Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Jako velice malinká jste s rodiči nějakou dobu žila v Bolívii, kde váš tatínek jako hydrogeolog hledal pro tamní indiánské kmeny na náhorní planině Altiplano zdroje podzemní vody, které také našel. Jak vás tento pobyt ovlivnil? V jednom rozhovoru jste řekla, že jste měla chůvu Luz, se kterou byste se ráda setkala. Podařilo se vám to?  

Žila jsem s rodiči v Bolívii do dvou let, v La Pazu nejvýše položeném městě světa jsem udělala svoje první krůčky, bylo to v kuchyni, na jedné straně stála maminka a na té druhé naše chůva Luz z kmene Aymarů. Není divu,
že mě to do Bolívie stále víc táhne, k mým kořenům i za mojí chůvou, která mě měla moc ráda. Připravuji dokument, chci se vydat po stopách práce mého otce, najít vrty na náhorní plošině Altiplano, které se svým týmem vyvrtal a díky nim přivedl z hloubky země na povrch pitnou vodu. Díky ní se zlepšila hygiena a tamní děti přestaly umírat na tyfus a žloutenku. Ráda bych se také setkala s Luz, ale nevím, jestli ji najdu a zdali ještě žije. Bude to napínavé pátrání.
 
Co vás přivedlo ke hře na kytaru, kterou jste studovala na pražské Státní konzervatoři a ve studiu pokračovala na madridské Královské konzervatoři?  

Můj zájem o klasickou kytaru začal už na základní škole. Moje nejlepší kamarádka na kytaru hrála, a tak jsem na ni začala hrát i já. Měly jsme hodiny kytary společně, ale protože jsme se pořád smály, pan učitel nás nakonec rozdělil a já se začala na hru víc soustředit. Začalo mě to bavit, uměla jsem noty, protože jsem taky zpívala v dětském sboru, a tak jsem v kytaře dělala rychle pokroky. Nakonec jsem udělala zkoušky na Státní konzervatoř v Praze a po absolutoriu odjela studovat tento nástroj do Španělska. Za tu zkušenost jsem moc ráda.

Foto: Lenka Hatašová

Při studiu jste si v Madridu přivydělávala jako moderátorka ve španělské televizi, když jste vyhrála v roce 1998 konkurz do pořadu o zvířatech Waku Waku. Co vás přivedlo k tomu, zkusit štěstí v tomto TV pořadu? Jaká to byla pro vás zkušenost? A jak vznikl váš pseudonym Martina Hegel, pod kterým jste pořad moderovala?   

Jako studentka jsem potřebovala peníze, chtěla jsem finančně odlevit rodičům, a tak jsem se přihlásila do jedné agentury pro modelky a moderátorky. Agentura mě vyslala na konkurz do televizního pořadu o zvířatech, který režíroval známý španělský televizní režisér Chicho Ibáñez Serrador. Ten si mě na základě konkurzu vybral jako spolu moderátorku. Byl to pořad podobný našim Zázrakům přírody a já jsem měla za úkol představovat živá zvířata, která do studia přišla. Pamatuji se na obrovského kocoura, který mě strašně podrápal, když jsem ho na podiu držela v náručí a snažila se o něm před televizními kamerami mluvit.

A pokud se ptáte na můj španělský pseudonym, ten vznikl tak, že Španělé neumí vyslovit r, a tak moje jméno Vrbová vyslovovali Ver boba - Ver znamená ve španělštině vidět a boba je hloupý – ve výsledku vidět hlupáka, což nebylo ideální jméno pro moderátorku v televizi. A tak se pan režisér rozhodl, že moje příjmení změní na Hegel. Georg Friedrich Hegel byl uznávaný německý filosof, takže jsem si ve výsledku o dost polepšila.
 
Po návratu domů, jste se dostala do České televize, kde jste začínala jako programová hlasatelka a v této pozici jste zůstala až do jejího zrušení. Pak jste se k ní, po patnácti letech, na krátkou dobu vrátila v době covidu na programu ČT 3. Jak na práci hlasatelky dnes vzpomínáte? Měla jste v tomto oboru nějaké vzpory? 

Práce hlasatelky pro mě byla zajímavá. V té době byly hlasatelky diváky milované a obdivované. Když se na obrazovce objevila například Saskia Burešová v nějakém zajímavém modelu, hned druhý den přicházely dopisy od divaček, ptaly se, kde šaty koupila. Hlasatelky udávaly módní trendy. A já se najednou, také na základě konkurzu, mezi nimi ocitla. Hodně jsem se od všech hlasatelek a hlasatelů učila, byla to škola života. V roce 2005 se pozice hlasatelů zrušila, televize se jako medium zrychlovala a hlasatelé byly spíše brzdou vysílání, svými mluvenými vstupy ho zpomalovaly. Tehdy jsem si myslela, že tato profese zmizela navždy. A o to větší překvapení mě čekalo v době covidu, aby se především senioři necítili tak osamělí, televize spustila nový kanál ČT3 a hlasatelky byly jeho součástí. S kolegyněmi z pořadu Sama doma jsme se jimi na nějakou dobu staly a já si pobaveně říkala: „Nikdy neříkej nikdy“.

Foto: Archiv Martina Hynková

Od hlasatelky jste přešla na pozici televizní moderátorky řady pořadů jako je Retro, 13. komnata a zejména pořad Sama doma. Jedno jste řekla: „Moderátorka musí hlavně umět improvizovat, musí být empatická, ovládat umění rychle najít a položit otázky.“ Daří se vám to?

