Herečka brněnské scény Husa na provázku Andrea Buršová nedávno vydala báječné album s názvem Nůž na ticho. Dvaadvacet písní svědčí o silném vztahu k šansonu a poezii. Pokud hledáte něco, co se jen tak neoposlouchá, jste na správné stezce. Ale pojďme blíže k ženě, která to celé způsobila…
Kdo vás naučil zpívat?
Jsem v pokušení říct „Příroda“… Zpívám prostě ráda od malička.
Potřebujete k životu ticho?
Jako sůl.
Potřebujete k životu nůž?
Jeden nosím stále u sebe :-).
Písně pro Vaše nové album Nůž na ticho se rodily v průběhu pěti let. Co je spojuje?
Na albu je 22 písní, tedy všechny, které v mé spolupráci s hudebním skladatelem Zdeňkem Králem, následně i se smyčcovým kvartetem Indigo Quartet vznikly. Písně spojuje ve většině případů můj výběr textů a Zdeňkovy hudební kompozice. Vždy jsem si při zpěvu zakládala na sdělování obsahu písní a k doprovodu i vyznění mi plně vyhovovala Zdeňkova hra na klavír. Zdeněk ale v písních slyšel „více hudby“. V roce 2010 oslovil Indigo Quartet a vznikly první písně za doprovodu smyčcových nástrojů. Byly to čtyři Skácelovy básně, jimiž začala naše hudební spolupráce s Indigo Quartetem. Co však opravdu písně spojuje, je láska k hudbě a poezii nás všech a jsem upřímně ráda, že jsme se našli jako lidi.
Téměř výhradním autorem hudby je Zdeněk Král. Proč zrovna on?
Zdeněk Král je vynikající skladatel a klavírista, člověk se smyslem pro humor, který si zamilujete. Má v sobě jakousi „univerzalitu“, takže vedle hudební produkce také píše texty, básně, dětské knížky, působí jako bavič a glosátor v pořadu herce Tomáše Matonohy, dokonce napsal scénář a zrežíroval představení v Divadle Husa na provázku – Kabaret Král ad. To všechno jsou dobré důvody být s ním v tvůrčím kontaktu, ale nejdůležitější je pro mě opět to, že na sebe slyšíme i lidsky a chceme spolu hrát.
Na albu je řada krásných textů. Jakým způsobem jste je vybírala?
Ve výběru textů nenajdete žádný systém, jde o víceméně nahodilý výběr, který ale souvisí s tím, co mě v tom či onom období upoutalo nebo co se událo. Například básně Ernsta Jandla byly spojené s touhou mít vlastní recitálově-divadelní večer – jen já s kytarou. Touha byla naplněna – v divadle Theater Brett ve Vídni (2007), kde se večer uskutečnil. Tam jsem také k Jandlovi a jeho poezii přišla. Začala jsem sama trochu psát, na mou žádost „napiš mi text“ zareagovali Jirka Jelínek a Vladimír Morávek. Skácelovy básně se mi do repertoáru přimíchaly na „zakázku“ Jirky Vondráka, který v roce 2010 v Divadle šansonu pořádal Skácelův večer.
Neváhala jsem se začíst do Skácelovy poezie a vybrala básně, které jsem chtěla zpívat. Vždycky, když oslovuji někoho, aby mi napsal text, říkám: napiš to, co sám chceš říct. Jsem si vědoma síly sdělení, které se písní dá předat, a proto přistupuji k volbě textů zodpovědně. Oslovuji lidi, kterým důvěřuji a stojím o texty s nadhledem a humorem nebo hlubinou, která ale nestáhne posluchače dolů, naopak by je měla občerstvit a přinést jim v závěru dobrý pocit. To vidím jako svůj úkol – zazpívat i neobyčejně tklivou věc s patřičným ponorem i nadhledem.
Jakou poezii máte ráda?
