Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

I když působí mladistvým dojmem, ve své profesi je Miroslav Král je zkušeným a úspěšným tvůrcem. Jako divadelní scénograf, který je dost často i autorem kostýmů, má za sebou obrovskou řadu nádherných inscenací a ocenění. A i když jsem viděl jen zlomek jeho práce, řekl jsem si, že je nutné, abych s ním udělal rozhovor. Ale hlavně mám rád kumštýře, osobnosti a lidi, kteří toho hodně umí a ví, ale taky si nehrají na něco víc. Jejich originalita, vášnivost, vitalita a neskutečná síla spočívá právě v jejich tvorbě.

Když jsem byl na nedávné premiéře inscenace Zvoník u Matky Boží, musel jsem už na začátku obdivovat velkolepou scénu – originální nápad s gotickými sloupy a posléze i kostýmy… Užil jste si slavnostní premiéru a zasloužený úspěch?

Užil jsem si především radost z úspěchu díla. A také radost z přípravy a realizace vámi zmiňované výpravy. Moravské divadlo je totiž bohaté mimo jiné skvělými dekoračními, krejčovskými, vlásenkářskými a modistickými dílnami. Je velkou radostí s nimi pracovat. Všichni jsou totiž „dostřední“ – jde jim o společnou věc. A velmi často při realizaci mé výtvarné návrhy ještě povýší.

Snímek z inscenace Zvoník u Matky Boží

Právě olomoucký Zvoník působí ve všech složkách inscenace velmi kompaktně. Znamená to, že došlo k ideální spolupráci všech tvůrců?

S Romanem Venclem nás pojí velmi hluboké a čisté přátelství. Velmi ho obdivuji – jako člověka i jako umělce. Pracovat s ním je pro mě vždy radostí a ctí. Je to vždy společná práce. Vycházíme jeden z druhého a vzájemné konfrontace nás obohacují a prospívají inscenaci. Setkání s Filipem Taylorem je také vždy velkou radostí. A mám vlastně rád všechny herce souboru – troufnu si říct, že s celou řadou nás pojí i přátelství. A to je dobrá živná půda pro vznik kvalitní inscenace.

V Moravském divadle Olomouc ale nepracujete poprvé. Viděl jsem i skvělou duchařskou komedii Láska mezi nebem a zemí, což je zase úplně jiný žánr. Asi se nemusím ptát, že vás tyto žánrové přelety baví a naplňují…

Baví mě velmi. I když zásadní je pro mě vždy to, s kým na inscenaci pracuji. Mám několik divadelních snů – Lucernu, Strakonického dudáka, Macbetha, Noc pastýřů, Ondinu a Radúze a Mahulenu. A mám pocit, že se mi už možná nikdy nesplní. V profesionálním divadle se mi vlastně splnil jen jeden sen: Hubačovy Nezralé maliny (Stará dobrá kapela) s Václavem Postráneckým, Svatoplukem Skopalem, Vladimírem Benešem, Johannou Tesařovou a Naďou Konvalinkovou.

Bůh (a Thálie) mi ale dopřáli setkávat se i s díly, která bych si sám nikdy nevybral. Díky mému „dvornímu“ režisérovi Petru Hruškovi jsem se setkal s tituly jako Podivný případ se psem, Bůh masakru, Central Park West nebo Tanec na konci léta. Díky příteli Milanu Schejbalovi například s Limonádovým Joe, Sexem noci svatojánské či milovanou Maryšou. S pokorou a trpělivostí tedy čekám, co mi bude naděleno, a snažím, abych nejlépe jak mohl a umím přispěl ke vzniku dobré inscenace.

A přímá otázka – jak se vám pracuje v Olomouci?

Moravské divadlo Olomouc je snad pro každého scénografa – a obecně pro každého divadelníka – snem. „Dům plný profesionálů, kteří jsou především Lidmi“.

Miroslav Král s milovanými šéfkami krejčoven MDO – Martou Mihulovou a Tatianou Rudolfovou

Vzpomenete si na své první představení, kde jste měl „na triku“ scénografii i kostýmy?

Celé dětství (a vlastně celý život) jsem chtěl dělat činoherní divadlo pro děti a mládež. Ač pocházím z malé vesničky přímo pod Řípem, z Ledčic, díky paní ředitelce naší dvojtřídky Miroslavě Čížkové jsem trávil dětství v Divadle Jiřího Wolkera, které mě naprosto uchvátilo. Dodnes na něj nezapomenu. Viděl jsem zde kromě pohádek i svého prvního Shakespeara, Anouilhovu Skřivánku, Barrieho Petra Pana či legendární Křížovu inscenaci Kainarovy Zlatovlásky.

Divadlo bylo v roce 1996 bezohledně uzavřeno a dodnes je po něm citelná „díra“. O to větší radostí pro mě bylo, že mou první profesionální inscenací byla pohádková inscenace v divadle pro děti a mládež, Kolářův Kocourek Modroočko v režii Miroslava Pokorného v Divadle Aha! Zde jsem získal i své první angažmá jako scénograf a dramaturg. Premiéra byla v roce 2007 a hraje se dodnes. Měl jsem tehdy obrovský strach, zda to zvládnu – a ten pocit mě vlastně nikdy neopustil. Čím víc práce mám za sebou, tím větší respekt a strach cítím před každou další.

Kdy jste věděl, že chcete dělat tuto tvůrčí práci?

