Kultura21.cz

Psaní se věnuje odmala, zaznamenávala si črty, scény, nálady a taky si psala deník. Nedávno přišel zlom a začala psát delší texty s cílem nabídnout je i světu kolem, nejen sobě. Začala své literární práce posílat do různých soutěží a uspěla. A letos vyhrála Lucie Hřebečská v anketě ČS Fandomu – Přeboru autorů fantastiky a její povídka Strážce všeho, Míra vyhrála v literární soutěži internetového magazínu Kultura21.cz.

Psát jste začala teprve nedávno. Co bylo spouštěcím impulzem? Psala jste si v dětství básničky nebo vymýšlela příběhy?

K literatuře mám blízký vztah odmalička. Číst mě maminka naučila předtím, než jsem šla do školy, svoje první literární pokusy jsem začala podnikat na základní škole. Pro sebe píšu celý život, ale spíš jsem zaznamenávala črty, scény, nálady, dlouho jsem si taky psala deník. Změna přišla se začátkem války na Ukrajině. Uvědomila jsem si, že nejsem nesmrtelná, a že asi není dobré s plněním životních snů čekat. Tak jsem začala psát svoje první strukturované delší texty s cílem nabídnout je i světu kolem, nejen sobě.

Pak jste svá literární dílka začala posílat do literárních soutěží ve fantastice se záměrem zjistit, zda obstojíte, a obstála jste. Letos jste vyhrála anketu ČS Fandomu – Přebor autorů fantastiky (PAF). Kromě povídek (např. Má dáti, dal nebo Malý pojednání o pravidlech chovu holubů) jste také autorkou básně Balada č. 21, která v literární soutěži Chomutovský kalamář v roce 2022 obsadila druhé místo. Píši se vám lépe povídky, nebo básně?

Poezie je pro mě niterný jazyk, zkratka, která má za úkol být minimalistickou upomínkou na nějaký silný moment v mém životě. Tu si většinou nechávám pro sebe, Kalamář byla spíš taková výjimka, na soutěž jsem narazila náhodou a dostala nápad; jako básnířka se ale profilovat neplánuji. Jistější jsem si v próze, kde mám víc prostoru na to si se čtenářem trochu pohrát, představit mu nějaký svět, vytvořit náladu, zprostředkovat nějakou emoci. To plátno je větší a já se míň zdráhám ho zaplnit, vím, že nemusím šetřit barvami.

Také jste vítězkou literární soutěže internetového magazínu Kultura21.cz. Co vás přivedlo k tomu, přihlásit se do této soutěže? A jak se vám povídka Strážce všeho, Míra psala?

Pobavilo mě téma, skloubit do jediné povídky slova „vlk“, „houbička na nádobí“ a „tarotové karty“ mi přišlo jako zajímavá výzva. Sama pro sebe jsem ještě chtěla, aby se na těch slovech točil děj, ne jen nechat v nesouvisející scéně hlavní postavu projít kolem dřezu a pošudlat tam nádobí, srovnat na stolku karty a jít se věnovat něčemu jinému. Nápad přišel, a byl pro mě tak neodolatelně absurdní, že jsem ho zatoužila zpracovat. Ráda zkouším, co ještě ustojíme – co zvládnu já napsat, co překousne čtenář. Abych to tedy shrnula, u psaní jsem sama sebe pobavila; doufám, že to čtenáři prožijí také tak.

Kde se mohou čtenáři s vašimi povídkami setkat? Publikujete v časopisech?

Během následujícího roku by měly dvě mé povídky vyjít v časopise Pevnost a v časopise XB-1. Publikována bych měla také být na webu Sardenské legendy, a konečně – poštěstí-li se a vyjdou-li letos Žoldnéři fantazie, budu tam také. Jinak je má tvorba porůznu „poschovávaná“ ve sbornících – za loňský rok ve Spisonátorovi, Knihovnické sově či Stříbřitělesklém halmochronu. Samozřejmě bych se ráda přiblížila čtenářům více, ale na to nejdřív budu holt muset ještě psát a hledat příležitosti, udělalo by mi například velkou radost, pokud by se mi povedlo v dohledné době „připlést“ k nějaké antologii.