Moc ráda čtu básně. Snad i proto, že moje nesčetné aktivity vylučují býti velkou čtenářkou beletrie a krásné literatury. Básně se dají vzít na cestu kamkoli. Mám ráda vazby ve skromném svazku o pár listech, které moc neváží a kdykoli, třeba na přeskáčku, do nich můžu nahlédnout. Ráda si nechám knihu s básněmi doporučit. Nedávno se mi do rukou dostaly verše Violy Fišerové. Moc se mi tato ženská poezie líbila. Stejně tak poezie Marcely Mikuláškové. Jako malá holka jsem pořád dokola četla Jana Nerudu, Jaroslava Vrchlického, Jiřího Wolkera. Mám ráda poezii Jiřího Ortena. Myslím, že jsem si jednu dobu hodně libovala v poezii, která vzbuzovala tesknotu. To mi zčásti zůstalo, mám ráda melancholii, ale zároveň z ní již cíleně hledám cesty a objevuji pro sebe poezii, která má humor. Uvidíme, možná se to projeví i na mých vlastních textech :-). Na poezii mám ráda luxus „nedořečenosti“ a to, že umí být všude kolem i uvnitř, i ve věcech…
Co je největší inspirací pro Vaši básnickou tvorbu?
Asi to, co prožívám. Za většinou mých textů je osobní prožitek toho, o čem zpívám, někdy i celý příběh, jak se udál. Mám i texty, které jsou lehčí a hravější. Není jich mnoho. Toto období, myslím, právě nastává. Doposud jsem se spíše potřebovala z něčeho vypsat a podívat se tak na to z ptačí perspektivy.
Jaké to je - zpívat vlastní texty?
Já se zpočátku styděla Zdeňkovi předložit ta svá psaní – po všech Jandlech a Prévertech a Skácelech … ale on mě v tom podpořil… Mám teď v uchu – „Paní, smím si sednout…“… to je píseň, která se, umocněna jeho hudbou, dotýká až jakéhosi archetypálního základu… Když ji zpívám, mám pocit, že slovy v hudbě vytesávám sochu. Připomíná Pietu. Za neutišujícím se žalem dítěte v nitru je schováno zjištění (to už je však za slovy), že si sami můžeme vrátit ztracený klid a spokojenost. V závěru písně dávám její poselství znát gestem sebeobjetí, které se shoduje s fotkou na přední straně bookletu. Takže zpívat vlastní text se sdělením, které cosi uvnitř mě touží předat dál, je požitek.
Vaše písně jsou zaškatulkovány jako „šansony“, je to přesné?
Myslím, že ano, i když nemám ráda škatulky. Tuším, že jde o něco, co se pojmenuje teprve v budoucnu. Prozatím tedy šanson.
Zdá se, že spojení s formací Indigo Quartet vám otevírá velký prostor pro další experimenty. Chystáte se na další tvůrčí dobrodružnou cestu?
Právě jsme na jednu cestu nastoupili a myslím, že se budeme mazlit hlavně s tím, co máme, že stále je v těchto písních co objevovat. Chci si s nimi hrát, dávat koncertům i divadelní rozměr. Postupně budou přibývat další, ale nemám zatím texty v šuplíku. Bude záležet na nás všech, v jakém duchu budeme dál tvořit.
Jakou hudbu z domácí i světové scény posloucháte, když si chcete otevřít mysl?
Když si chci otevřít mysl? Máte asi na mysli, která hudba mě inspiruje? Z domácí hudební scény jsou to písně Hany Hegerové, ze zahraniční Edith Piaf, Jacques Brel, Leonard Cohen…
Můžeme se těšit na koncertní podobu alba Nůž na ticho?
Tak například: 10.2. v Baráčnické rychtě v Praze (od 20:00). V neděli 17.2. v divadle Theater Brett ve Vídni (Münzwardeingasse 2.6. vídeňský okres Mariahilf) ve 20 hodin a dne 14.3. v Divadle šansonu v Brně.
Dotazník K21
Andrea Buršová, herečka a zpěvačka Narozena: 17. 4. 1982 v Brandýse n. L.
Vzdělání: JAMU Brno
Kořeny/současné bydliště: kořeny – Mělnicko, Kokořínsko, dětství a puberta – Ostravsko (Kopřivnice), současně žije v Brně
Umělecká kariéra: herečka v Divadle Husa na provázku
Diskografie: Hana Hegerová, Edith Piaf
Oblíbená kniha: Tulák po hvězdách (Jack London)
Oblíbený film: Lazebník sibiřský (Nikita Michalkov)
Oblíbená hudba: šanson a jazz, vážná hudba
Oblíbený obraz: Polibek (Gustav Klimt)
Oblíbený fotograf: Jindřich Štreit
Oblíbený člověk: ten, kdo se nebere moc vážně
Recenzi alba Nůž na ticho si můžete přečíst ZDE.
Autor použitých fotografií : Kuba Jíra
< Předchozí | Další > |
---|