Kultura21.cz

Robert Kapal se narodil v roce 1977 v Berouně, několik let pracoval u Československé plavby labské jako lodník, později vystudoval politologii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně. V současnosti pracuje v mezinárodní logistické společnosti. Žije střídavě na své chalupě v Dolním Žlebu u Děčína a Praze. Má dva syny. Vzpomínky na dávnou zkušenost s prací na lodi i láska ke krajinám a místům, které se v knize vyskytují, mu byly při psaní inspirací. Píseň pro Kateřinu je jeho literární prvotinou.

Pane Kapale, vítám vás u našeho rozhovoru a na úvod se zeptám, jak se máte v těchto dnech? Máte rád jaro?

Děkuji za pozvání. Jaro mám samozřejmě rád, každé roční období má svoje kouzlo, i když asi úplně nejraději mám spíš podzim.

Rozhovor se týká vaší knihy Píseň pro Kateřinu. Tu už jste dříve vydal pod názvem Emigrant vlastním nákladem. Tak by mě zajímalo, jaký byl pak pro vás pocit spolupracovat s Albatrosem, respektive nakladatelstvím Vyšehrad? Jak moc to bylo jiné?

S nakladatelstvím Vyšehrad se mi spolupracovalo velice dobře, obzvlášť redaktorka Anežka Dudková odvedla skvělou práci. Zatímco u Emigranta jsem si všechno vytvářel sám, od obálky, přes obrázky až po anotaci, ve Vyšehradu jsem byl v rukou profesionálů. Rozdíl ve výsledném produktu je samozřejmě velký, Emigrant vedle Písně pro Kateřinu působí spíše jako samizdatová publikace.

Když jsem knihu viděl poprvé, měl jsem obrovskou radost ze zvoleného formátu i z krásných ilustrací Veroniky Zubíkové.

Kniha vyšla v edici Tvář nakladatelství Vyšehrad zaměřené na tvorba mladých nadaných českých autorů. Hrálo pro vás roli, že to bylo zrovna v této edici? A znal jste ji už předtím?

Když jsem se dozvěděl, že moje kniha vyjde zrovna v edici Tvář, bylo to pro mne příjemné překvapení. Edici jsem znal díky románu Jana Štiftera Café Groll, který jsem před nějakou dobou četl. A v té době, kdy jsem Štiftera četl, by mě vůbec nenapadlo, že Leitnerův příběh bude jednou publikován ve stejné edici.

Píseň pro Kateřinu je příběhem o lásce z nelehké doby. Co vás vedlo k napsání takového příběhu?

Řekl bych, že se jednalo o nějaký vnitřní impuls vyprávět příběh o lásce a o rozhodnutích, která v životě činíme, ať promyšleně nebo pod vlivem náhlé emoce, o rozhodnutích, která náš život nenávratně změní. Určitě to nutkání napsat takový příběh bylo ovlivněno mými osobními partnerskými vztahy. A zároveň jsem v příběhu chtěl zhmotnit svůj zájem o dobu tzv. normalizace, v jejímž průběhu jsem se narodil, a také přiblížit prostředí říční nákladní plavby, v němž jsem se několik let pohyboval.

Promítl jste se do příběhu nějak i vy sám? Jak moc je ve vás Pavel nebo Petr? Sám máte zkušenosti s prací na lodi a blízká vám určitě budou i některá popisovaná místa…

Rozhodně se v příběhu promítají moje vlastní zkušenosti, ať ze zmiňované práce na lodi nebo ze svých vztahů, nějaké moje prožitky a pocity. Takže v obou klíčových postavách Pavla i Petra jsem svým způsobem přítomen. Stejně tak ke všem popisovaným místům, ať je to Dolní Žleb nebo Praha, baltské pobřeží či Leiden, mám nějaké osobní pouto.

Jste ročník 1977 a přesto jste v knize dokázal věrohodně popsat pocity lidí kolem roku 1970. Kam jste chodil pro rady? Nebo co vás inspirovalo?

Období přelomu šedesátých a sedmdesátých let mě zajímá, mám rád knihy Ladislava Mňačka, Josefa Škvoreckého nebo Ludvíka Vaculíka, také československé filmy z té doby. Při psaní jsem si vyhledával dobové dokumenty a záběry, měl jsem neustále při ruce plán města Prahy z roku 1970 a kalendář z téhož roku. To všechno mi pomáhalo se vcítit do té doby.

Ještě by mě zajímalo, jestli jste měl vše dopředu promyšlené a narýsované, nebo jste se nechával vést?

Od začátku jsem věděl, o čem příběh bude, ale konkrétní děje, dialogy, byly tvořeny spontánně, aniž bych vždycky dopředu věděl, jaké bude jejich vyústění.

Knihu můžete vyhrát v naší soutěži: Začtěte se do příběhu velké lásky v podobě Písně pro Kateřinu

V jednom rozhovoru jste uvedl, že jste psával právě při práci na lodi. Dáváte tedy i nyní přednost psaní rukou, nebo už vše píšete jen do počítače?

V posledních letech už píšu jen na počítači, ale zrovna začátek Písně pro Kateřinu jsem psal rukou, konkrétně obyčejnou tužkou do bloku s pevnými deskami. Ale i text napsaný na počítači si vždycky vytisknu a pak v něm hojně škrtám a přepisuji.

A jak to vlastně máte s psaním? Jak Píseň pro Kateřinu vznikala? Po večerech a volných chvílích, nebo jste na ní intenzivně pracoval?

Knihu jsem začal psát před lety, pak jsem to odložil a vrátil se k ní během období covidu. Bydlel jsem tehdy sám a po večerech po práci jsem při poslechu hudby psal.

Kdo by si podle vás měl Píseň pro Kateřinu rozhodně přečíst? Koho by měla zaujmout a kdo by si ji tak neměl nechat ujít?

Řekl bych, že kniha by mohla zaujmout někoho, kdo má právě melancholickou náladu, kdo si při čtení rád zavzpomíná na svoje vlastní lásky a svoje vlastní rozhodnutí, která jej přivedla zrovna tam, kde se právě nachází. Anebo třeba takového čtenáře, který si rád připomene, že bývaly docela nedávno doby, kdy po řekách pluly ještě nákladní lodě.

Prozraďte nám na závěr, máte nějaké další literární plány? Můžeme se těšit na vaši další knihu?

Mám rozepsané tři příběhy, které se vzájemně protínají v příběhu čtvrtém. Doplním jen, že se příběhy ještě jednou vracejí k tématu říční plavby. Ale jestli se tyto příběhy jednou ocitnou na pultech knihkupectvích, jako je tomu v případě Písně pro Kateřinu, či nikoliv, to je zatím otevřené.

Děkuji za rozhovor!

Zdroj foto: Robert Kapal