Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

„Není lepší pocit, když si vysníte nějaký svět, příběh, postavu a ty – byť za spousty měsíců až let – vážně obživnou. Ten svět je váš a baví mě si ho nejen jako režisér řídit, ale mít možnost si i napsat scénář nebo zahrát některou z postav, když to zrovna tak cítím. Být nezávislá a řídit lidi, kteří vám věří ke společnému výsledku – co může být pro umělce více naplňujícího,“ říká filmová režisérka Eva Toulová, autorka několika knih, která se věnuje také malování a ilustraci knížek.

Od svých pěti let jste navštěvovala výtvarnou školu a v Jihlavě pak vystudovala Střední uměleckou školu grafickou. A co další zájmy, co vás ještě kromě malování bavilo?

Jsem velkým milovníkem zvířat. Už jako děti jsme s bratrem trávili večery pročítáním atlasů zvířat, hráli si na zoo s miniaturami zvířátek a chodili do přírody pozorovat ta divoká ve volné přírodě. Procházky, výlety a poutnictví miluji dodnes a chodím pěšky co to jde. A miluju vodu a plavání. Tak moc, že jsem o své lásce k vodě natočila film Superžena. Malování bylo ale celé mé dětství gró všeho. Později jsem k němu přidala psaní a následně oba obory „přetransformovala“ ve filmovou režii.

Co vás přivedlo ke studiu režie na FAMU v Praze, kterou jste absolvovala filmem Dvojhra? Jak vzpomínáte na své pedagogy Věru Chytilovou, Jasminu Blaževič a Víta Olmera, jak vás profesně ovlivnili?

Na své pedagogy, a samozřejmě především Věru Chytilovou, vzpomínám s velkým respektem a vděkem. Režie není vůbec jednoduchý obor a korigovat a mentorovat studentské filmy nebo umění celkově je velmi obtížné, protože vidění každého z nás je rozdílné a osobité. Ale díky těmto skvělým pedagogům jsem získala základy a směr, jakým jsem se ve své tvorbě ubírala dál.

Již na střední škole jste začala psát a v roce 2009 jste vydala své první literární dílo, prozaickou knihu Vanitas, která vypráví příběh o mladíkovi, který se zamiloval do smrti. Co vás přivedlo ke psaní?

Já psala vždycky, kam až má paměť sahá. Ve škole jsme se účastnila už na základní škole takových těch „dobrovolných“ literárních soutěží a často jsem i něco vyhrála. Byla jsem třídní přebornicí ve slohu a psát mě bavilo i na střední. A každý, kdo aspoň trochu píše, určitě zažil chuť vydat vlastní knihu. Tak jsem našla téma a začala s první novelou i já. V současné době píšu převážně scénáře.

Následují další knihy – Šťastná (o dívce hledající své místo v životě a poprvé se zamiluje, do smrtelně nemocného kluka), Sedmero vran (obsahuje sedm povídek ze života na téma sedmi smrtelných hříchů), Alenka v údivu (fantasy příběh na motivy knihy Alenka v říši divů). Pak je tu kniha Jak se moří revizoři knižní zpracování vaši stejnojmenné filmové komedie o rodině, jejíž hlavou rodiny je dopravní revizor. V knize Zpověď kudrnaté režisérky, vyprávíte o tom, jak to vypadá na place pod vaším režijním vedením. Už víte, o čem bude váš další literární příběh?

V říjnu vyšla pod nakladatelstvím Monument kniha Romantická Developerka. Je o skutečném příběhu developerky Evy Minářové, jejíž životní příběh byl skoro až k neuvěření a velmi mě inspiroval. Manžel jí se dvěma malými dcerami opustil a zanechal milionové dluhy. Ona přesto dokázala situaci obrátit a jako matka samoživitelka se nejenom dostat z dluhů, ale i vybudovat stavební impérium. Aktuálně je její společnost jedničkou v oboru dřevostaveb.

