Kultura21.cz

„Psaní je to něco, co mě baví. Pomáhá mi, když není úplně nejlíp. Uklidňuje mě, srovnává priority. Dneska by se tomu možná dalo říkat psychoterapie. Unikám do svých příběhů a beru si z nich sílu. Až se z toho jednou stane práce, tak toho nechám,“ přiznává Petra Klabouchová, která jako spisovatelka ráda střída témata a žánry a svá literární díla píše podle skutečných událostí. Působí také jako hudební manažerka rockových skupin.

Psaní vás bavilo již od dětství a jednou jste řekla: „Vždycky jsem chtěla psát a vždycky jsem psala.“ Velice vás ovlivnilo vyprávění strašidelných příběhů, které se staly na Šumavě, odkud pocházíte. O čem byly vaše první literární dílka? Co vás ještě kromě psaní bavilo? Jak vzpomínáte na své dětství?

Úplně první psané věci byla nejrůznější převyprávění strašidelných pověstí, které nám před spaním vykládala babička, nebo četl táta z pohádkových knih. Já si je pak zkoušela předělat a po nocích šeptala do ucha mému spícímu malému bráškovi nebo bratrancům, abych potom ráno zjišťovala, zda se jim o mých příbězích zdálo. Pak jsem začala psát spolužákům slohové práce a domácí úkoly za drobný poplatek, to bylo moje první výdělečné psaní. Už tenkrát mě bavilo všechno tajemné, zakázané, legendy, dějiny, tajemství archeologie, dálky. A dětství jsem měla takové, jaké by dětství mělo být. Pohádkové. Uprostřed Šumavy, skvělé rodiče, kteří spolu jsou už skoro padesát let, babičky a dědy a prázdniny u nich, v lesích a kopcích, bráchu parťáka pro jakoukoliv špatnost. I když jsme toho tenkrát spoustu neměli, tak jsme vlastně netušili, že bychom to měli mít, a moje dětství bylo jednoduše obyčejně šťastné.

Chtěla jste být archeoložkou nebo alespoň publicistkou. A publicistkou jste se také stala. Po gymnáziu jste novinařinu, psychologii a mezinárodní vztahy vystudovala na Masarykově univerzitě v Brně. Jako novinářka jste působila v regionálních novinách na Prachaticku. Svoji první knihu, která vyšla v roce 2006, Poslední kubánské pomeranče, jste začala psát již ve svých dvaceti letech a byly to humorné vzpomínky na vaše dětství na konci komunismu. Pak jste dětských čtenářům věnovala knižní sérii Upíří storky. Už žádné další knížky pro děti nebudou, nebo se můžou malí čtenáři přece jen na něco těšit?

Já jsem své první knížky, vlastně všechny své knížky, až zhruba do čtyřicítky psala buďto vyprávěné dětskou postavou, nebo byly přímo určené pro děti. Měla jsem totiž pocit, že člověk ve dvaceti, ve třiceti nemá ještě dost odžito, ještě ho svět pořádně nesemlel, aby mohl vyprávět něco dospělým. Měla jsem ještě blíž k dětskému vidění světa, než k tomu dospěláckému. Pak se to přehouplo a teď už zase naopak nemám spojení s dětskou myslí. Všechny děti v rodině i okolí jsou už ve fázi puberťáků, poslední, co je zajímá, jsou knihy. Nikdy neříkám nikdy, baví mě zkoušet různé žánry, ale teď momentálně dětskou literaturu nemám v plánu. I když mým snem už od malička je napsat vánoční pohádku. Takovou tu krásnou, čistou, klasickou pohádku, u které rozsvítí vánoční stromeček.

Foto: Irena Karpíšková

Baví vás psát o tom, o čem se nemluví. „Jako spisovatelka mám jen mizernou fantazii, píšu stále jenom podle skutečných událostí.“ Detektivka Prameny Vltavy vypráví o zapomenutém koncentračním táboře na Šumavě. V thrilleru Anglická zahrada jste se inspirovala tragickou událostí z roku 2006, kdy v Itálii zmizeli dva desetiletí chlapci. V knize U severní zdi zachycujete brutalitu zacházení s vězeňkyněmi a jejich dětmi v 50. letech. V humorné knížce Na plný koule vyprávíte o svých dobrodružstvích hudební manažerky. Baví vás střídat témata. Podvod zlatého faraona je historický román s detektivní zápletkou a Ignis fatuus je pro změnu horor. A jaký žánr a téma jste si zvolila pro svůj další literární příběh?

