Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

„Líbí se mi vytvářet vlastní svět, pracovat s atmosférou, světlem, stylingem nebo emocí. Tedy nejen příběh zachytit, ale být součástí jeho vzniku,“ přiznává fotografka Barbora Biňovcová, která má na svém kontě řadu výstav a v poslední době se začala věnovat také hudbě.

Fotit jste začala spontánně, nejdříve jste fotila kamarádky a pak to šlo rychle a ve fotografii jste se soustředila na portrét. Jak to začalo? Pamatujete si, kdo jako první stál před vaším objektivem, a máte ještě svůj první „foťák“?

Myšlenka na to, že bych mohla zkusit fotit, přišla ve chvíli, kdy mi v životě vzniklo takové zvláštní vakuum. Dokončila jsem vysokou školu a měla jsem odletět do USA. Jenže z toho nakonec sešlo. Nevím, jestli jsem hledala nový koníček nebo nový směr, ale chytlo mě to opravdu silně. Často to přirovnávám k pocitu zamilovanosti. Všechno ostatní přestalo existovat a z focení se velmi rychle stala vášeň.

Myslím, že jedním z prvních lidí před mým objektivem byla kamarádka Jana, která mě v tvorbě podporuje dodnes a je ochotná plnit moje často dost nestandardní nápady. Co se týká prvního foťáku, přiznám se, že technice nerozumím a nemám v tomto ohledu ani žádné ambice. Myslím, že od začátku mě víc zajímalo to, co se děje mezi lidmi a jak obraz působí výtvarně než technická stránka fotografie. Jednoho dne jsem tedy prostě zašla do fotoprodejny, nechala si poradit a odešla s amatérským Nikonem. O rok později jsem přešla na profesionální Nikon a s tím konkrétním fotím dodnes, což myslím krásně ilustruje můj vztah k technice.

„Fotím pevnou padesátkou a fotím nejraději close-up (focení z blízka). Mám tedy k člověku při focení hodně blízko. Důležitá je zde správná komunikace, mám své metody, jak modelku uvolnit a jak docílit toho, aby mě nechala dostat se co nejblíže.“ Proč jste si vybrala právě portrét? Nelákalo vás např. focení krajin nebo divadelních představení?

O tom, jak nás nevědomě přitahují určité věci, jsem napsala článek s názvem „Psychologické pozadí fotografie“ a i díky němu jsem si lépe srovnala, proč fotím právě to, co fotím. Vždy mě zajímal člověk, napříč všemi mými profesemi. Člověk a jeho příběh, jeho prožívání a chování. Ze začátku mě určitě bavilo dělat kamarádkám radost hezkými fotkami. Později mě ale začalo fascinovat, že se díky foťáku dostávám lidem blíž. Že mezi námi vzniká prostor pro setkání, které by jinak možná vůbec nenastalo.

A proto pak i ten zmíněný close-up portrét. Středobodem jsou oči a v očích se dá přečíst mnohé. Důvodem mého výběru byla zvědavost, touha po blízkosti a zájem o lidské příběhy. Proto jsem vždy věnovala mnohem více energie komunikaci a práci s člověkem než technické stránce fotografie. Krajina mě nikdy příliš nelákala. Na lidech mě fascinuje jejich neopakovatelnost. Jeden výraz, jeden pohled nebo jedno gesto se už nemusí nikdy opakovat. Vedle toho mě, na rozdíl třeba od reportážní (divadelní) fotografie, baví být tvůrcem a připravovat podmínky, ve kterých se může něco stát. Líbí se mi vytvářet vlastní svět, pracovat s atmosférou, světlem, stylingem nebo emocí. Tedy nejen příběh zachytit, ale být součástí jeho vzniku.

„Ráda pracuji s emocemi, které nelze dopředu naplánovat. Okamžik, kdy modelka zapomene, mě zajímá víc než sebekrásnější zajímavá póza.“ A co vás baví na focení?

Myslím, že je to tím, že emoce nelze úplně zrežírovat. Můžeme vytvořit krásnou scénu, najít zajímavé světlo, vybrat šaty nebo rekvizity, ale ten nejzajímavější moment často přijde ve chvíli, kdy člověk na fotoaparát na okamžik zapomene. Kdy přestane přemýšlet nad tím, jak vypadá, a prostě jen je. Právě takové okamžiky mě zajímají víc než technicky dokonalá nebo sebekrásnější póza. Možná proto, že v nich bývá něco skutečného. Něco, co nejde úplně naplánovat ani zopakovat.

