Kultura21.cz

David Urban se narodil v roce 1973 v Praze, kde žije dodnes. Je šťastně ženatý, má dvě dospělé děti a v panelákovém bytě s ním mimo manželky bydlí také pár koček. Už více než polovinu života pracuje u pražské kriminálky, což se odráží na jeho literární tvorbě. Mezi jeho zájmy patří četba knih, sbírání komiksů a hraní her. Rád zdolává lezecké stěny a věnuje se lukostřelbě. Je autorem povídkových sbírek Tři opice (Kalibr, 2020) a Výjezdovka (2021), mnohé z publikovaných povídek byly oceněny v nejrůznějších literárních soutěžích. V posledních letech vydal u Kalibru také několik románů, jako jsou Rozsudek smrti (2021), Hra o přežití (2022), nebo Vražedná splátka (2024). Posledním titulem je kniha Oči za oko, chrup za zub, o které je tento rozhovor.

Davide, vítám vás u našeho dalšího rozhovoru, tentokrát zaměřeného na vaši novinku Oči za oko, chrup za zub. Jak se máte v těchto dnech? Máte v práci kriminalisty spíše klidné nebo hektické období?

Nestěžuji si, protože jak se říká – jaké si to uděláš, takové to máš (úsměv). Poslední dva roky pracuji na oddělení pátrání, kde hledáme pohřešované a hledané lidi. Jaro naštěstí není obdobím, kdy by jejich počet nějak výrazně vzrostl. Větší nárůst pohřešovaných dětí se většinou objeví v čase vysvědčení, kdy se jim se špatnými známkami nechce domů. Hledaných zločinců je bohužel každý měsíc v průměru stejně, jejich počty neubývají. Nouzi o práci rozhodně nemáme. (smích)

Hlavním tématem knihy je boj se spravedlností. Jak dlouho ve vás zrál tento motiv? A jak často se s ním setkáváte v praxi?

Jedním z posledních případů, jež jsem řešil u výjezdovky, byla sebevražda nezletilé dívenky, která se mi dostala pod kůži a nesmazatelně vryla do paměti. Vybavovala se mi v mysli tak často, až ve mně začal zrát nápad, že bych se o tuto děsivou událost měl podělit s čtenáři – ukázat jim jaké případy policisté vyšetřují a jak na ně působí. Promýšlel jsem to dlouho, a nakonec do románu nastínil celou problematiku domácího násilí, zneužívání a týrání svěřených osob, zkrátka skutky, odehrávající se za zavřenými dveřmi, leckdy i u spořádaně vypadajících rodin.

Nechtěl jsem příběh pojmout jako klasické policejní vyšetřování, proto jsem se rozhodl pro popis jednání, myšlení a pocitů pachatele, který se rozhodl vzít spravedlnost do vlastních rukou.

Jednání pachatele v mém románu je kompletně vymyšlené a jsem rád, že se u nás nic podobného neděje. Za svoji dlouhou policejní praxi jsem se s tím ještě nesetkal.

V jednom rozhovoru jste uvedl, že ze skutečnosti vychází výjezd k sebevraždě malé holčičky, který hraje důležitou roli v ději. Musí to být hrozné a těžce představitelné. Jak to člověka ovlivní? A jak se s tím může vyrovnat?

Skoro každá násilná smrt nebo ubližování dítěti se většiny policistů dotkne a zasáhne je. Vždyť jsme také lidé a při podobných událostech cítíme to samé, co ostatní.

V naší práci se málokdy setkáváme s dobrými skutky, spíše dennodenně vídáme výsledky něčího zla. Bohužel, někdo naši práci dělat musí, takže nám nezbývá než se duševně obrnit a nějak to zvládnout. Musíme být psychicky vyrovnaní a pokud se s něčím podobným, jako je popsáno v mé knize, setkáme, nezbývá nám než se ovládnout, překonat to a nepřepadnout přes okraj té pomyslné propasti. Nesmíme se zhroutit a zároveň musíme udržet zlost a vztek na uzdě a odolat nutkání, vydat se potrestat viníky.

Tento případ tedy ovlivnil tuto knihu. Bylo to tak hned, nebo musel tento námět uzrát?

Nápad na to, jak případ představit čtenářům zrál skoro rok. V mezičase jsem pracoval na dokončení předchozí knihy a zároveň aktivně promýšlel, jak hrůznou sebevraždu začlenit do většího celku. Jakmile jsem měl stěžejní téma románu vymyšleno, pustil jsem se do psaní s jasným cílem, aby se poměrně drastické a brutální popisy událostí zapsaly do paměti čtenářů stejně, jako se uvedený případ zapsal do mé.