Jako dítě jsem měl různé „profesní“ sny – chtěl jsem být kouzelníkem, pracovníkem v zoo (to je má další velká láska), televizním divákem, kuchařem nebo zahradníkem. Poslední dvě profese jsem si opravdu přál dělat. Ke konci školní docházky ale zasáhla velmi dominantní teta a já vystudoval pozemní stavby, což byl omyl. K divadlu jsem však tíhnul od malička, a tak jsem se přes práci na památkovém a stavebním úřadě a přes „omylná“ studia herectví a divadelní vědy k divadlu nakonec dostal.

Rodiče nadšení nebyli, ale vždy mi drželi palce a podporovali mě. Naštěstí ještě před svým velmi brzkým odchodem viděli inscenace Božích mlýnů, Hraběnky a Maryši. Za to jsem nesmírně vděčný. Dokonce vím, že ne mě byli pyšní. Co si přát více. A vlastně – díky „stavárně“ dnes umím navrhnout scénu i po technické stránce, včetně výkresů a výpočtů.

Tak to je velká výhra, navíc pracujete pro různá divadla po celé republice, což je ohromný zkušenost. Na které inscenace nebo scény vzpomínáte nejraději?

Kruciální inscenací pro mě byl Tolstého Příběh koně, při němž jsem měl štěstí asistovat legendárnímu Otovi Ševčíkovi. Zásadní to bylo i proto, že jsem tehdy začal studovat herectví, ale s pedagožkou Lucií Trmíkovou jsem si zásadně nerozuměl a chtěl jsem ze školy odejít. Osvícená paní ředitelka Dr. Věra Kmochová mi ale nabídla asistenci právě u této absolventské inscenace. Tam jsem se seznámil i s Marií Málkovou - Grossmannovou, která mě spolu s Otou zásadně ovlivnila. Otevřeli mi svět divadla i jeho záludnostmi i s jeho krásou. Díky nim vím, že divadlo je i nikdy nekončící „hledačství“ pravdy.

Nikdy nezapomenu na spolupráce s Petrem Hruškou (Božská Florence, Hraběnka (česká premiéra, dosud se hraje v Divadle Palace), Stará dobrá kapela, Figaro aj.), s Milanem Schejbalem (Maryša, Limonádový Joe, Kdyby tisíc klarinetů…) či s Romanem Venclem (Boží mlýny, Ryba ve čtyřech, Ela!, Zvoník u Matky Boží).

Velmi silná byla i spolupráce s Janou Kališovou – z původního respektu vzniklo přátelství. Společně jsme vytvořili inscenace Casanova a Žofie K. či Nejsem cvok!, Láska mezi nebem a zemí.

Fotografie z inscenací Casanova a Žofie K., Pension pro svobodné pány, Maryša, Nejsem cvok, Oko tygra a Hraběnka

Na čem pracujete v současné době?

V současnosti mě bohužel zradilo zdraví a musel jsem na poslední chvíli vrátit kostýmy k inscenaci Zamilovaný Shakespeare v Příbrami. Tělo i mysl řekly jasné „dost“. V příští sezoně mě ale čekají kostýmy k Janáčkově opeře Věc Makropulos v Olomouci a ke Spalovači mrtvol v Kladně. Tak mi snad bude Bůh nakloněn a odvedu dobrou práci.

Přeju vám to a věřím, že budete zase jako rybička. A co váš volný čas? Najdete prostor na koníčky, které nemají s divadlem nic společného?

Miluji české památky, po kterých se neustále toulám. Jsou místa, kde se pravidelně „dobíjím“ – Plasy, Babiččino údolí, Náchod, Jindřichův Hradec… Další mou vášní jsou zoologické zahrady a skanzeny. Mám blízko k národopisu a miluji advent a Vánoce. A nesmírně rád vařím a především peču – nejlépe podle starých českých kuchařek.

Přesto mám pořád pocit, že divadlo je pro vás osudová záležitost. Dovedete si představit, že byste dělal něco jiného?

Divadlo bylo vždy na prvním místě, ale byla to možná chyba. Dcera mi vyrostla „mezi premiérami“, před několika lety mi náhle odešli rodiče a osobní život utrpěl. Nedávno mi bylo padesát a tenhle milník se mnou silně zacloumal – zdravotně i psychicky. Učím se říkat ne a brát život jako dar, ne samozřejmost.

Upřímně – často přemýšlím o změně profese. Možná bych jednou rád pracoval ve skanzenu, kde se propojuje historie, národopis, zahradničení i vaření. Nedávno jsem znovu četl Fausta a našel tam monolog, který velmi přesně vystihuje mé současné rozpoložení či rozložení:

Já světem jen se hnal a hnal,
chyt za vlasy, co rozkoší se zdálo,
odvrh, co nepostačovalo,
a nesháněl, co uklouzlo.
Já pouze dychtil, naplno vždy žil
a znova práhl a tak probouřil
svůj všechen život; zprvu mocně, divě,
však teď to moudře jde, teď rozvážlivě.
Pozemský okruh sdostatek mi znám;
k zásvětí zatarasen výhled nám.
Bloud, kdo tam zírá mžouravými zraky,
o lidech blouzně kdesi nad oblaky!
Zde pevně stůj, zde znej se rozhlížet;
zdatnému není němý tento svět.
Nač by mu bylo ve věčnu se topit!
Co poznává, to rukou může chopit.
Nevzrušen kráčej pozemským svým dnem;
přízrak-li straší, dál jdi v kroku svém;
v té chůzi muž měj strast i slastný dík –
on, neukojen ani okamžik!

Zdroj foto: archiv Miroslav Král