Kultura21.cz

Patnáct let byla v Rožmberské kapele, jako harfistka hostovala v mnoha orchestrech a spolupracovala s řadou umělců, od roku 2005 hraje v triu Musica Dolce Vita. Je také autorkou básnické sbírky a jak sama Zbyňka Šolcová přiznává, hudba ji stále baví, těší, uklidňuje, naplňuje. Je rovněž zanícenou fotografkou. „Fotografování je pro mě opravdu velkou vášní a neoddělitelnou součástí mě samotné.“

V dětství jste hrála na klavír a zpívala v Kühnově dětském sboru. K harfě jste poprvé usedla ve svých jedenácti letech, a to pod dohledem profesorky Libuše Váchalové. Čím vás harfa tak okouzlila, že jste jí zcela propadla? Co vás v dětství ještě bavilo?

Je to tak. Asi od šesti let jsem se starší sestrou zpívala v Kühnově dětském sboru, ve stejné době jsem začala hrát na klavír. Na ten první podnět si sama nepamatuji, znám ho jen z vyprávění rodičů. Prý jsem stála doma před televizí, kde zrovna hrála harfistka, a já jsem prohlásila, že „na tohle budu hrát“. To mi bylo asi sedm let. Od té doby jsem o harfě stále mluvila, až to rodiče začali brát trochu vážně a zkoušeli hledat cestu. V jedenácti letech jsem se tedy poprvé setkala s paní prof. Váchalovou, a ta mě nejprve na rok a půl svěřila do péče harfistce Vendulce Vaňkové a potom jsem chodila na hodiny už k ní osobně na Pražskou konzervatoř. Zde jsem byla přijata do tzv. přípravky už od osmé třídy a následně o rok později k řádnému studiu.

A co mě ještě bavilo v dětství? Byla jsem úplně běžné dítě. Hrála jsem si s panenkami, se sestrami jsme si hodně hrály na „tety“, chodily s kočárky, převlékaly panenky. Pak jsme si to zopakovaly zhruba po dvaceti letech, kdy jsme zhruba ve stejné době měly děti, sestry po dvou, já čtyři. Také jsem v dětství chtěla „kreslit domy“, což mě nakonec tak úplně neminulo a s rodinou jsme pak postavili dům přesně podle mého návrhu.

Hru na harfu jste nakonec vystudovala na Pražské konzervatoři ve třídě již zmíněné profesorky Libuše Váchalové. Jak vzpomínáte na tuto významnou umělkyni? Jak vás ovlivnila?

Na paní profesorku Libuši Váchalovou vzpomínám s vděčností, že jsem vůbec měla možnost u ní studovat a že byla vždy velmi lidská a taková „máma“ té naší harfové třídy. Byla velmi profesionální ve své práci, ale zároveň inspirativní jako žena, matka, hospodyně, skvělá kuchařka. Nepochybně byla hudební legendou své doby. Dodnes si jí velmi vážím a také vidím kolem sebe, kolik muzikantů na ni stále vzpomíná.

V letech 1992 až 2007 jste byla členkou Rožmberské kapely, souboru zabývajícího se výhradně gotickou a renesanční hudbou. Řadu let jste působila v souboru Duo Per La Gioia s prvním flétnistou SOČR Mariem Mesarym a od roku 2005 jste v triu Musica Dolce Vita, u jehož zrodu jste stála. Jakých bylo patnáct let v Rožmberské kapele a co rozhodlo o vzniku Musica Dolce Vita?

