mě vyzvalo k tomu, abych neustále hledal nové cesty a hranice v interpretaci.
Během studií na konzervatoři jste se seznámil s nahrávky kanadského jazzového pianisty a skladatele Oscara Petersona, které vás tak okouzlily, že jste se o jazz začal zajímat. Navštěvoval jste jazzové koncerty zejména jazzového tria Nothing but Swing a soukromě studoval u jazzového klavíristy Klaudiuse Kováče. Čím vás jazz tak uchvátil, že jste mu zasvětil svůj profesionální život?
Během studií na konzervatoři jsem se dostal k nahrávkám Oscara Petersona, které mě úplně uchvátily. Byl to pro mě jakýsi „aha“ moment. Měl jsem za sebou pevné základy v klasické hudbě, kde je všechno velmi precizní a strukturované, ale jazz mi otevřel úplně jiný svět. V jazzové hudbě jsem najednou objevil naprostou svobodu v improvizaci, kreativní spontánnost, která je základem každého vystoupení. Uvědomil jsem si, že jazz není jen o technice, ale především o osobním vyjádření a okamžité interakci mezi hudebníky a publikem.
To mě vedlo k tomu, že jsem začal navštěvovat jazzové koncerty, především tria Nothing but Swing, kde jsem mohl vidět, jak se jazz žije v reálném čase. Ta atmosféra, kdy každý okamžik je jiný a neustále se vyvíjí, mě naprosto fascinovala. Poté jsem začal soukromě studovat u Klaudiuse Kováče, který mi pomohl pochopit technické a hudební nuance jazzu, ale také mě vedl k tomu, abych si našel vlastní hlas. Jazz mi dal nový způsob vnímání hudby, a to mě úplně pohltilo.
To, co mě na jazzu nejvíce oslovilo, je právě ta možnost neustálého objevování. Když hrajete jazz, nikdy není stejné představení, nikdy není stejný okamžik. Cítím, že v jazzu je víc prostoru pro kreativitu, pro experimentování a pro emoce, které se pro mě staly neodmyslitelnou součástí mého profesního života. Jazz mě nejen obohatil jako klavíristu, ale také jako člověka – dal mi nástroje pro vyjadřování se, které klasická hudba nikdy nenabízela v takové míře.
Jazz jste pak studoval na JAMU v Brně, kde byl vašim profesorem slovenský skladatel a pianista Ľuboš Šrámek. A poté na Privatuniversität für Musik und Kunst ve Vídni u vynikajícího pianisty Olivera Kenta. Ve Vídni jste absolvoval také workshopy Shaie Maestara, Julia Barreta nebo Erica Reevese. Jak na to období plné hudebních osobností vzpomínáte?
To období bylo pro mě naprosto klíčové, protože jsem měl tu čest učit se od některých z největších hudebních osobností své doby. Studia na JAMU v Brně pod vedením Ľuboše Šrámeka byla skvělým základem, protože mi pomohla pochopit nejen jazzovou techniku, ale i filozofii a duši jazzu jako takového. Ľuboš Šrámek mi ukázal, jak důležitá je harmonie a improvizace v jazzu, ale také mi dal důraz na to, jak se hudba musí přenášet z duše a jaký vliv má na naše publikum.
Po přechodu na Privatuniversität für Musik und Kunst ve Vídni jsem se dostal do prostředí, které mi otevřelo nové obzory. Vstup do této školy pro mě znamenal nejen další technický růst, ale i možnost se setkávat s inspirativními lidmi, kteří byli ve světě jazzu skutečnými lídry. Oliver Kent byl fantastickým učitelem, který mi ukázal, jak pracovat s dynamikou a jak mít plnou kontrolu nad svým instrumentem, ale zároveň jak zachovat prostor pro kreativitu a spontánnost. V jeho přístupu k jazzu jsem se naučil, jak se hudba přetváří v okamžiku a jak je důležité být v kontaktu se svými emocemi, když hrajeme.
Absolvování workshopů s takovými osobnostmi, jako byli Shai Maestro, Julio Barretto nebo Eric Reeves, bylo pro mě neuvěřitelně obohacující. Každý z těchto velikánů mě něčím inspiroval a ukázal mi jiný přístup k jazzu. Shai Maestro mi například otevřel oči, jak jazz může být propojený s různými hudebními styly a jak je důležité se nebát experimentovat. Julio Barretto svůj workshop směroval jak chápat rytmus jako základní stavební prvek každé skladby, a Eric Reeves mi ukázal, jak důležité je mít vlastní hlas a nebát se vnést do hudby svou osobnost.
