Kultura21.cz

Eva Toulová je česká režisérka, spisovatelka, herečka a výtvarnice, která se narodila 3. 2. 1990 ve Znojmě. Věnuje se převáženě filmové režii. Po vystudování hrané režie na FAMU pod vedením Věry Chytilové debutovala v roce 2014 celovečerním filmem Šťastná, následovaly další celovečerní filmy, které režírovala jako Casting na lásku, Camino na kolečkovách a další. Ve své tvorbě se zaměřuje především na silné ženské hrdinky v hlavních rolích. V prosinci jde do kin její film Deník shopaholičky, o kterém se více dozvíte v našem rozhovoru.

Evi, jak se máte v těchto dnech, jak se vám daří?

Velmi pracovně. S brzkou premiérou se váže spousta doprovodných povinností, takže zrovna prosincovou klidově vánoční atmosféru mít nebudu.

Tento rozhovor je o novém filmu Deník shopaholičky. Povězte nám na úvod, kdo by si jej neměl nechat ujít?

Jak už sám název napovídá – jde o film o nakupování. Hlavní hrdinka je nákupní maniačka, které shopping tak trochu přerostl přes hlavu a zjišťuje, že si musí život přeskládat podle skutečných hodnot, a ne podle cenovek v supermarketu. Je to romantická, velmi vtipná komedie, ve které cílíme především na ženy. Takže když si budou chtít dámy udělat příjemné vánočně nákupní odpoledne, můžou si pak „odpočnout“ v kině u naší romanťárny.

Hlavním tématem jsou tedy nákupy. Jedná se o současné téma, tak jak vás napadlo? Co vás k němu inspirovalo?

Já myslím, že inspiraci nebylo třeba hledat daleko. Nakupováním žijeme tak trochu všichni a díky razantnímu zdražování si myslím, že slevy a výprodeje už musí řešit většina z nás.

A jak to máte s nákupy vy? Jste v něčem podobná hlavní hrdince?

Já myslím, že každý rád vidí svůj oblíbený výrobek ve výprodeji nebo slevě. Nepatřím k výjimkám. Zároveň si moc ráda během nákupů odpočnu a pročistím myšlenky. Líbí se mi procházet zajímavé krámky a nacházet věci, o kterých jsem neměla tušení, že existují.

Do kin jde film 11. prosince, tedy v předvánoční době, kdy už pomalu vrcholí nákupní šílenství. Bude to tedy příznačné načasování?

Ano, určitě. Byli bychom rádi, kdyby se z vánočních nákupních maniaček staly i nadšené divačky a po akčních nákupech si šli do kina zarelaxovat u naší komedie.

A chystají se nějaké speciální premiéry nebo akce spojené například s kiny umístěnými v nákupních střediscích? Ke vstupence 10 % sleva na nákupy?

To už je spíš otázka na marketing distributora, ne na mě. Doporučuji sledovat IG a FB stránky filmu, kde by se případné akční události vysdílely.

Ve filmu jste si také sama zahrála, tak jaká to pro vás byla zkušenost? A koho jste si zahrála? Povězte nám víc o této roli.

Hraji sestru hlavní hrdinky Báry Seidlové, dceru Veroniky Žilkové a Igora Bareše. Jsem takovým protipólem hlavní hrdinky. Na rozdíl od mé sestry odmítám, jako asketická veganka, vést konzumní způsob života. I tento způsob života má ale svá úskalí a my se snažíme ukázat na to, že nic není černobílé.

Hlavní role připadla Barboře Seidlové. Měla jste o ní hned jasno? Pokud ano, z jakého důvodu?

Báře jsem roli nabídla po předešlé zkušenosti z natáčení předešlého snímku. Úplně mě odzbrojila svojí poctivou přípravou na roli. Nechápu, že nehraje mnohem více – je úplně famózní! A nesmírně mě bavil i fakt, že je Bára úplným opakem shopaholičky. Pochybuju, že se dostane do obchodního centra víc jak jednou do roka. O to víc a svědomitěji si ale roli nastudovávala.

Kromě ní se ve filmu objeví samá známá jména jako například Veronika Žilková, Lukáš Langmajer nebo Igor Bareš. Jak se vám s nimi spolupracovalo? A jaká panovala na place atmosféra?

Troufám si říct, že máme jedno z nejpříjemnějších a nejpohodovějších natáčení. Pořád máme čas zkoušet, vymýšlet. Nekřičíme, nemáme na place egoisty a i herce se snažím vybírat takové, aby byli pohodáři a všichni jsme si plac společně užili. Když se atmosféra povede, je pro mě čas na place krásnější než dovolená v Karibiku.

Uvádíte, že Deník shopaholičky je tvořen převážně ženskými tvůrkyněmi. Byla to vždy výhoda? A nahrávalo tomu také téma filmu?

My ženy máme myšlení emoční, muži zase logické. A film je především o zobrazení, předávání a vyvolání emocí. Takže jsem si říkala, že zkusím natočit takový film „od žen ženám“, aby co nejvíce promlouval k našim dámským srdcím a co nejvíce z nás se s ním ztotožnilo.

Natáčení probíhalo nejen v Praze, ale také v několika městech na Vysočině. Podle čeho jste je vybírala? Proč zrovna tam?

Vysočinu mám a obecně Moravu mám ráda. S Prahou jsem se nikdy úplně neztotožnila a myslím, že ani nikdy neztotožním. Morava je prostě láska! Lidi jsem tam jiní, nikdo si na nic nehraje a snaží se vás jako filmaře podporovat, fandí vám a pomáhají. Praha je naopak jedna překážka za druhou. Už jen zaparkovat je vždycky velký problém.

Když se ohlédnete zpátky, tak co pro vás bylo při práci na filmu nejsložitější? Co vám dávalo nejvíc zabrat?

Vždycky je to shánění financí. Je to těžší a těžší a náklady na film rok od roku větší. Lidi se navíc po covidu odnaučili chodit do kina. Já je chápu – ceny lístků vzrostly a každý máme super televizi. Na druhou stranu je kino pořád místem, které vás uzavře do svého světa a na chvíli odstřihne od internetu a rušivého hektického životního stylu, který vedeme. Je to taková malá dovolená a stojím si za tím, že kino má naopak větší význam než kdy dřív.

Děkuji za rozhovor a těším se do kina!

Zdroj foto: archiv autorky