Teď jsou momentálně hotové tři knihy, nevím ale, v jakém pořadí vyjdou. Knížka Muž z Brna by měla vyjít na jaře u Motta a je to čistá oddechovka, humoristická detektivka, kterou jsem si proplachovala hlavu při psaní drsných témat. Je to příběh založený na klasické rivalitě mezi Prahou a Brnem. Urážím v něm stejnou mírou Brňáky jako Pražáky a dostane se i na všechny ostatní kategorie. Muž z Brna je o uvědomělém policistovi z Prahy, který je v rámci restrukturalizace policie převeden za trest na služebnu Brno - Komárov.

Druhá knížka teď právě odplula do redakce Hostu. Je to jakýsi „prequel" knihy U severní zdi. To, co se nevešlo. Takže jiné postavy, ale stejná místa. Vracím se do pankrácké sekyrárny, ale ještě za Protektorátu, kdy zde v celách smrti čekali někteří z odsouzených na vykonání rozsudku celé měsíce. Přitom každé další ráno mohlo být tím posledním. A z více než 6 000 skutečných motáků se mi podařilo poskládat román, který kromě zvěrstev a války má v sobě i slabou romantickou linku. Tehdy se tam jistý on a jistá ona, kteří se nikdy neviděli, jen přes motáčky mezi celami zamilovali a jejich vztah trval doslova až do posledního vydechnutí.

No a třetí knížka už chvíli leží v redakci. Je to taková „zombie apokalypsa" podle skutečných událostí. Vypráví o jedné z největších přírodních tragédií Šumavy, kdy celé osady zůstaly uvězněné pod sněhem, nedalo se ani vyjít z domu, uvnitř zůstávali sněhem zazdění jak živí, tak mrtví, přišla epidemie, horečky, hlad, k jídlu nic jiného než mrtvá těla… asi není třeba pokračovat. Záchranná mise našla půl osady mrtvou a druhou půlku šílenou.

Napsala jste také jednu knihu v italštině. Jak se vám psala a o čem byla?

Čtvrt století jsem žila částečně v Itálii, v jednom přímořském turistickém městečku známém masovou letní turistikou i u nás v ČR. Měla jsem možnost více než nakouknout do zákulisí turistického průmyslu a vidět, jak funguje ve skutečnosti. Co se skrývá za těmi řadami slunečníků srovnaných na pláži jako hřbitov mariňáků, za vždy usměvavými číšníky a tou výbornou „lokální" italskou kuchyní. Mafie, drogy, závislost na alkoholu a stimulačních látkách i u náctiletých brigádníků, zničené rodiny, vraždy příbuzných kvůli zdědění apartmánů k pronájmu, znečištění, až po zmražené těsto na pravou italskou pizzu z Rumunska… O tom byla moje kniha. Následovalo sedm let soudních procesů, sáhla jsem jim na jedinou obživu, kterou zde mají, na snadné peníze, které tečou bez práce z turismu do kapes. Teprve letos jsem byla „osvobozena" s tím, že trestný čin pomluvy, z nějž mě obvinili, neexistuje. Stejně se ale do toho určitého městečka vrátit nemůžu.

Foto: David Konečný

Kniha Prameny Vltavy byla nominována na Cenu Česká kniha 2022, získala Čestné uznání v Ceně Jiřího Marka a obdržela šumavskou literární cenu Šumava litera. Kniha U severní zdi se stala bestsellerem. Jaké knížky máte ráda vy? Zaujal vás v poslední době někdo? Dočetla jsem se, že máte ráda literární dílo Edgara Allana Poe a Karla Klostermanna.

Jsem literární bulimička. Nacpu do sebe všechno, co najdu. Nemám oblíbené žánry, tíhnu ale určitě k temnější literatuře a dějinám. Hledám skutečné příběhy, nerada ztrácím čas s něčím, co se nestalo. Když těch opravdových osudů je kolem nás tolik. Edgar Allan Poe a Karel Klostermann jsou pro mě mistři atmosféry. Nejlepší knížka za letošek je pro mě Žít dál od Narine Abgarjan o síle obyčejných lidí přežít něco tak šíleného, jako je nekonečná válka v Náhorním Karabachu. Bavila mě taky Accabadora (Michela Murgia) o ženách, které po dlouhá staletí praktikovaly eutanazii na Sardinii.

Působíte také jako hudební manažerka rockových skupin a díky této profesi jste se svými svěřenci pobývala na mnoha místech Evropy či USA. Delší dobu jste žila v Los Angeles, Tokiu, Amsterdamu i Stockholmu a v již řadu let žijete s parterem, italským rockovým muzikantem, v Itálii v Benátkách. Co vás k této profesi přivedlo? Nezkusila jste si svými svěřenci také sama zazpívat? Hrajete na nějaký hudební nástroj? Jaká jste hudební fanynka?