Celkově vzato, toto období pro mě znamenalo nejen výuku techniky, ale i hledání vlastní cesty jako umělce. Bylo to období plné výzev, objevování nových přístupů k hudbě a také hlubokých setkání s lidmi, kteří mě nejen naučili nové dovednosti, ale také mě inspirovali k tomu, abych se stal lepším muzikantem, ale i člověkem. Z každé této zkušenosti si odnáším něco cenného, co mě formovalo a stále ovlivňuje v mé současné práci.
K jazzu patří neodmyslitelně improvizace. Té jste se věnoval již na konzervatoři. Také dnes při hraní rád improvizujete?
Improvizace je pro mě samotný základ jazzu, protože nabízí svobodu a zároveň vyžaduje hlubokou disciplínu. Už na konzervatoři jsem ji začal vnímat jako způsob, jak se hudba stává živým organismem, který se neustále vyvíjí a mění. Každý moment při improvizaci je unikátní, je to jako rozhovor mezi hudebníky – neexistují žádné pevně dané odpovědi, jen otevřená komunikace a sdílení emocí v daném okamžiku. Naučila mě, jak být v přítomném okamžiku, jak naslouchat ostatním a reagovat na to, co se děje na pódiu. Improvizace není jen technika, ale způsob, jakým hudebník vkládá do hry své vlastní pocity a myšlenky.
Dnes, při každém vystoupení, ať už sólovém, nebo v rámci kapely, je pro mě improvizace neoddělitelnou součástí hudby. Rád zažívám okamžiky, kdy se při improvizaci zjeví něco zcela nového, něco, co nebylo naplánováno, ale přirozeně vyplývá z hudebního toku. Improvizace mi dává svobodu vyjádřit se v reálném čase, v přímém kontaktu s hudbou a s ostatními muzikanty. Každý nový koncert je pro mě příležitostí k objevování, zlepšování a experimentování. A to je na jazzu nádherné – nikdy se nezastavíte, protože vždy je prostor pro růst a zkoušení nových věcí.
Jste nejen klavírista, ale také aranžér a skladatel. Která z vašich uměleckých aktivit je vám bližší? Nebo se cítíte dobře ve všech, protože vás baví?
Každá z těchto aktivit – klavír, aranžování a skládání – pro mě představuje jiný způsob, jak se vyjádřit v hudbě, a každá mě naplňuje jiným způsobem. Klavír je pro mě osobní a okamžitý jazyk, skrze který se spojuji s hudbou v přítomném okamžiku. Při hraní se mohu úplně ponořit do flow, kde neexistuje žádná hranice mezi mnou a nástrojem. Každý tón je jako slovo v rozhovoru, který se neustále vyvíjí.
Aranžování je zase kreativní puzzle, kde se mi otevírá možnost přeměnit jednoduchou myšlenku na komplexní zvukovou krajinu. Je to jako malování – každý nástroj, každá harmonie je barva na plátně. Pro mě je to moment, kdy hudba získává nový rozměr, kde každý detail má svou váhu a význam.
A pak je tu skladba, která je pro mě nejvíce osobní. To je místo, kde vzniká něco úplně nového – něco, co ještě nikdo neslyšel. Když skládám, jsem jako průzkumník, který objevuje nové hudební světy. Je to proces, který mi dává svobodu vytvořit něco, co je úplně moje, co mě může vyjádřit i bez slov.
Která z těchto činností je mi bližší? To je těžké říct, protože všechny jsou neoddělitelné od sebe. Každá mi poskytuje jinou perspektivu a jiný způsob, jak se vyjádřit. Často cítím, že klavír je mým okamžitým nástrojem, aranžování je mostem mezi mnou a ostatními, a skladba je mým nejintimnějším způsobem, jak se dostat do hloubky svého vlastního srdce. A právě tato rozmanitost mě neustále pohání vpřed. Každý den je pro mě nový začátek, kde se tyto různé role prolínají a dávají mi prostor pro růst.
