Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Hraje v divadle i před kamerou. Působí v dabingu, a jak sama Vanda Chaloupková říká, má zde štěstí na role, které u nás nikdy hrát nebude a práce s hlasem jí velice baví. Odmalička ji baví psaní a tak se začala věnovat i psaní scénářů. Zkusila si i divadelní režii a jejím velkým koníčkem je fotografování.

Pocházíte z Ostravy a říkáte, že holky z Moravy jsou trochu drsnější. Sama jste jako malá hrála na zahradě s kluky fotbal a chytala v bráně a fotbal máte ráda dodnes. Kromě toho jste se aktivně věnovala tanci. A jak jste jednou řekla, vždycky jste chtěla být herečkou a tanečnicí. A obojí se vám splnilo. Jak na ten čas dnes vzpomínáte?

Ano, pocházím z „rázovitého” kraje, z tvrdě pracující třídy. Dřív jsem se bála, že budu působit v Praze drzým dojmem, ale dnes už vidím, že lidi oceňují moji odvahu prosadit například nápad při kreativní práci. Ve většině případů se použije, režisér ho takzvaně „koupí”. Na dvoře jsem byla jedna ze dvou holek a tak nás kluci šoupli do brány. Na hraní venku velmi ráda vzpomínám, jsem ráda, že jsem stihla dobu před telefonem v kapse. Sousedka z přízemí chodila na tancování a uvolnilo se tenkrát místo pro další dívku ve studiu, tanec se mi dostal okamžitě pod kůži a od té doby jsem tančit nepřestala. Ráda bych se k němu ještě nějak intenzivněji vrátila, než mi bude čtyřicet.

Během studií na Janáčkově konzervatoři v Ostravě jste hrála na scéně ostravského ND moravskoslezského. Pamatujete si, jaké to bylo poprvé na scéně a co jste hrála?

Vůbec mi to nedocházelo. Moje úplně první role byla služka v Nebezpečných vztazích, na co ale úplně nejraději vzpomínám a co tak nějak utvořilo můj pohled na divadlo, byla Heda Gablerová v režii Jana Mikuláška. Hrála jsem alter ego Hedy, byla s ní pořád na jevišti a měla jsem všechny ty krásné kostýmy od Marka Cpina, které měla i ona. Objevila jsem intenzivní vztah k hloubání v temnotě, stylizaci a čisté práci.

Jako divadelní herečka jste od maturity stálým hostem Divadla Na Fidlovačce v Praze, které pokládáte za svoji mateřskou scénu. Hrála jste také v Divadle Bez Zábradlí, Hudebním divadle Karlín, Divadle Komedie. Také v divadelním spolku Prague Shakespeare Company v anglicky mluvených rolích. Jaká to byla pro vás zkušenost hrát před diváky anglicky? A čím je pro vás divadlo?

Tolik scén? To mi ani nepřijde. Tohle všechno jsem prošla za 15 let… Fidlovačka bude vždycky domov, i když se průběžně mění, tak jako všechno. Vždycky jsem chtěla víc točit filmy, ale když hraju divadlo, vím, že jsem na správném místě. Každá repríza je opravdu jiná, záleží na náladě a nastavení každého jednotlivce. V sálech se skrývá spousta technických složek, které s námi tvoří kouzlo. Diváci se někdy baví potichu, někdy nahlas. Pokaždé je to nové a jiné, to film neumí. A na hraní v angličtině jsem už naštěstí zapomněla. Hahaha.

Často hrajete také v seriálech – 4teens, Ulice, Ordinace v Růžové zahradě, Slunečná, Modrý kód nebo ZOO nové začátky, kde hrajete šéfkuchařku Hanku a maminku vám hraje Michaela Kuklová a praštěnou tetu Nela Boudová. Jak se cítíte před kamerou? A jak se vám hraje s oběma dámami? A co vaření, máte k němu kladný vztah?