V roce 2014 jste debutovala jako režisérka, když jste podle vaší knihy Šťastná natočila stejnojmenný film. Pak je tu již zmíněná komedie Jak se moří revizoři. Z vaší dílny jsou také tituly – Casting na lásku, Láska na zakázku nebo Superžena a nejnověji natáčíte Krtkův svět. Jste, jak sama říkáte, hlavně režisérka, která ve svých filmech také hraje, píše si scénáře a filmy produkuje. Tyto profese vnímáte spíše jako doprovodné. Co vás baví na režii? Neláká vás také divadelní režie?

Divadelní režie mě neláká, je to zcela jiný obor a já miluju film. Není lepší pocit, když si vysníte nějaký svět, příběh, postavu a ty – byť za spousty měsíců až let – vážně „obživnou“. Ten svět je váš a baví mě si ho nejen jako režisér řídit, ale mít možnost si i napsat scénář nebo zahrát některou z postav, když to zrovna tak cítím. Být nezávislá a řídit lidi, kteří vám věří ke společnému výsledku – co může být pro umělce více naplňujícího?

Natočila jste dokument Camino na kolečkách, kde jste spolu se svým týmem a s Janem Duškem, kterého roztroušená skleróza upoutala na invalidní vozík, absolvovali měsíční pouť, během níž jste ušli 640 km pěšky do Santiaga de Compostela. Pak jste se stejným týmem, natočila dokument Černobyl na kolečkách, kde jste kromě Černobylu natáčeli i v Kyjevě a v Karpatech. Jaká to byla pro vás zkušenost natočit dokumenty a ještě k tomu putovat? Co vám to dalo?

Nebudu tvrdit, že kombinace natáčení a putování dohromady není makačka. U Camina na kolečkách jsem si prošla pěšky 640 kilometrů a zásadní problém byl, že jsme se štábem museli držet stejné tempo, co „zbytek“ výpravy. Ve chvíli, kdy jsme vylétli s dronem nebo někoho odchytili na rozhovor, museli jsme pak ostatní dohánět. Navíc šlo o menší štáb, kde všichni museli v případě nutnosti dělat všechno. Takže i já jsem občas pomáhala tlačit invalidní vozík s hlavním hrdinou trpícím roztroušenou sklerózou. I když jsem na výpravách působila jako pozorovatel, stejně mi poutě daly mnoho. Dovedly mě k pokoře a poznání, že nic není samozřejmost. Zvýraznily, co je v životě opravdu důležité a co má cenu.

Věnujete se také výtvarnému umění. Váš obraz Smysl života se v roce 2009 dostal do knihy českých rekordů jako největší obraz namalovaný pastelkami v ČR. Svá výtvarná díla jste vystavovala na mnoha výstavách. Také jste ilustrovala knihy. Co ráda zachycujete na svých obrazech? Co vás baví na ilustrování knih?

Celkově je mi blízký expresionismus a ve volné tvorbě u mě hraje prim. Baví mě lidé a emoce. Snažím se vyhýbat symetrii. Co se týče ilustrace, tu se snažím přizpůsobovat obsahu knihy, takže ke každému literárnímu dílu přistupuji individuálně.

K filmům neodmyslitelně patří také hudba. Zkusila jste také sama něco složit nebo to raději spoléháte na hudebníky?

Hudba je asi jediné z umění, které opravdu neovládám a s veškerou pokorou a respektem jej přenechávám povolanějším. Celkově nejsem moc hudebním fanouškem. Nemám oblíbenou kapelu, nechodím na koncerty a mou nejoblíbenější písní je ticho.

Jste žena několika profesí a stále velice profesně aktivní a vytížená. Umíte vůbec odpočívat? Jak ráda trávíte volný čas?

Nejraději dobíjím baterky návratem na Moravu ke své velké rodině. Společně strávený čas je k nezaplacení a neskutečně mě nabíjí. Jsme zahradnicky-vinařská rodina, takže střídám mentální práci za fyzickou a hrabu se v hlíně nebo vyrážíme na procházky po okolí.

Foto: archiv Evy Toulové