Kultura21.cz

René Melichar se narodil v září roku 1973 v Mělníku. Pracuje jako televizní kameraman a střihač, v poslední době převážně na pořadech jako Zoo, Ulice, Inkognito, Možné je všechno či slovenská Let´s Dance. Aby se z práce nezbláznil, začal psát… Je autorem šesti knih – K čemu ženy mají muže, Když žena muže kárá, Proč mají ženy vždycky pravdu, Blb na výletě, Blb na zahrádce a Zákoník mé ženy aneb Obyčejné dny. Podle ženy je to především PAŘEZ. Dubový. Dutý. Absolutně neromantický.

Povězte mi na úvod, jak se liší René Melichar v knížkách a v reálném životě? Jsou všechno vaše příhody?

Dobrý den, odpusťte, je ráno, nejprve si usrknu kávy, co jsem si k Vám uvařil. Bez ní jsem funkčně i intelektuálně mírně zaostalý. Ten pán, který se schovává v mých knížkách… jak bych Vám to… Nějaká paní v recenzi na jednu z mých předchozích knih onehdy napsala, že není možné, aby takový blb a nemehlo skutečně existoval, a že by ho zabila. Odpověď na Vaši otázku je vlastně i odpovědí na onu recenzi: Vážená paní, ten blb skutečně existuje a skutečnost je mnohem horší! Všechny příhody jsou mé, jsou mnou ředěny a koncentraci své blbosti jsem snižoval tak, aby to bylo aspoň trochu uvěřitelné.

A když jsme u toho, jak to máte se psaním? Zapisujete si různé situace hned nebo až když sednete k psaní, tak vzpomínáte?

Nejsem spisovatel, to musím přiznat hned na začátku. Pisálek možná. Nebo ještě možná tvořitel „toaletní literatury“. Jeden můj kolega, který má mé knihy rád, mi říkal, že je používá ráno, když se umístí na toaletu. Že mu pousmání až smích pomáhají… však víte. „Hlavně se ze sebe nepodělej!“ říkával mi můj tatínek, když jsem se bral vážně a dával průchod své zásadní mladické důležitosti a hlodavé chlapské ješitnosti. Teď je mi tolik, co bylo jemu, když mi tuhle životně důležitou životní zkušenost předával. Pochopil jsem. Bez nadhledu a úsměvu nad sebou samým to nejde. Jsem škodolibý člověk. Nejvíc jsem škodolibý sám k sobě…

S tím souvisí odpověď na Vaši otázku… Zapisuji si věty, slova, emoci nějaké obzvlášť vypečené situace do svého telefonu. Pak si za nějaký delší čas sednu a marně vzpomínám, proč jsem si to poznamenal. A jak tak sedím, začnou se vybavovat úplně jiné situace hodné mé škodolibosti… A píše se to samo… Ale tu poznamenanou větu to vždycky obsahuje.

Zápisník ženatého muže aneb Jak jsem se stal pařezem je rozdělen na tři části. Měl jste to tak v plánu od začátku nebo to vyplynulo?

V plánu jsem neměl vůbec nic, ani tu knihu… Ale ozvala se mi moje paní Bryndová (šéfredaktorka nakladatelství Brána), jestli jsem náhodou zase něco nesesmolil. Zalovil jsem v telefonu a vznikla první a třetí část knihy. To jsem ještě netušil, že vznikne ta prostřední…

Osobně se mi nejvíce líbila první část z takového každodenního života, ale zbylé jsem vnímala jako ozvláštnění. Byl to váš záměr? Přidat takto do knihy i něco navíc?

Záměr to nebyl. Až když jsem na nějaký čas neměl mnoho práce a musel se nějak poctivě živit, stal jsem se na chvilku kurýrem. To vám byla taková jízda… Že jsem se o to potřeboval podělit. A zasmát se sám sobě…

A upřímně, ty dvě už napsané části byly na knihu málo. Ona ta kniha totiž původně měla vypadat úplně jinak. Původní text byla jen první část, která se Vám líbila nejvíc, ale byla vsazená do vzpomínek trudníka Karla… Jenže to mi neprošlo. Ty zůstaly jen na mém blogu a když je čtu s odstupem, musím uznat, že je dobře, že v knize nejsou. Jak jsem říkal, nejsem spisovatel, vymyslet fiktivní příběh – aspoň podle mě – neumím.

