Kultura21.cz

Claude Oscar Monet (14. listopadu 1840 v Paříži – 5. prosince 1926 v Giverny) byl francouzský impresionistický malíř a grafik. Zakladatel a „otec impresionismu“ neustále objevoval světlo a okamžik, což je patrné v každém z jeho obrazů. Vnesl do umění hloubku a mělkost světla zachycené v různých denních dobách a ročních obdobích, nové pojetí zátiší, které zobrazoval jako krajinu, osobité pojetí a znázornění vody, jejích odrazů, pohybů a odlesků světla i, jak sám prohlásil, „chrám moderního technického věku“ – nádraží, pojaté opět naprosto nekonvenčním způsobem.

Jeho život však nebyl vždycky jednoduchý. Již jako mladý se začal věnovat malbě. Kolem roku 1856 se jeho prvním učitelem umění stává Eugén Boudin, který ho zasvěcuje do tajů olejomalby a práce v plenéru podle vzoru anglické krajinářské malby. To však Monetovi přestává stačit a proto se roku 1859 zapisuje na akademii Suisse v Paříži, kde potkává Pissara, Delacroixe a Courbeta. Již zde začínají postupně „koketovat“ se světelnou atmosférou.
Roku 1861 však přichází povolávací rozkaz na frontu v Alžírsku, kde onemocněl tyfem a po rekonvalescenci byl propuštěn z vojenské služby. Díky svým rodičům, kteří ho vyplatili, se pak už na frontu nemusel nikdy vrátit. Vrátil se tedy do Paříže a v letech 1863 – 1865 se usadil v ateliéru Charlese Gleyera. Zde se setkává s Renoirem či Sysleym a společně tvoří pod vlivem Barbizonské školy. V roce 1865 se rozhodne, že namaluje obraz, kterým chce předčít Manetovu: Snídani v trávě. V letech 1867-68 svůj plán uskuteční a tím se dostává do existenčních problémů. Jeho obraz dosahuje ohromných rozměrů (4,2x6,5 m) a je na něm zobrazeno 12 postav v životní velikosti. Do současnosti se však dochovalo už jen jeho torzo.
V 70.letech si nechává zhotovit ateliér na vodě, aby měl přírodu a vodní hladinu jako na dlani. V roce 1872 vzniká jeho nejznámější obraz Imprese – východ slunce, který později poskytl základ pro název celého uměleckého směru. O dva roky později uspořádá spolu s dalšími umělci první impresionistickou výstavu v ateliéru fotografa Nadara. Výstava se stala naprostým fiaskem. Prodal se pouze jeden obraz od Renoira. Kritika je rozhodně nešetřila a byli posměšně označování za Impresionisty. Oni však tento název přijali.
Roku 1879 umírá jeho první žena Camille. Roku 1880, ve svých 40 letech, se Monet dočkal své první samostatné výstavy. Jeho obrazy začínají mít stále větší a větší úspěch. Se svou druhou ženou Alicí se stěhují  do Giverny, kde si nechává upravit zahradu podle svých představ a tvoří si v ní své „letní ateliéry“ (pohovky a rampy, na nichž maluje). Tvoří zde také své rozsáhlé dílo – cyklus Lekníny. V roce 1911 Alice umírá, což Moneta uvrhá do deprese. Po 2 prodělaných operací očí stále maluje, ale už jen podle vizuální paměti. Po 1. světové válce – v roce 1922 – věnoval svou sérii leknínů Francii. V malování však pokračoval až do své smrti, roku 1926.

Mezi jeho další velice známá díla patří cyklus Kupky sena, který v 1. polovině 20. století ovlivnil nastupující abstrakci a především V. Kandinského. Pohledy na Temži, v nichž opustil své jemné tečkování, krátké tahy štětcem a je znatelný lehký přechod k abstrakci, maloval vícekrát a je na nich zachyceno typické londýnské počasí. Cyklus Nádraží Saint Lazare ukazuje jeho fascinaci moderní technologií, která se postupně začala rozvíjet a atmosférou tohoto místa plného páry a monstrózních parních lokomotiv. Katedrála v Rouenu je další z jeho velmi zdařilých sérií, ve které je fascinován intenzitou a sytostí světla, dopadajícího na monumentální katedrálu. Prohlubování stínů a rysů při odpoledním slunci a naopak mělkost a čistota při ranním východu slunce.  

V neposlední řadě je tu nejvýznamnější  - obraz Imprese, východ slunce. Dílo zachycuje časné ráno v severofrancouzském přístavu Le Havre. Monet pracoval rychlými dotyky štětce, proto dílo působí skicovitě a bezprostředně. Hlavní výtkou kritiků bylo, že působí také nedokončeně, což je ovšem styl příznačný pro impresionisty. Jak Monet sám zdůraznil, nezachycuje přesný výjev, ale náladu (dojem), která na něj v daném okamžiku zapůsobila. Obraz prošel rukama několika majitelů a v roce 1985 byl dokonce ukraden. Po 5 letech byl však získán zpět a od následujícího roku opět vystavován.

Závěrem už snad jen pár zajímavostí o samotném mistrovi. Byl vášnivým kuchařem, ale také jedlíkem. Suroviny si nechával objednávat z různých zemí. Měl poměrně svérázný smysl pro humor, který pravděpodobně ne každý chápal (jak o něm řekl jeho přítel Renoir). Jeho dílo nelze zařadit do žádné kategorie – interpretuje pouze svůj dojem, světlo a pohyb a své aktuální pocity. I v současnosti je jeho umem a genialitou okouzleno široké spektrum diváků a jeho díla se tak stávají nezapomenutelnými a nesmrtelnými... Plnými světelné atmosféry.