Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Jaké bylo vaše dětství? Protože pokud bychom soudili podle vašich knih, tak nic moc idylického ….
Narodil jsem se v Oslu roku 1973 do rodiny fyzioterapeutky a učitele francouzštiny a angličtiny (když bylo třeba i němčiny). Vyrostl jsem v normální rodině, kde se kladl velký důraz na vzdělání a udržování těla v dobré fyzické kondici – což s ohledem na zaměstnání rodičů je dost zřejmé. Takže jsem poměrně hodně času trávil hraním fotbalu a snil jsem o tom, že se stanu profesionálním hráčem za Manchester United. Ale nikdy jsem to nedotáhl dál než do klubu Ull/Kisa, což je třetí nejvyšší liga v Norsku. Také jsem hodně běhal za děvčaty a sledoval filmy. Takže nic neobvyklého, troufám si říct. Myslím, že jsem měl povedené dětství.

Jak jste se dostal ke psaní knih?

Byla to dlouhá cesta…. Mým prvním placeným zaměstnáním (pokud nepočítám málo lukrativní a navíc dost útrpné sekání trávy sousedovi – protože jsem alergický na trávu) bylo místo popeláře na letišti v Oslu. Také jsem si vydělával jako číšník v blízkém hotelu. Ale to byla práce na celý den! Takže nic pro mne. Ten letní prázdninový job na letišti netrval dlouho a tak jsem se přesunul ke „větším“ věcem. Vzal jsem si pěkné tričko a začal pracovat v kiosku v nákupním centru Lorenskog. Pak jsem si oblékl dobře vypadající uniformu a přesunul se na devět měsíců na vojnu (poslední tři měsíce trávil posloucháním skladeb skupiny Metallica). Odtud jsem si zamířil zpět do Osla a vystudoval sport. Byla to zábava. Hodně jsme cvičili. Následoval rok ve škole v Jessheimu, kde jsem vyučoval tělocvik a kde jsem také dospěl. A přese všechno, co říkají všichni spisovatelé (a i já jsem jedním z nich, když dojde na psaní), praxe není všechno. A tak jsem se rozhodl ještě studovat a zjistit, jestli ještě probudím intelektuální část svého mozku. Nevěděl jsem, jestli to zafunguje či ne, ale přinejmenším jsem odešel do Stavangeru, abych se naučil základy businessu zvaného žurnalismus. A pak to zase přišlo – Oslo bylo mojí další (znovu) destinací. Tentokrát byla středem mého zájmu historie. Musíte přece znát svojí minulost, abyste mohli psát o současnosti, ne? Ovšem ve chvíli, kdy už jsem byl na dně a nikdo mi nechtěl půjčit na drahé pivo, nastal čas být zodpovědným dospělým a najít si zaměstnání. V internetových novinách Nettavisen jsem strávil devět let, posledních pět jako sportovní šéfredaktor (konečně se mi vyplatilo sportovní vzdělání).

Kdy tedy přišla první detektivka?

Vždycky jsem toužil psát fikci. Zkoušel jsem to celých patnáct let (asi musím být hodně odolný bastard!) a nakonec uspěl. Můj první román Kamenný déšť (Skinndød) vyšel v lednu 2010 u norského nakladatele Gyldendal. Byl rychle prodán do velkého množství zemí včetně Anglie a USA. Byl také nominován na britskou cenu eDunnit award (vydaná současně v pevné vazbě i jako e-kniha) v roce 2011. Práva na zfilmování knihy koupila norská produkční společnost 4 ½. Ale pokud by se mi ozvali z Dreamworks... :-).... nikdy nevíte.

Jak píšete?

Nejlepší čas je pro mne ráno, hned, jak vstanu. Dám si kávu a začnu. Moje mysl pracuje nejlépe, když ještě není poškozená všedností dne. Poměrně rád brzy vstávám, ale také rád spím. Ale vážně.. můj obyčejný pracovní den začíná, když doprovodím dceru do školy. Pak jdu do pracovny (mám něco jako kancelář) a zavřu se tam tak na šest, sedm hodin. Pak zase domů a dělám takové ty věci, co každý manžel a otec. Když mám nad sebou hrozbu uzávěrky, vezmu si sebou počítač a pracuji až děti usnou. Ale ne moc často. Vlastně mohu pracovat kdekoliv a kdykoliv. Také mi přijde občas osvěžující psát na letišti, v letadle, když se nudím čekáním... Pokud mám s sebe sluchátka, pracuji doslova kdekoliv. I když by kolem mne běhaly děti.

Vycházejí některé postavy z lidí, co znáte?

Ano i ne. Objevil jsem v sobě jako autor jednu věc. Nepíšu exaktně o ničem a nikom koho znám. Když mne napadl Henning Juul, rozhodl jsem se, že jeho život udělám blízký tomu svému. Takže Henning je novinář (tím jsem také byl). Rád se dívá na fotbal (jako já). Hraje na piano (já taky). Občasně skládá písně (tak jako já- poslechnout lze na mých stránkách http://www.thomasenger.net/music/ ). Žije v bytě podobném tomu mému. Zajímá se o temné stránky života, k čemuž bych se také mohl přiznat. Smutná hudba mne třeba činí šťastným a neptejte se mne proč.

Jací autoři měli na vás největší vliv?

Ach, mnoho. Když mi bylo 13 – 14 četl jsem téměř nepřetržitě. Jsem seveřan, takže mnoho spisovatelů skandinávských kriminálních románů samozřejmě. Ale Henning Mankell vyčnívá. Pamatuji si, jak jsem si vybral jeho román One Step Behing na cestu do letadla z Heathrow do Mexika. Nepřestal jsem číst, dokud jsem nedočetl do konce – tedy skoro celý let. Má úžasný způsob, jak vás chytí a už nepustí. Je to něco, co bych také chtěl mít. Hned, jak jsem dočetl, běžel jsem si koupit další. Ovšem v mé knihovně je v dobré společnosti, řekl bych. Jsou tam knihy od Johna Grishama, Jamese Pattersona, Michaela Chrichtona, Dana Browna, Joa Nesbøho, Harlana Cobena a Johna Harta. Výborní autoři, výborní.

Je ještě něco, co byste dodal?

Dobře. Žiju v Oslu se svojí ženou a dvěma dětmi a také mám sestru, která je lékařka. Ta má tři děti. A to znamená, že jsem také strýček. A taky rád hraju golf. Pořád se snažím přijít na to, jak ten malý – potvora – míček funguje…nebo také zkouším nové způsoby, jak posekat trávu.

Zdroj: nakladatelství MOBAm foto: Rolf M. Aagaard