Kultura21.cz

Volnočasová aktivita se mu stala povoláním a životem. Díky své pracovitosti a jak sám říká „drzosti“ se posunul od studia architektury až na angažmá v divadle „Ta Fantastika“. Co mu hraní v divadle vzalo a proč neměl štěstí na režiséry?

Kdy poprvé sis řekl – chci svůj život naplno zasvětit divadlu?

Amatérské začátky sahají až do studia na základní škole, kde byly součástí výuky krátké scénky na anglickém, případně ruském odpoledni. Na gymnáziu jsem se přidal do dramatického kroužku, kde jsme nazkoušeli celkem tři hry. Na maturitním večírku jsem si ozkoušel i své moderátorské dovednosti. Po příjezdu do Prahy, kde mne dvakrát odmítli na DAMU, jsem přijal „záchranu“ v podobě přijetí na ČVUT.

Kudy se ubíraly tvé umělecké kroky při pobytu v Praze?

Po dvou letech pobytu v Praze jsem se přidal do prvního ochotnického spolku s názvem „Alt_R“, kde jsem záhy dostal hlavní roli „Thomase Tracyho“ v představení „Tracyho tygr“. Poprvé jsem si vyzkoušel nekomediální roli a mohl jsem si tím pádem nacvičit jiné techniky a emoce. Odehráli jsme pár představení a repríz. Ve stejné době jsem se přidal do dalšího ochotnického spolku „Divadelní soubor Nenalezen“. Díky tomu, že mnoho lidí spolek opustilo, jsem se shodou okolností stal jedním ze scénáristů, časem na mne připadla i režisérská funkce. Po dvouletých přípravách jsme měli letos v květnu premiéru s komedií „Gallina Problema aneb Mafiáni natvrdo“. Hrajeme převážně v Rock Café. Přes tyto ochotnické spolky jsem se dostal do prvního profesionálního angažmá. Jednalo se o „Pohádkové divadlo Marka Dobrodinského“. S představením jezdíme po hradech a zámcích v celé České republice. Přes tento první profesionální soubor jsem se dostal do dalších souborů – jednalo se většinou o záskoky. Možná díky štěstí nebo své drzosti jsem se dostal do stálého angažmá divadla „Ta Fantastika“, kde přes rok a půl ztvárňuji klauna ve hře „Aspects of Alice“.

„Chtěli jsme dát lidi trochu dohromady, aby si uvědomili pomíjivost života“.

Tvým nejaktuálnějším projektem je autorská klaunerie „Při západu Slunce“, které jsi spoluautorem. Čím je tato hra originální?

Před časem mne oslovila kamarádka a kolegyně z divadelního sitcomu, Kateřina Žigunová, která má vystudované klaunství na HAMU, s tím, že mi nabídla spolupráci na tomto projektu. V dnešní době přesycené technologií a neosobními kontakty jsme chtěli dát lidi trochu dohromady, aby si uvědomili pomíjivost života, ocitli se v přítomnosti a na chvilku si oddechli a bavili se. Jedná se o tzv. klaunerii, kde vystupují pouze dva klauni-andělé. Hra pojednává o životě andělů strážných během jejich studia a následné praxe.

Je hra vhodná spíše pro dětské nebo dospělé osazenstvo?

Naší cílovou skupinou je publikum ve věkové kategorii od dvou do sta let. Celé představení je beze slov. Hra je především o klaunství a situacích, které řeší zdejší andělé. Premiéra se koná
14. listopadu, první repríza se datuje na 29. listopadu v divadle D21. Příští rok na jaře bychom chtěli tuto hru odehrávat častěji a ve větším měřítku mimo Prahu a Českou republiku.

„Divadlo je můj život. Z toho se už nevyvleču.“

Vraťme se zpět k divadelním souborům, ve kterých jsi doposud působil. Jaké zkušenosti – ať už negativní či pozitivní – sis díky nim odnesl do současného hereckého života?