Na focení mě baví mnoho věcí. Asi nejvíc to, že mě dokáže úplně pohltit. Když fotím, bývám velmi přítomná. Přestávám řešit všechny ostatní věci a zajímá mě jen člověk přede mnou, světlo a to, co mezi námi vzniká. Je to jeden z mála okamžiků, kdy mám pocit, že jsem opravdu tady a teď. Fotografie mi za ty roky přinesla také spoustu krásných setkání. Dostala mě k lidem, místům i příběhům, ke kterým bych se jinak pravděpodobně nikdy nedostala. Vznikla díky ní přátelství, která trvají dodnes, a zažila jsem nespočet situací, které bych bez fotoaparátu nikdy nezažila.

Vedle toho mě baví, že fotografie je způsob, jak vyjádřit svůj pohled na svět. Některé věci se mi lépe říkají obrazem než slovy. Skrze fotografie mohu sdílet témata, která jsou mi blízká, a předat lidem emoci nebo myšlenku, kterou si každý může prožít a interpretovat po svém.
A i po tolika letech mě fotografie stále dokáže překvapit. Člověk může připravit scénu, světlo, rekvizity i kompozici, ale stejně nakonec vznikne něco, co nečekal. Něco, co nelze naplánovat ani zopakovat. A právě pro tyto okamžiky se k ní pořád vracím.

Máte také zkušenosti práce před fotoaparátem. Kolem šestnácti let jste jako amatérka jednou zaskočila za kamarádku a už to pak jelo. Je podle vás jako pro fotografku výhodou, že znáte „focení také z druhé strany“?   

Určitě to považuji za výhodu. Díky vlastní zkušenosti si mnohem lépe dokážu představit, co člověk před objektivem prožívá. Vím, jaké to je cítit nejistotu, nevědět, co dělat s rukama, mít obavy z toho, jak budu na fotografiích vypadat nebo se stydět projevit emoci. Myslím, že právě tato zkušenost významně ovlivnila můj přístup k fotografování lidí. Hodně dbám na komunikaci a snažím se vytvořit prostředí, ve kterém se člověk může cítit bezpečně a uvolněně. Často říkám, že dobrá fotografie nevzniká jen díky světlu nebo technice, ale především díky důvěře.

Zkušenost z druhé strany mi také dala mnohem komplexnější pohled na celý proces. Díky ní dnes lépe rozumím tomu, jak důležitá je spolupráce mezi fotografem a fotografovaným. A abych byla upřímná, modelování mě bavilo i samo o sobě. Stejně jako fotografie pro mě bylo určitým způsobem sebevyjádření. Bavilo mě stát se součástí cizích nápadů a světů, které fotografové vytvářeli.

„Baví mě práce s lidmi.“ A to už naznačuje také vaše vzdělání. Jste vystudovaná porodní asistentka, vystudovala jste resocializační pedagogiku, mediaci a studujete terapii. Proč právě tyto obory?

Když se na své profesní směřování podívám zpětně, uvědomuji si, že mě celý život přitahují okamžiky zlomu. Okamžiky, kdy se něco rodí, končí nebo zásadně mění. Na první pohled spolu porodní asistence, mediace, resocializační pedagogika, fotografie a terapie příliš nesouvisí. Mně ale dnes připadají překvapivě podobné. Ve všech jsem nějakým způsobem přítomná u důležitých okamžiků lidského života.

Porodní asistentka bývá u zrodu nového života. Mediátor vstupuje do situace, kdy se lidé snaží znovu najít společnou řeč. Resocializační pracovník často doprovází člověka v náročném období, kdy hledá cestu zpět do společnosti. Terapie zase vede člověka zpět k sobě. A fotografie? Ta podle mě také dokáže zachytit okamžik proměny. Třeba moment, kdy se podaří zachytit portrétovaného tak, že se poprvé uvidí opravdu nebo jinak.