Přečtěte si naši recenzi knihy: Odpočinkový a vtipný Zápisník ženatého muže

Druhá část knihy pojednává o tom, jak jste pracoval jako kurýr. Na co z této doby nejraději vzpomínáte? A co je podle vás na této práci nejnáročnější?

Je to teď teprve rok, co jsem tam pracoval. Ještě teď mám pupínky, když si na tu dobu vzpomenu. Ostatně – je to v knížce. Nejraději vzpomínám na jednoho stařičkého pána, který mě nenechal odnést mu nákup až do domu, chtěl sám, aby byl užitečný…

Připomínal mi mého dědu, který nemohl moc chodit, a přesto každý den štípal dříví. Seděl při tom na židli. Chtěl být užitečný a říkal, že stáří je blbec…

Co je na práci kurýra nejnáročnější? Vydržet fyzickou námahu, nezbláznit se z často hnusného chování lidí. Kurýr je člověk, ne otrok či věc… To by bylo hezké, kdyby si občas uvědomili zákazníci i vedení kurýrních firem.

Závěrečný díl knihy je o soužití s covidem a pro mě osobně už působil až neuvěřitelně a vedl mě ke vzpomínkám na tuto dobu. Jaké bylo pro vás se do tohoto období vracet?

Na tu dobu jsem měl v telefonu docela hodně poznámek. Byl jsem sám v opuštěném domě, neměl co dělat. Vrátit se teď… Byl… Ano, neuvěřitelný zážitek. Jakmile jsem začal psát, vybublaly vzpomínky a nasytily mě překvapením a škodolibostí.

Některé věci jsou i z mého pohledu dnes už nepochopitelné… Přišlo mi to bizarní, neskutečné, ujeté. Jen když si vzpomenete, že když bylo 39 nakažených, zavíraly se školy…

Knihu můžete vyhrát v naší soutěži: Zasmějte se u Zápisníku ženatého muže

Zajímalo by mě, jak se na vaši literární tvorbu dívá vaše žena? Čte vaše knihy a je za ně ráda?

Jejda. Takhle… Četla všechno, vždycky ještě před vydáním na blogu nebo v knize. Dřív se jí něco líbilo, něco méně a něco vůbec. Dokonce se i snažila o to, abych něco změnil nebo dokonce nenapsal… Nezřídka přišla s pocitem a zoufalou poznámkou: „To budu zase za krávu!“ Jako správný manžel jsem její nepříjemné pocity ihned rozptyloval a opravoval: „Máš to gramaticky chybně. Užití budoucího času je v tomto případě chybné…“

Jestli je ráda? Raději jsem se neptal…

Živíte se jako televizní kameraman a střihač, tak jak vás tato práce ovlivňuje při psaní? Má na vás nějaký vliv?

Určitě nějaký vliv má. Ovšem těžko říct jaký. Práce za kamerou nebo ve střižně (v televizi) je týmová. Kameraman bez střihače, režiséra a herců je k ničemu. Obráceně je to to samé. Ale když pisálek smolí, je v tom sám. A zavřený v jakési zvláštní bublině, kdy přestane vnímat svět kolem sebe. Aspoň já to tak mám. Ale v práci ten svět musím vnímat, živím se vnímáním okolí…

Nemáte při takové práci a také při psaní pak pocit, že vše kolem vás je založeno na příběhu, případně střihu a pointách?

Mám…

Nepotřebujete si od toho pak nějak odpočinout?

Ne. Ostatně… Viděla jste někdy nízkorozpočtové seriály? Myslíte, že je v tomto směru od čeho odpočívat? Ne, vážně. Jsou to úplně jiné příběhy, pointy. Jinak vystavěné, už jen tím, že v knize máte „jen“ písmenka…

 S tím souvisí, co děláte ve volném čase? Čemu se rád věnujete?

Volného času v téhle branži moc není. Směny jsou dvanáct a vícehodinové, víkendy a svátky se tam neuznávají.

Rád se projedu na motocyklu, ovšem pakliže není příliš větrno, prašno, vedro, deštivo.

Rád si občas sednu a něco napíšu.

Ale úplně nejlepší (nebojím se si přiznat, že v tom sahám až k dokonalosti) jsem v sezení v křesle a nicnedělání…

Na závěr nám povězte, jestli se můžeme těšit na nějakou vaši další knihu? Nepřijde nyní nějaký zápisník vašich dětí?

Těšit se můžete. Ale jestli ještě nějakou někdy napíšu, to netuším.

Děkuji za rozhovor!

Já děkuji. Byl to můj první rozhovor. A teď už budu slavný?

Zdroj foto: archiv autora