Během mého počátečního období hraní jsem neměl dvakrát štěstí na režiséry, kteří by ze mne dostali co nejvíc a prakticky mne nic nenaučili. Ve všech souborech, kde jsem působil, jsem se musel fakticky režírovat sám. S vyloženě negativními dopady jsem se zatím naštěstí nesetkal. Naučil jsem se být k sobě sebekritický. A co mi to vzalo? Určitě volný čas. Nicméně, začal jsem se tomu věnovat v rámci svého volného času, abych to mohl jednou dělat profesionálně, což se mi konečně podařilo. Divadlo je můj život a z toho se už nevyvleču (smích).

Hraješ raději pro dětské nebo dospělé publikum?

Hraji pro každého, komu se naše představení líbí. Ať je to dítě, dospělý či důchodce. Děti jsou vděčné publikum, kterým se téměř všechno líbí, rádi se smějí a nestydí se smát. Oproti dospělým, kteří na některých představeních čekají, až se někdo zasměje, aby se mohl začít smát i zbytek. Nicméně pro dospělé publikum hraji také moc rád. Je to jiná skupina lidí, kde se herec musí trochu jinak snažit zaujmout. Když vezmu v potaz představení, které je vhodné pro děti i dospělé, lze ztvárnit konkrétní vtip na více úrovních a každý si tam najde něco svého. Mým cílem je určitě pobavit.

Měl jsi možnost působit i v televizních projektech....

Mezi divadelním a filmovým herectvím je podstatný rozdíl. Divadelní herectví je více „od srdce“, každé představení vypadá trochu jinak a časem se vyvíjí. Každé publikum reaguje jinak a herec se tomu musí přizpůsobit. Oproti tomu ve filmovém herectví chybí bezprostřední kontakt s publikem a člověk nevidí přímou reakci svého konání. V daný okamžik musí ze sebe vydat maximum. Vše je potom už jen v rukou produkce,režisérů a střihačů. Naopak v divadle musí ze sebe vydat maximum na každém představení. Nějaké zkušenosti s natáčením mám a rád se budu tímto směrem ubírat i nadále. Nicméně pro mne, jakožto nestudovaného herce, je těžší se někam dostat. Musím toho ze sebe víc ukázat.

Věnuješ se pouze herectví nebo se zdokonaluješ i v jiných směrech?

Poslední dobou jsem se začal zabývat divadelní režií. Mám za sebou zatím první režisérský debut v naší autorské divadelní hře „Gallina Problema aneb Mafiáni natvrdo“, kterou jsem poslední rok režíroval a začalo mne to poměrně bavit. Určitě plánujeme v dohledné době další autorská představení a po vzájemných zkušenostech a zpětných vazbách budu režírovat i další hry.

„Rád bych, aby lidé žili přítomností“.

Popsal by ses spíše jako autoritativní nebo liberálně naladěný režisér?

Mám jasně definovanou představu výsledného celku. Jde mi o to, aby ze sebe všichni vydali to nejlepší, co v nich je. Ze začátku jsem byl liberálnější. Během posledních pár měsíců jsem byl více autoritativní, časem trochu totalitní režisér (smích). V tomto případě je to potřeba, aby se projekt zdárně dokončil až k samotnému finále. V divadle nemůže existovat úplná demokracie. Každý by měl svůj vlastní názor na vše okolo a nic by se nedotáhlo do konce.

Vzkázal bys něco našim čtenářům?

Chtěl bych poděkovat všem kulturně naladěným lidem za to, že existují. Bez vás bychom nemohli dělat naši práci, protože by se o to nikdo nezajímal. Divadlo, film a umění je o pocitech a prožitcích, které publikum s radostí přijímá. Lidé se ztotožní se svou oblíbenou postavou a prožívají s ní celý příběh, což je nádherné. Rád bych, aby lidé po odchodu z divadla žili přítomností a nad mnohými věcmi popřemýšleli nebo v sobě jen tak nechali působit právě prožitý zážitek.

Zdroj foto: archiv Daniela Možnara