Jak už jsem zmiňovala, vždy mě zajímal člověk, jeho příběh, prožívání a vztahy. Možná právě proto mě přitahovaly obory, ve kterých mohu být nablízku ve chvílích, které si lidé často pamatují celý život.
Studium terapie dnes vnímám jako určité zastřešení mnoha věcí, kterým jsem se věnovala dříve. Pomáhá mi lépe rozumět lidem, vztahům i procesům, které jsem kolem sebe pozorovala už dřív. A zároveň mě čím dál více láká jednotlivé obory propojovat. Dlouhodobě mě fascinuje vztah mezi fotografií a psychologií a baví mě přemýšlet o tom, jak může fotografie nejen zachytit člověka, ale někdy mu také pomoci lépe porozumět sobě samému.

Na svém kontě máte také od roku 2015 řadu výstav. Plánujete další výstavu, kde se mohou čtenáři s vašimi fotografiemi setkat?

Ano, právě teď jsem ve fázi hledání vhodného prostoru. Ráda bych na podzim uspořádala autorskou výstavu, ale nechci, aby šlo jen o fotografie na stěně. Láká mě propojit několik světů, které jsou součástí mého života. Součástí večera by měl být i koncert mé hudební skupiny. Hudba je pro mě poměrně novou cestou a baví mě objevovat, jak lze emoce předávat nejen obrazem, ale i hlasem.

Ve fotografii pracuji především s vizuálním prožitkem, hudba mě naopak učí komunikovat emoce jiným způsobem a oslovovat lidi prostřednictvím zvuku. Ráda bych také experimentovala s formou prezentace. Vedle klasických tisků mě láká využít projekce, obrazovky a další prvky, které mohou fotografie představit trochu jinak, než bývá zvykem. Přemýšlím i o tom, jak do prostoru přenést některé rekvizity nebo objekty známé z fotografií, aby návštěvník mohl na chvíli vstoupit přímo do světa, který na snímcích vzniká. Pokud se vše podaří, informace se určitě objeví na mých instagramových a facebookových stránkách.

Jelikož je fotografování vlastně malba světlem, jaký máte vztah k malování štětcem?

Přiznám se, že k malování ani kreslení nemám žádný vztah. Nenakreslím ani čáru rovně, takže o to víc obdivuji lidi, kteří to umí. Možná i proto jsem skončila u fotografie. Ta mi umožňuje vyjadřovat se obrazem způsobem, který je mi mnohem bližší.

Pořádáte také workshopy?

Ano, workshopů dělám poměrně hodně. Až si někdy říkám, že je všude kolem trochu přebiborováno. Jsem ale moc vděčná, že to účastníky baví a že se na workshopy vracejí. Baví mě sdílet svůj způsob práce a pohled na fotografii. Za ty roky jsem si vytvořila vlastní styl i přístup a mám radost, když mohu část této zkušenosti předat dál. Zajímavé je, že účastníci často odcházejí s pocitem úlevy. Uvědomí si, že dobrá fotografie nevzniká díky tomu, že člověk nosí v hlavě stovky pravidel nebo utratí majlant za techniku. Podstata bývá často někde jinde. V nápadu, zachyceném výrazu a odvaze experimentovat. A hlavně v tom, že člověk postupně najde vlastní způsob vidění a vyjadřování. A to mě na workshopech baví asi nejvíc. Ne předávat návody, ale pomáhat lidem objevit jejich vlastní cestu.

A co čas na odpočinek, jak jej ráda trávíte?

Většina věcí, které dělám, mě opravdu baví a zajímá. Fotografie, psychologie, terapie, hudba nebo mezilidské vztahy jsou témata, kterým se věnuji i ve volném čase. Asi nejsem člověk, který by striktně odděloval práci a koníčky. Když mě něco zajímá, mám tendenci to dál rozvíjet, číst o tom, učit se nové věci a hledat nové souvislosti. Takže můj odpočinek často vypadá dost podobně jako můj pracovní život. V poslední době mi do života přibyla hudba, která je pro mě novým směrem a velkou radostí. Baví mě objevovat další způsob, jak vyjadřovat emoce a předávat je dál.¨

• Zdroj foto: archiv Barbory Biňovcové 
• Více na: https://bibora.cz/
• https://www.instagram.com/biboraphotography/