Ve svých textech často používáte vulgarismy a nekorektní situace; například právě v literární soutěži Městské knihovny v Praze O Knihovnickou sovu vyhrál jeden z takových vašich textů, který pak byl v knihovně veřejně čten. Jaké to bylo, slyšet na veřejnosti vlastní text?

Nejdřív jsem mohla pýchou prasknout, můj text totiž u vyhlášení pochválil laureát Magnesie Litery Václav Špaček. Pak jsem se dozvěděla, že se bude veřejně číst, a to už jsem začala být nervózní, protože moje tvorba je taková dost živelná, divoká, vulgarismů se rozhodně nestraním; bála jsem se, jak lidé v sále zareagují. Dlužno říct, že text byl skutečně přečten „plnotučně“, jak jsem jej napsala. Říkám si, že jsem možná jediná, kdo kdy způsobil, že se v Městské knihovně v Praze četla do mikrofonu slova jako „sračka“, „kozy“ nebo „do prdele“. Kámen ze srdce mi ale spadl, jakmile se publikum poprvé rozesmálo, a pak se smálo i dál. Lepší odměnu za svou práci, než že někoho rozesměju, zlepším mu den, si nedovedu představit.

Kde nacházíte inspiraci pro psaní svých příběhů?

Mám kolem sebe okruh rodiny a přátel, ve kterém jsme zvyklí glosovat dění, špičkovat, vymýšlet srandičky. Sama si ráda všímám nevšedních situací, baví mě domýšlet je do krajnosti – podle dělení doktora Vlacha ze Saturnina patřím prostě k tomu typu lidí, které začnou strašně svrbět prsty, když před ně v kavárně postavíte mísu koblih. Házet je nezačnu, ale ráda pak sednu a napíšu, co by se stalo, kdybych to byla bývala udělala. Když se mi víc střípků takhle posbírá a zapadnou mi v hlavě spolu do mozaiky, námět je na světě.

Podle čeho jste si vybrala pseudonym, pod kterým píšete?

Narodila jsem se v oblasti zvané Hřebečsko, původně německy Schönhengstgau. Hřebečsko bylo historicky téměř výhradně německy mluvícím regionem, po odsunu Němců se pak muselo celé znovu osídlit. Přišli sem lidé z různých koutů země, všichni měli společné to, že potřebovali někde začít znovu, nebo popřípadě, že mohli stěhováním jen nabýt; neměli, co ztratit. Vznikl takový velmi zvláštní kulturní mix tradic odevšud a všemožných lidských osudů. Mám v rodokmenu Němce, které zapomněli odsunout, zemědělce, kteří šli za lepší půdou, domácí služebnictvo dřív sloužící v rodinách Židů, a taky babičku, co potřebovala utéct někam daleko před svou tchyní. Moje rodina na Hřebečsku dál žije; já už ne, ale mám za to, že mě hodně formoval jak ten svébytný region, tak i právě má rodina; obojí jsem pro sebe chtěla nějak uchovat.

Jaká jste čtenářka? Máte oblíbené spisovatele? Je vám bližší klasika, nebo ráda objevujete nové autory? Kdo vás v poslední době zaujal?

Jsem rozlítaná čtenářka přeskakující od žánru k žánru. Klasickou literaturu se snažím načíst, ale moc systematicky na to nejdu. Povětšinou čtu to, co někde zaslechnu, název znám, ale knihu jsem nečetla a přijde mi to jako ostuda. Ráda čtu knihy na doporučení známých, to se vždycky dozvím jak něco o knížce, tak i o nich. Nejlepší knihou, kterou jsem četla v posledním roce, a současně možná nejlepší knihou, kterou jsem vůbec kdy četla, je Spasitel od Andyho Weira. I několik měsíců po přečtení mi taky pořád v hlavě sedí scény a atmosféra z Taxidermistovy milenky od Polly Hall.

Podle všeho je psaní vaším velkým koníčkem. A co další zájmy, máte na ně čas? A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

Mám doma ještě akvárium, krajtu, psa a mimořádně tolerantního partnera; se psem musí člověk chodit do přírody a s partnerem na koncert nebo do divadla, jinak se doma nudí. Dělám to ráda, však jsem si je na to taky pořídila.

Foto: archiv Lucie Hřebečské