Rožmberská kapela mi vstoupila do života naprosto nečekaně, když jsem měla doma první dvě děti, ještě úplně malé a vlastně jsem skoro nehrála. Neměla jsem dobrý koncertní nástroj a s malými dcerami ani čas. Ale ozval se mi pan František Pok, zakladatel Rožmberské kapely s dotazem, jestli bych neměla zájem hrát. Popravdě jsem moc nevěděla, o co jde, ale kývla jsem na schůzku. Přišla jsem tenkrát k němu domů, všude ležely nástroje, které jsem viděla poprvé v životě. Ukázalo se, že bych měla hrát na malou, klínovou harfu, ale i na řadu jiných nástrojů. Tak to v kapele fungovalo, že každý hráč ovládal několik nástrojů. Takže při tom prvním setkání mi pan Pok dával do rukou různé nástroje, ať zkusím něco zahrát a ejhle ono to šlo. A navíc mě to bavilo i zajímalo. A tak jsem začala brzy zkoušet první program a byla z toho dlouhá spolupráce, na kterou doteď velmi ráda vzpomínám. Nejen na krásnou starou hudbu, která mě okouzlila, ale také na krásná místa, kde jsme koncertovali, projeli jsme mnoho zemí Evropy, setkali se se zajímavými a milými lidmi. Moji kolegové byli výteční muzikanti, a navíc veselá parta. Spolupráce s nimi byla nejen umělecky inspirativní, ale také velmi osvěžující a hodně jsme se společně nasmáli. Byly to moc krásné časy.

V roce 2005 se udál další velký mezník, setkání s mezzosopranistkou Danielou Demuthovou. Původně to měl být jeden koncert, a nakonec se ta zprvu náhodná spolupráce rozvinula ve stabilní soubor. V roce 2025 již oslavíme neuvěřitelných dvacet let na naší hudební scéně. U zrodu souboru stál i flétnista České filharmonie Jan Machat. V té době vznikl také název Musica dolce vita. Posluchač by asi nečekal, že ten „sladký život“ jsme si vymyslely s Danielou, když jsme se v začátcích na našich zkouškách předháněly, co lepšího která z nás upeče ke kávě. Někdy je vysvětlení velmi jednoduché. Později Jana Machata vystřídala flétnistka Žofie Vokálková. Naše dámské trio se snaží svými tematickými koncertními programy přesvědčit publikum, že klasická hudba nemusí být jen vážná, jak se často označuje.

Také jste hostovala v mnoha orchestrech jako Filharmonie Hradec Králové, Janáčkova filharmonie Ostrava, Orchestr Státní opery Praha, Orchestr Národního divadla. Český národní symfonický orchestr… Spolupracovala jste s řadou osobností.

Ano, hrála jsem v průběhu let s mnoha orchestry, ale jak zmiňujete, bylo to vždy jen hostování. Já jsem byla taková maminka kvočna, nedokázala jsem odjíždět od dětí na dlouhé zájezdy, což práce v orchestrech samozřejmě obnáší. Proto jsem zůstávala na „volné noze“ a naprosto mi vždy vyhovovaly naše krátké výjezdy na koncerty. Nemůžu říct, že by mě nelákala hra v orchestru ať divadelním, nebo symfonickém. Vždy jsem byla unesena sílou zvuku a tou úžasnou propojeností mezi desítkami hráčů a dirigentem. Ale moje cesta mě vedla jinudy.

V roce 2001 jste vydala své první sólové CD Harfa. S Rožmberskou kapelou jste nahrála několik alb, se souborem Musica Dolce Vita album Hudba královen. A v roce 2022 vám vyšlo autorské CD Zbyňka Šolcová a její hosté, Dík … Připravuje další album?

Musím jen upřesnit, že se souborem Musica dolce vita, jsme natočily čtyři tituly. První album se jmenovalo Poetická zastavení, další Klenoty české hudby, potom Adventní kalendář a poslední zmiňované Hudba královen, které představuje hudbu žen skladatelek. Všechny uvedené tituly jsou zároveň našimi koncertními programy. V současné době se chystám na nahrávání CD s mojí mnohaletou kamarádkou, básnířkou Alenkou Vávrovou. Napsala jsem hudbu k jejím básním a společně jsme vytvořily několik melodramů, které bychom měly ještě letos na podzim natočit.

Věnujete se také skládání hudby. Skladbu Snění pro housle a harfu jste věnovala houslovému virtuosovi Jaroslavu Svěcenému. Vlastní skladby pro harfu jste představila v roce 2014 při sólovém recitálu v rakouském Salzburgu pro spolek Maria-Anna-Mozart-Gesellschaft Salzburg, specializujícího se na hudbu žen skladatelek. Co připravujete nového?