A dokážete si už při práci říct, že nějakou „věc“ využijete v budoucnu do knihy? Nebo to přichází až zpětně?

Většina případů v mém zaměstnání se poměrně často s jemnými nuancemi opakuje a po tolika letech práce u policie už pro vás nejsou překvapivé ani zajímavé, jsou rutinní. Občas se však nachomýtnete k něčemu, co vám vyrazí dech, překvapí nebo vám přijde zajímavé, takže si to zapamatujete.

Od chvíle, kdy jsem se vydal na spisovatelskou dráhu, a při své policejní práci se dostal k takovému případu, poznamenal jsem si ho s vědomím, že ho později využiju.

Některé příběhy mám v paměti již delší dobu a čekám, až nastane vhodná chvíle napsat podle nich povídku, zakomponovat je do románu nebo na jejich motivy vystavět hlavní příběh.

Snad v každém mém románu najdete minimálně malou epizodku z mého policejního života, jež mě natolik zaujala, že jsem měl potřebu se o ni podělit se čtenáři.

V ději se objevuje také inspekce bezpečnostních sborů. Jak vás napadla taková zápletka? Měl jste s něčím podobným, kdy padlo nějaké podezření na někoho z týmu vyšetřovatelů, zkušenosti?

Říkal jsem si, že bych čtenářům mohl představit nedílnou složku policie, kterou většina policistů nemá v oblibě. Do děje se mi to hodilo a říkal jsem si proč toho nevyužít a nezprostředkovat čtenářům pocity, jaké nejspíš vyšetřovaní policisté zažívají. Pár kolegů, kteří byli inspekcí vyšetřováni znám. Sám jsem se s pracovníky inspekce také kdysi dávno setkal, naštěstí jen jako svědek, ale přesto ty události ve mně zanechali pár vzpomínek, které plánuji zakomponovat v jednom z dalších románů.

Více o knize najdete v naší recenzi: David Urban zraje jako víno

Jedna recenze uvádí, že jste napsal nejtvrdší knihu posledních let. Co na to říkáte? Souhlasíte s tím?

S tím úmyslem jsem tento příběh psal. Přál jsem si, aby se čtenáři vryl do hluboko paměti a vyvolal v něm nějakou reakci. Pokud to je opravdu to nejdrsnější, co se v českých kriminálkách objevilo, jsem rád. 

Když jsme u toho, jak se vám psali některé brutální úseky? Jak se to popisuje? A z čeho při tom vycházíte? Stačí představivost?

Za svoji policejní kariéru jsem toho viděl i slyšel hodně, takže jsem si dost věcí nemusel vůbec představovat, stačilo sáhnout do paměti. Představivost mám bujnou a myslím, že se díky ní a policejním zkušenostem dokážu vcítit do jednotlivých postav, ať už v roli kriminalistů, svědků, obětí či pachatelů.

Psaní je pro mě takovou formou terapie a psychické hygieny – snažím se všechny hrůzné zážitky a zkušenosti dostat na papír, podělit se o ně a tím je v ideálním případě dostat z paměti.

Knihu můžete vyhrát v naší soutěži: Získejte detektivku Oči za oko, chrup za zub

Nejen v televizi se to poslední dobou hemží jak krimi seriály, tak také různými pořady věnujícím se případům. Můžete nám ještě doporučit nějaký pořad, který vás zaujal a je podle vašich zkušeností alespoň trochu reálný?

Pokud se zaměřím jen na českou produkci s přihlédnutím k co největší realističnosti policejní práce, pak jednoznačně Případy prvního oddělení.

V květnu letošního roku vám vyjde kniha Perfektní alibi, kterou jste napsal s Vladimírem Zlým. Nalákejte na ni v závěru naše čtenáře.

Perfektní alibi je zbrusu nový projekt spolupráce dvou autorů. Před necelými dvěma lety mě Vláďa, jakožto můj čtenář, kontaktoval a já zjistil, že má na kontě detektivku a na cestě další. Přečetl jsem si jeho prvotinu a zalíbila se mi. V té době jsem měl nápad na román, který by mohli psát dva autoři. Slovo dalo slovo a během pár měsíců vznikl snad neotřelý a zajímavý příběh s překvapivou pointou a nečekaným rozuzlením.

Své čtenáře snad potěším informací, že jsem již odevzdal nový román s pracovním názvem „Další hra o přežití“, který se při troše štěstí objeví na pultech knihkupectví v příštím roce.

Děkuji za rozhovor a těším se na další knihy!

Zdroj foto: archiv Davida Urbana, Euromedia Group