Nemám hudební sluch, neumím bohužel hrát na žádný nástroj ani zpívat. Mám jen velký obdiv ke všem, kteří takhle umí rozdávat krásu a emoce. K téhle práci jsem se dostala jako slepý k houslím. Můj partner je muzikant, zpěvák a polyinstrumentalista. Jen potřeboval někoho, kdo by za něj komunikoval s hudebními vydavateli a kluby. No a já prý umím psát, tak to padlo na mě. A najednou ze mě byl manažer. Tedy holka pro všechno, co se snaží, abychom se z cest vždycky vrátili všichni.

Sama mám ráda přesně tu muziku, kterou zastupuju. Takže hard rock nebo heavy metal, muziku, která je ještě hraná na opravdové nástroje, zpívaná někým, kdo má hlas i bez digitálních úprav a skládaná z duše, z prožitého, z protrpěného. Ne nějakým producentem z druhé strany planety, který píše písničky podle algoritmu pro vysilikonované interpretky z reality show… Miluju jazz, blues, country. Prostě všechno, co není jen další reklamou na nic, a co se umí dotknout lidské duše.

Čím je pro vás psaní? Je to více koníček nebo už spíše práce? Nebo od každého něco?

Je to něco, co mě baví. Pomáhá mi, když není úplně nejlíp. Uklidňuje mě, srovnává priority. Dneska by se tomu možná dalo říkat psychoterapie. Unikám do svých příběhů a beru si z nich sílu. Až se z toho jednou stane práce, tak toho nechám. Život je krátký, je toho tolik co si ještě vyzkoušet a dělat něco povinně, pravidelně, do zblbnutí, to mě prostě nebaví. Psaní je tvorba. Myslím, že tvořit potřebuje každý člověk. Jinak je už dávno mrtvý, ani o tom neví. Dělat něco vlastníma rukama nebo hlavou, napsat knížku, vypěstovat rajčata na zahrádce, opravit plot, uvařit dobrý oběd, zařídit si krásně byt, namalovat obrázek, vychovat děti… každý má to svoje, ale zkrátka tvoříme. Komu se podaří spojit vlastní práci s tvorbou, kterou miluje, je šťastný člověk. Kdo musí pracovat jen z povinnosti, má hrozně těžkej život.

Foto: Marco Mendess

Co pro vás znamená domov? Kde je ten váš? Jednou jste řekla: „Doma jsem doma u rodičů, na Šumavě. Tam mám svou základnu, kam se můžu kdykoliv vrátit. Druhé moje hnízdo jsou italské Benátky.“ Platí to stále?

Platí. Jsou to dvě místa, kde mám kořeny. Na Šumavě díky rodině a všem mým předkům, mám tenhle kraj v krvi. Benátky jsou na tom stejně, patří k druhé části mé rodiny. Jinak jsem ale doma všude. Domov má člověk v hlavě. A když někde žijete rok a víc, prostě vám to místo trochu v srdci zůstane. Přátelé, atmosféra, barvy, vůně. Vždycky se vám bude trochu stýskat.

Jak ráda trávíte volný čas? Co vám říká slůvko relax?

Všechen můj čas je volný. Tohle si hrozně moc přeju ochránit a nevyměnit za pár drobných. Spoustu věcí, o kterých je člověk přesvědčený, že musí mít, vlastně k životu vůbec nepotřebuje. Záleží na prioritách. A pro mě je hlavní nikomu neprodat můj vlastní čas, který mi tu byl přidělen. Ten jediný zpátky už koupit nejde. Takže si rozhoduju sama, kdy chci psát, co chci psát, jak tenhle den začít a skončit, čím ho naplnit. A zítra znovu. Díky tomu nepotřebuju relaxovat od vlastního života, jezdit na dovolenou z místa, kde žiju. Žiju rovnou tam, kde se mi to zrovna líbí. Mám ráda moře, hory, lesy. Procházky, bylinky, vaření, psaní, muziku, začala jsem se učit jízdě na snowboardu, sportovní střelbě, bojovým uměním. A hrozně ráda si třeba jen celý den doma s někým povídám o muzice, filozofii o plánech, kde zkusit žít příště.

Foto: Irena Karpíšková

Petra Klabouchová:

• Narodila se 20. 8. 1980 v Prachaticích. Pochází z Husince a vyrůstala ve Vimperku, kde vystudovala také gymnázium a pak studovala na Fakultě sociálních studií na Masarykově univerzitě v Brně.
• Od roku 2004 působí jako hudební manažerka rockových skupin.
• Knihy – Poslední kubánské pomeranče (2006), Upíří kronika 1 – Prokletí upírů (2008), Upíří kronika 2 – Cesta do minulosti (2008), Upíří storky: Prokletí upírů. (2014), Upíří storky: Nebezpečná výprava (2014), Podvod zlatého faraona (2019), Anglická zahrada (2019), Prameny Vltavy (2021), U severní zdi: Přišel čas platit účty za padesátá léta (2023), Na plný koule (2024), Ignis fatuus (2024).
• Kniha v italštině Prostitute, prostituti, prostitutti (2015).