Práce s kamerou je alchymie. Ne vždy přes tu malinkou čočku dokáže člověk přenést přesně to, co potřebuje. Natáčení denního seriálu je za mě nejtěžší disciplína. Tlak je veliký, času málo a textu přespříliš. Točí se a hlavně stříhá jinak než celovečerní film. Myslím, že by si to měl každý zkusit. Práce s holkami byla radost. Byla plná kreativních nápadů a hlavně jsme si to opravdu užívaly. K tomu vaření… vařit asi umím, ráda uvařím pro někoho, pro sebe moc ne. Ale zase si dělám promyšlené svačiny do práce. Kdyby existoval pořad Masterchef svačinář, jdu do toho. Každý den se najde kolega, který se nestihl najíst a tak je fajn i někoho potěšit. O jídlo by se měl člověk vždycky dělit.

Své herecké aktivity dělíte nejen mezi divadlo a práci před kamerou, ale působíte také v dabingu. Načítáte i audioknihy?

Knihy nenačítám, ale ráda bych. V dabingu jsem denně a mám štěstí na role, které u nás nikdy hrát nebudu. Když děláte Marvelovku, je to prostě za odměnu. Práce s hlasem je něco, po čem jsem vždycky toužila.

Odmalička jste také ráda psala, zapisovala jste si vše možné. A nakonec jste pro Strašnické divadlo napsala a zrežírovala inscenaci Dávno dospělí, která se hrála dvě sezóny. Co vás baví na psaní a co na režii? V jednom rozhovoru jste řekla, že režijní ambice máte odjakživa.

Hru Dávno dospělí jsme napsali společně s Petrem Šmídem. Je třeba jej zmínit, protože za to vždycky dostávám kredity jen já, byla to práce nás obou. On ji z větší části napsal, já režírovala. Scénáristickou a režijní ambici mám zhruba od jedenácti let, vracím se k tomu až poslední roky, zhruba od třiceti let. Mám potřebu lidem vyprávět příběhy, přenášet je do jejich vlastního nitra a ráda bych zvedala úroveň českého filmu. Jsem náročná a nespokojím se s průměrem. Pokud mám něčemu věnovat pět let svého života, musím vědět, co chci říct a proč.

Dočetla jsem se, že píšete scénář k filmu. Jak jste s ním daleko? Neláká vás také napsat nějakou knížku?

O knize jsem začala přemýšlet nedávno. O novele. Ale to se teprve rodí v představách. Co se týká scénáře, vyvíjím s kamarády dva scénáře, jeden pro krátký a jeden pro celovečerní film. Taky se má ambice díky této zkušenosti trochu formuje ještě jiným směrem. Zjistila jsem, že dokážu dát dohromady zajímavé kreativní lidi, takže teď je mým dalším snem být kreativní producentka. Odjakživa jsem tak nějak tmelila kolektiv, je to dar, který je třeba využít.

O sobě říkáte, že jste „Indiánka ze severu“ a máte své předky z různých koutů světa. Vydala jste již po jejich stopách, pátrat po svých kořenech?

Pátrat nepotřebuju, stačí mi vědět, odkud jsem. A proč se mi asi tak moc líbí drsná severská tématika. Temnota. Ponor.

Vašimi velkými koníčky jsou fotografování, zpěv a tanec. Co ráda fotíte?

Za první velkou výplatu v osmnácti letech jsem si koupila foťák. Za první velký film další foťák. Cvakám každý den, fotím teď převážně na analog. Stihám si všimnout věcí, které někteří lidé ani nezaregistrují. Jsem pozorovatel. V životě se člověk nemusí nudit, je spousta věcí k vidění. Nejradši fotím prázdná místa bez lidí, detaily nebo momentky. Nedávno jsem byla oslovena na nafocení plakátu na film, na to se moc těším.
Více info na: www.vandachaloupkova.com.

Foto: Kateřina Šrámková