Působíte také jako vedoucí oddělení jazzové hudby na Mezinárodní konzervatoři v Praze. Co vás přivedlo do této prestižní hudební vzdělávací instituce, že jste „usedl“ na židli vedoucího?
Mým cílem vždy bylo, aby hudba nejen zazněla, ale také rezonovala s dalšími generacemi. Už během své kariéry jsem měl štěstí potkávat vynikající pedagogy, kteří nejen formovali moji techniku, ale také můj pohled na hudbu jako živý proces. Tyto zkušenosti mě motivovaly k tomu, abych i já sám přispěl k rozvoji mladých talentů, kteří jednou budou formovat budoucnost hudby.
Když se naskytla příležitost stát se vedoucím oddělení jazzové hudby na Mezinárodní konzervatoři v Praze, bylo to rozhodnutí, které vycházelo z přání podílet se na vzdělávání a inspiraci nových jazzových hudebníků. Konzervatoř je prestižní instituce, která podporuje kreativitu a otevřenost, což je přesně to, co je potřebné v jazzu – neustále zkoumat hranice, experimentovat a hledat nový způsob vyjadřování. S touto filosofií jsem se mohl ztotožnit, protože jsem přesvědčený, že právě v takovém prostředí mohou studenti rozvíjet svoji hudební identitu.
Být vedoucím znamená odpovědnost, ale také obrovskou příležitost k ovlivnění budoucích umělců. Mým cílem je vytvořit prostředí, kde studenti mohou nejen technicky růst, ale také rozvíjet své umělecké hlasy a schopnost improvizovat v reálných podmínkách. Chci je naučit, že hudba je víc než jen dovednost – je to způsob jak komunikovat s ostatními a se světem. A to je něco, co se snažím přenášet na mé studenty.
Vaší manželkou je členka tanečního souboru současného tance 420people a pedagožka Veronika Tököly. Jaký máte vztah k tanci?
Tanec a hudba jsou neodmyslitelně spojené – vždy jsem to vnímal jako dva jazyky, které se vzájemně doplňují a obohacují. Moje manželka Veronika, která je členkou souboru 420people, mě naučila, jak se tanec může stát živou interpretací hudby. I když jako klavírista pracuji s tóny, harmoniemi a rytmem, tanec pro mě představuje vizuální rozměr hudby, který dodává skladbám úplně nový význam.
Díky Veronice jsem se naučil vnímat pohyb jako přirozenou součást hudebního výrazu. Vidět tanečníky, jak se „spojí“ s hudbou a vyjádří pocity a myšlenky prostřednictvím pohybu, je pro mě fascinující. Tanec je jako improvizace, kde se každý krok může měnit v závislosti na okamžiku, a to mi je velmi blízké. Hudba a tanec se navzájem inspirují, a já osobně si užívám každou příležitost, kdy můžu být součástí těchto magických okamžiků, kdy se zvuk a pohyb setkávají.
V našem vztahu to není jen profesionální – tanec je v našich životech velmi přítomný i mimo pódium. Mnohokrát spolu diskutujeme o tom, jak se hudba a tanec vzájemně ovlivňují a jak se v těchto dvou formách umění může odrážet stejná energie a kreativita. Pro mě je tanec jakýmsi rozšířením hudby, které přináší nové možnosti, jak interpretovat a cítit hudbu.
Jak rád trávíte chvíle volna?
Chvíle volna trávím nejradši s naším úžasným čtyřletým synem Davidem.
Jakub Tököly:
- Narodil se 23. 4. 1990 v Nové Bani na Slovensku.
- Vystudoval klasickou hudbu na Konzervatoři J. L. Bellu v Banské Bystrici. Jazzovou hudbu studoval na JAMU v Brně (bakalář) a magisterská studia ukončil na vídeňské Privatuniversität für Musik und Kunst.
- Absolvoval koncerty a festivaly doma i v zahraničí např. Rakousko, Polsko, Maďarsko, Izrael, Francie, Španělsko, Chorvatsko, Itálie … Na česko-slovenské jazzové scéně patří k nejvýraznějším jazzovým klavíristům své generace.
- Působí jako vedoucí oddělení jazzové hudby na Mezinárodní konzervatoři v Praze.
- S manželkou tanečnicí a pedagožkou Veronikou Tököly má syna Davida.
Foto zdroj: Archiv Jakuba Tököly
< Předchozí | Další > |
---|