Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Michal Březina (* 1977) v bujarém mládí cestoval stopem po Evropě za vydatnými zážitky, z dlouhé chvíle běsnil v několika metalových kapelách, po trvalém usazení v rodinném životě spolupracoval s e-magazíny Sci-fi svět Vanili nebo Howard. Se zápalem se v současné době věnuje počítačové grafice, podílí se na podobě hororového časopisu Krátký řez nebo slovenského e-magazínu Charon. Napsal knihy: Pošuci z galaxie Real (2010), Měsíční deník (2016), Uchovej mou duši (2018), Do smrti daleko (2021), Zlé časy (2023) a Není nebe nad Mexikem (2023).

Tento rozhovor se týká vaší knihy Zlé časy, která vyšla už před nějakou dobou. Objevil se na ni nějaký ohlas, který vás překvapil?

Popravdě řečeno, překvapily mě všechny reakce, kterých se mi dostalo. Nejvíc mě tedy překvapilo, jak čtenáři vnímají postavu Thanshaga… a z toho jsem měl (a stále mám) samozřejmě velkou radost.

Zajímalo by mě, kde se vzala myšlenka zaexperimentovat s časoprostorem? Bylo vám zde něco inspirací?

Cestování v čase mě nesmírně zajímá a baví už od mládí, kdy jsem přelouskal Stroj času H. G. Wellse, ostatně jsem se nechal tímto románem lehce inspirovat a náležitě na něj i v knize odkazuji.

Když jsme u cestování časem, jakou dobu, ať už minulou nebo budoucí či alternativní, byste rád více prozkoumal nebo snad zažil na vlastní kůži?

Pochopitelně mě zajímá budoucnost, nicméně bych se hrozně rád podíval do pravěku, vlastně klidně do každého historického období, ale nesmělo by se mi nic stát. Jsem si jistý, že ve středověku bych nepřežil ani hodinu – buď bych jedním pitomým kýchnutím vyhladil celou tehdejší populaci, nebo mě někdo při nejbližší příležitosti bacil řemdihem po hlavě.

A kam byste se naopak rozhodně přenést nechtěl?

Do minulého čtvrtka.

Bylo těžké nebo naopak hned jasné, jakou dobu z naší minulosti do knihy zahrnout? Podle čeho jste se rozhodoval?

Řekl bych, že to bylo jasné hned od začátku. Okolnosti, které k tomu vedly, jsou na dlouhé povídání, to bude lepší doporučit přečíst si tu knihu a najít vysvětlení tam. Prostě klasické perfidní patálie s temporální koherencí, znáte to, ne?

Co se vám vybaví, když se řeknou zlé časy? Co si pod tímto spojením představíte?

Vybaví se mi období puberty.

A co naopak dobré? Co je pro vás synonymem dobrých časů a pohody obecně?

Vybaví se mi období po narození dcery Johanky. Každý rodič mi dá jistě za pravdu, že to jsou prostě nejkrásnější časy. Za krásné časy považuji vždy i ta období, kdy mi vyjde nějaká kniha, nebo třeba audiokniha, to jsou krásné časy satisfakční blaženosti.

Přečtěte si naši recenzi knihy: Zlé časy – netradiční česká scifi

V knize jsme se mohli nasmát i díky lingvistické povaze hlavního hrdiny. Kde se vzal nápad na jeho přirozenou fonetickou důslednost?

Kořeny hrdinovy fonetické důslednosti spočívají především v jeho mizerné znalosti jazyků a pak za to můžu já. Oni totiž všichni moji hrdinové a hrdinky mají určitou idiosynkrazii spočívající právě v jejich „lingvistickém“ projevu. První hrdina, Marcel Šebesta, z knihy Měsíční deník mluvil jako vyložené hovado, on i hovado vlastně byl, takže ve finále jde spíše o moji důslednost u věrohodnosti postav. Věřte, nebo ne, když přijde hrubě tesaný chlap z šichty domů a kopne se do palce, nemůže přece zakřičet: Jemine, jisté nepohodlí rozvinulo se mi v oblasti nohy, můj digitus primus jest potrápen. Prostě zařve: Doprdelééé!

Prozraďte nám, neplánujete sepsat další polízanice Dušana Hofírka nebo je jeho příběh už definitivně u konce?

Noo, jistá zadní vrátka jsem si v knize nechal, to je pravda. A možná by stálo za to začít otravovat redaktora, Borise Hokra, s dalším časoprostorovým dobrodružstvím. Byl bych samozřejmě rád, kdybych mohl ještě jednou zamíchat s osudem světa, respektive znovu vložit osud světa do rukou právě Dušana Hofírka, nejnemožnějšího cestovatele v čase v dějinách lidstva. Ještě je v naší historii mnoho zajímavých míst, kam by se ten pošuk mohl vydat.

Knihu Zlé časy můžete vyhrát v naší soutěži: Získejte sci-fi Zlé časy

Letos vám vyšla také kniha Není nebe nad Mexikem, kde je hlavní hrdinkou žena. Prozraďte nám, o čem tento titul pojednává?

Pojednává o strastiplné a téměř neuvěřitelné cestě Češky Kláry, kterou podnikla na území Spojených států mexických. Vydala se tam zapátrat po svém dávno ztraceném otci, načež se připletla do spárů nebezpečné organizaci, která si dala za cíl oživit prastarého mayského démona. Klára je ovšem docela svérázná bytost, navíc spojí své síly s Diegem… voalá, béčkový road trip s prvky hororu, akce a humoru je na světě. Kniha vyšla u nakladatelství Golden Dog, kde už mi v roce 2021 vydali noir krimi sci-fi Do smrti daleko.

A jak se vám kniha psala? Bylo jednoduché vcítit se do hrdinky v podobě ženy? Co vám bylo bližší?

Přiznávám, že zhruba v polovině knihy na mě padla těžká chvíle, dostavily se pochyby, zda je vůbec dobrý nápad psát ich formu za ženskou hrdinku, jenomže v tu dobu se v ději objeví právě Diego, který je neméně důležitý, strasti šly stranou a zdárně jsem knihu dopsal, v podstatě to pak už šlo jak po másle. Odezva zejména čtenářek je dobrá, kupodivu žádná nebagatelizuje, zda chlap napsal dobrou (případně věrohodnou) ženu (čehož jsem se docela bál), svět je pořád v pohodě.

Ještě bych chtěla vědět, odkud se vlastně bere vaše inklinace k science fiction? Kdo patří mezi vaše oblíbené autory tohoto žánru?

Vyrůstal jsem na H. G. Wellsovi, jakožto takřka zakladateli žánru, svět fantasie mi přímo učaroval. Třeba právě cestování v čase otvírá široké brány nápadům, to mám opravdu rád. Jak knižně, tak i ve filmech.

A na závěr nám prozraďte, co chystáte dalšího. Pracujete na něčem?

Zrovna mám rozepsané a už i domluvené pokračování Není nebe nad Mexikem, Klářin boj s mayskými démony není zkrátka ještě u konce, a několik let se vrtám v rozsáhlém fantasy románu. Jsem už téměř hotov (vtip).

Děkuji za rozhovor!

Děkuji též a přeji Vám mnoho spokojených čtenářů.

Zdroj foto: archiv Michala Březiny