Momentálně pracuji na již zmíněných melodramech. Jsem v současné době i jinak hodně vytížená, tak momentálně na další aktivity nezbývá mnoho prostoru. Přesto doufám, že pro další moje tvoření se zase najde čas. Moc ráda vzpomínám i na druhé pozvání do Salzburgu v roce 2023. Byla jsem velmi potěšena plným sálem a krásnými reakcemi na mou hudbu. Pro rakouské publikum jsem přece jen neznámou autorkou a za tu zkušenost jsem moc vděčná.

Vy jste se představila také jako autorka sbírky básní City a pocity. Co vás přivedlo k psaní poezie? A bude další sbírka?

Poezie…To bylo takové několikaleté období mého života. Děti mi pomalu odrůstaly, já jsem pracovala většinou po večerech a přes den byla sama. Začala jsem si povídat sama se sebou a najednou jsem zjistila, že si povídám ve verších. Nemohu říct, že bych někdy dříve četla poezii, asi úplně výjimečně. Pak najednou se to začalo v mé hlavě rodit samo. Začala jsem se tím pádem o poezii víc zajímat, chodit na různá čtení i sama dostávat příležitosti. Poznala jsem spoustu zajímavých lidí, básníků, našla nová přátelství. Byla to krásná zkušenost s přesahem, věřím, že celoživotním. Nicméně mám tolik dalších aktivit, že v současné době se psaní nevěnuji a verše ke mně už ani samy nepřichází. Moje básně ale znějí na některých našich koncertech a posluchači se po sbírce City a pocity ptají. Protože už je její náklad vyprodaný, rozhodla jsem se některé nepublikované básně použít právě v bookletu mého autorského CD.

Další vaší velkou láskou je fotografování a ze svých fotografických děl jste uspořádala několik samostatných výstav. Co vás baví na fotografování?

Fotografování je pro mě opravdu velkou vášní a neoddělitelnou součástí mě samotné. Neumím si představit vyrazit někam na cestu bez fotoaparátu. Fotila jsem na starý Kodak Retina a později už lepší značky nejprve své malé děti, později na všech svých cestách krajiny, architekturu, prostě vše, co mě zaujalo. Focení doporučuji všem jako perfektní terapii pro bolavou duši. Kromě několika výstav jsem svoje fotografie v kombinaci s básněmi použila v bookletu mého autorského CD „Dík…“. Na něm, kromě mých skladeb, recituje moje básně herečka a moje dlouholetá kamarádka Jarmila Švehlová.

Čím je pro vás hudba dnes? Co ráda posloucháte v soukromí? Jak ráda trávíte chvíle volna?

Dnes je pro mě hudba, samozřejmě, prací a zdrojem obživy. Ale skoro bych řekla, že v první řadě mě baví, těší, uklidňuje, naplňuje. Celý život děkuji „tam nahoru“, že mám to štěstí. Samozřejmě to obnáší i spoustu hodin za volantem, velké únavy a nočních návratů domů. Přesto bych neměnila. Na poslouchání hudby ve volném čase jsem si moc nezvykla. Mám ráda ticho. Miluji přírodu a klid. Ráda pracuji na zahradě, když je čas. Nebo vezmu foťák, sednu do auta a jedu, je jedno kam, všude je něco hezkého. Pokud je to možné, velmi ráda jsem se svými vnuky. Čas strávený s nimi má smysl a naplňuje mě radostí a láskou. Snad i jim zůstanou pěkné vzpomínky na babičku s harfou, foťákem a jejich oblíbenou bábovkou.

Zbyňka Šolcová:

• Narodila se 10. 8. 1967 v Praze jako Zbyňka Sazimová.
• Hru na harfu vystudovala na Pražské konzervatoři ve třídě profesorky Libuše Váchalové.
• Jako studentka získala první cenu na soutěži komorních sborů v belgickém Neerpeltu v duu s Janou Bouškovou.
• Hostovala v mnoha orchestrech. Působí v triu Musica Dolce Vita.
• Podílela se na hudebně dramatickém projektu Dopisy Olze, věnovanému Václavu Havlovi.
• Více informací na: www.zbynkasolcova.cz.

Foto: archiv Zbyňky Šolcové