Je to tak, scénář máme od dramaturgyň připravený, ale živé vysílání může vše během chvíle proměnit a najednou se scénář o dost změní. Divák nesmí nic poznat a vy se časem naučíte improvizovat a scénář mít jako opěrný bod. Důležité je reagovat na hosta a vytvořit přátelskou atmosféru. Diváci nám často píší, že právě té přátelskosti si na našem pořadu cení. A taky ověřených informací od našich předních odborníků, které zveme jako hosty.
  

Do práce moderátorky na pořadu Sama doma vás zasvěcovala hlasatelka a moderátorka Stanislava Lekešová, na kterou jste vzpomínala v rozhlasovém pořadu Úžasné životy. Jaké bylo spolupracovat s touto dámou? Čím vás spolupráce s ní obohatila?  

Na Stáňu myslím často, ve studiu máme její fotku a vždy po příchodu se s ní pozdravím. Je to takový rituál. Znaly jsme se ještě z hlasatelny a po příchodu do Sama doma mě dostala na starosti, aby mě trochu zaučila. Měla jsem ráda její humor a smích i to, jak se zajímala o druhé. O sobě mluvila méně. Ráda druhým naslouchala. A takové bylo i její moderování, člověk cítil takovou lehkost, se kterou s hosty rozmlouvala, byla lidská a to na ní měli diváci rádi.

Foto: Archiv Martina Hynková

Působíte také jako scénáristka a také jste autorkou knížky Žiju bez dětí. Co vás přivedlo ke psaní? Jak se vás kniha psala?

Psaní mě uklidňuje. Neodehrává se před kamerami ani před mikrofonem a to mi vyhovuje. Ten klid a slova, která plynou do vět, odstavců, kapitol a pak i celé knihy. Knížka Žiju bez dětí vznikla z mojí potřeby zjistit, jak žijí a čím si naplňují život bezdětné ženy. Sama jsem prožila dlouhé období, kdy jsem nemohla otěhotnět a tuto otázku jsem si často kladla. V té době jsem ale nenašla žádnou bezdětnou ženu, která by mě k sobě pustila a o jejím životě bez dětí mi něco řekla. Pak k nám do domácnosti postupně přišly děti adoptované i biologické, ale ta otázka, jak žijí bezdětné ženy, stále přicházela, a tak jsem se nakonec rozhodla takové ženy najít a udělat s nimi rozhovor. V knize jsou ženy různého věku a z různých sociálních skupin. 9 příběhů žen a každý jiný. Co jsem ale zjistila, že bezdětné ženy nejsou kariéristky ani zoufalkyně, které nenašly chlapa, jak se to o nich často říká. Mají velmi bohatý život, často spojený se světem matek a dětí. S podporou komunity, ve které žijí. Jsou pro společnost důležité a není dobré, je jen, proto, že neplní roli matek soudit. Ne všechny ženy jsou tady proto, aby rodily a vychovávaly děti.

Co vás přivedlo ke spolupráci s Dětským krizovým centrem, jehož jste mediální partnerkou?

Do Dětského krizového centra jsem se vypravila jednoho odpoledne před dvaceti lety, tou dobou jsem pracovala již v televizi a věděla jsem, že jako člověk, který se objevuje na obrazovce, mám možnost ovlivnit veřejné mínění a nabídnout své dovednosti pro dobrou věc. Paní ředitelka DKC Zora Dušková mě tehdy vřele přijala a od té doby s DKC spolupracuji. Nejprve jsem pro DKC moderovala různé charitativní akce, tiskové konference a teď jsem členkou Správní rady. Když pročítám výroční zprávy a vidím každoroční nárůst čísel sexuálního zneužívání dětí, fyzického a psychického týrání těch nejzranitelnějších v naší společnosti říkám si, jak je práce lidí v DKC důležitá a jak moc je v naší společnosti tolerované a přecházené násilí na dětech. Děje se to skrytě, za zdmi domácností a děti jsou na tu tíhu mnohdy úplně samy, pokud nezareaguje okolí. Mějme oči otevřené a všímejme si i zdánlivých maličkostí. Každý z nás má možnost ohroženému dítěti pomoci a udělat svět o něco lepším a spravedlivějším.

Foto: Archiv Martina Hynková

A co volný čas, jak jej ráda trávíte? Dočetla jsem se, že vaším velkým koníčkem je cestování.

Cestovaní je moje velká vášeň. Od mládí mám toulavé boty. Poznávat odlišné kultury, zvyky a tradice, zajímavá jídla, to mě baví. Všimla jsem si, že lidé, kteří cestují, jsou více otevření, tolik nepodléhají tomu, co se píše a říká v médiích, dokáží si udělat vlastní názor. A to je v dnešním světě plném dezinformací hodně cenné. Proto cestujeme s našimi dětmi a ukazujeme jim, že všude je možné narazit na dobré lidi a je jedno, jakou barvu pleti mají i jaké náboženské vyznání. Často se podělí i o to poslední, co mají. Pokaždé mě to uklidní, protože vidím, že dobro v lidech stále existuje.

Martina Hynková Vrbová:

• Narodila se 23. 11. 1971 v Praze.
• Hru na kytaru studovala na Státní konzervatoři v Praze a Královské konzervatoři v Madridu.
• Působí jako moderátorka a scénáristka publicistických pořadů v České televizi.
• Moderovala např. pořady jako – Obrazovka, ČT vize, Country express Praha - Nashville, Retro, 13. komnata, Kam s nimi, Dětská záchranka v akci, Sama doma nebo cyklus K poctě zbraň!. 
• V Českém rozhlase Pohoda uvádí pořad Kolotoč.
• Autorka knihy Žiju bez dětí (2024).   
• Je vdaná, jejím manželem je investigativní novinář Jiří Hynek a vychovávají spolu tři děti.